Založila hudební label, který uvedl na trh karibské hvězdy včetně Seana Paula, a navzdory chudobě a tragédiím, které ji během času potkaly, Patricia „Miss Pat“ Chin i po šedesáti letech stále pracuje v kanceláři VP Records.
Vlivných lidí jejího věku v dancehallu a reggae nemůže být tolik, ale Patricia Chin „Miss Pat“, která se svým manželem Vincentem „Randym“ Chinem (VP znamená Vincent a Pat) před 40 lety založila v New Yorku prodejnu, distribuci a label VP Records, je i po 60 letech své pozoruhodné kariéry pořád aktivní a úspěšná. Miss Pat s VP pěstovala kariéru superhvězd, jakými jsou Maxi Priest, Bounty Killer, Lady Saw, Beenie Man, Ini Kamoze a Sean Paul – a ti všichni se podíleli na vydání nového 97-trackového výročního setu.
Miss Pat do telefonu vyzařuje tu fantastickou směs formality a jadrných připomínek typických pro karibské obyvatele její generace, takže se člověku hned vybaví život prožitý kolem muziky, která změnila celý hudební svět. Miss Pat se narodila v Greenwich Farm v Kingstonu, její matka byla Číňanka a otec Ind. Vzpomíná si, že hudba byla v jejich domácnosti všudypřítomná. „Moc jiné zábavy jsme neměli,“ říká. „Pokud měl někdo televizor, byl to jen malý černobílý Rediffusion. Neměli jsme kulturu reggae, ale měli jsme to štěstí, že jsme měli R&B z dovozu ze Spojených států.“ A když mi bylo osmnáct, „vybrala jsem si hudební byznys“, vypráví. „Nebo si hudební byznys vybral mě. Ten byznys byl můj manžel.“
Když poznala Vincenta, dalšího nadšeného fanouška R&B a jazzu, zanechala zdravotnických studií a začali s obchodem – dováželi singly do jukeboxů po celém ostrově. „Bylo vzrušující potkávat lidi, vidět jejich nadšení z nových desek, rozumět jejich vkusu,“ vypráví Miss Pat. V roce 1958 založili stánek, kde prodávali staré „45s“ (sedmipalcové singly přehrávané rychlostí 45 otáček za minutu), a jak se objevily nové jamajské žánry – mento, ska, rocksteady a potom reggae – otevřeli si obchod, distribuční společnost a pak studio.
Oba společně vytvářeli energické partnerství: „Vincent byl vždycky společenský, bavil se s muzikanty,“ vzpomíná. „Já pracovala za pultem s penězi, vytvářela katalogy a vždycky sledovala, co lidé chtějí.“ Miss Pat byla také průkopnicí kompilací v žánru reggae, kde byly do té doby jen singly.
Ve VP Records byli obklopeni úžasnými talenty: The Wailers, Lee “Scratch“ Perry, Dennis Brown, Augustus Pablo, Errol Thompson (zvukový inženýr, který školil Clivea – Vincentova syna z jiného vztahu – v produkci) a Rico Rodriquez, ti všichni byli v okolí manželů Chinových. Blízko obchodu bylo místo mezi místními známé jako Idler’s Rest. „Bylo to místo, kam chodili odpočívat všichni muzikanti, producenti, zpěváci a všichni kupující z Anglie,“ vysvětluje. „Když pak někdo nahrával a potřebovali vokály, jen zakřičeli: „Pojď sem, Delroyi Wilsone!“ nebo: „Pojď sem, Keithi Poppine! nebo „Pojďte sem někdo, kdo jste na chodníku, potřebujeme doprovod!“ Idler’s Rest byl jako agentura – smlouvy se podepisovaly přímo tam.“
V sedmdesátých letech se politické násilí v Kingstonu vymklo z rukou a tak rodina zavřela studio a přestěhovala se do Brooklynu. „Měli jsme všechno ve vozíku,“ říká Miss Pat. „Dokonce i jídlo. Imigrační úředníci se nás ptali: ‚Proč máte vozík plný jídla?‘ a bylo to proto, že jsme za ně utratili poslední peníze, abychom vydrželi.“ A znovu tu byl malý obchůdek, potom větší v Queensu a následně distribuce a label. „Na vydání každé desky jsme museli našetřit peníze, půjčit si z nějakého jiného studia lis a zavolat lidem po celé Americe a říct jim, co máme.“
Snažili se prorazit s roots reggae, ale „dancehall je to, čemu Američané rozumějí“, říká Pat. „Protože hip-hop přicházel ve stejné době, chápali jeho podobnost.“ To spojení – od průlomu, který přišel se Shabba Ranksem, přes Elephant Mana k Puff Daddy’s Bad Boy labelu a k Seanu Paulovi a jeho mega hvězdné kariéře – udělalo z VP největší dancehallový label na světě. Byla to těžká dřina. Paní Chinová vzpomíná na léta, kdy nebyl „žádný mobilní telefon, žádný e-mail – jen spousta telefonátů do Kingstonu ve snaze najít nějakého zpěváka nebo nahrávku!“ Miss Pat byla taky aktivní v rozvoji umělců. „Miluju dívat se na ně, jak se rozvíjejí a rostou,“ říká s pýchou v hlase. „Pamatuju si na Seana Paula, když přišel poprvé – byl tak stydlivý – potom ale vyrostou. Sean už byl pro náš rodinný podnik příliš velké sousto, a tak jsme mu pomohli udělat další krok.“
Během těch let přišly i těžké časy – Vincentova smrt v roce 2003, zastřelení jejího nevlastního vnuka Joela (který byl pro VP „ušima v ulicích Kingstonu“) v roce 2011 a nedávný spor s Joelovým otcem Clivem kvůli starým páskám. Teď ale Miss Pat pyšně dohlíží na své impérium se stálým proudem nových i starších jamajských nahrávek – label řídí její děti a vnoučata – a na newyorské koncerty k oslavě výročí VP. Možná v kanceláři pracuje jen dva nebo tři dny v týdnu, ale kromě toho vede charitativní fond Vincenta & Pat, píše paměti, „a pořád jsem máma, která jim nosí do kanceláře oběd“. Zkrátka odmítá zpomalit. A co ji pohání dopředu? „Já prostě miluju předávat svoji kulturu dalším lidem,“ říká. „A své znalosti.“ Směje se: „Kdybych neměla co dělat, začnu se nudit!“
