TVŮJ PRŮVODCE SVĚTEM REGGAE A SKA OD ROKU 2000

UPRISING FESTIVAL 2022 ★ 26. – 27. 8. 2022 ★ Bratislava – Zlaté Piesky

Ponejprv je třeba pro forma připomenout, že šlo o polokulatý ročník, tj. patnáctý. Ne, že by se to během programu nepřipomínalo, ale nepřišlo mi, že by kvůli tomu festival měl nějakou slavnostnější tvář či zcela výjimečný line-up. Ale to moc předbíhám. Je to na vás, čtenářích, abyste to posoudili sami.

Cesta do Blavy – nic neobvyklého. Zpoždění, jako vždycky. Narvaný vlak, jako vždycky. Velmi „přitažlivé“ bratislavské nádraží, stále. Šalina, co staví každé tři metry, asi aby se člověk nezapomněl kochat „krásami“ bratislavského předměstí a dálničního přivaděče. Jak říkám, nic neobvyklého. Jen to příšerné vedro. Cestou jsem kdesi na displeji ve stínu zahlédl dokonce 37 °C. Ještě, že je to Uprising, tj. u vody. Vlastně bych skoro řekl, že jsem se víc těšil na tu vodu než na muziku. Ale to přeháním. Na místě jsem s nějakými drobnými komplikacemi zvládl akreditaci. Jak jsem musel čekat, než se sežene ta, která tomu velí, všiml jsem si a ihned využil první novinku, kterou byla úschovna a nabíjačkáreň. Jupí, že to konečně někoho napadlo, vždyť ne každý dojede autem, aby si do něj mohl hodit věci. O nabíjení telefonů, tabletů, kamer a kdo ví čeho všeho dalšího nemluvím. Navíc non-stop provoz, což se na fesťáku víc než hodí. Pokud jde o areál, resp. jeho uspořádání, nic nového. Beru to jako plus. Jeden nemusí ztrácet čas tím, že zjišťuje, co a kde je. Takže to bysme měli ty technické věci odfajfkované a můžeme zahájit festivalový den 1, který jsem si sám pro sebe nazval „den rozmazlený“.

Den rozmazlený

Prošvihl jsem Swamp Safari. Holt jsem byl v pátek normálně v práci. Ale snad mi to můj šéf 2 odpustí (Pro ty, co to neví. Jedna půlka Swamp Safari je DJ Kaya, tj. šéfredaktor reggae.cz.). Sehnat jsem ho stejně musel, protože náš program (myslím tím focení a rozhovory) byl poněkud punk. Tím „poněkud punk“ myslím to, že jsme si požádali o deset interview, ale info jsme od pořadatelů ani promotérů nedostali žádné. Ani že ano, ani že ne. Zřejmě ale v sobě máme ten příslovečný kousek nesmrtelné naděje, takže v rámci improvizace jsme se dohodli, že vždycky jeden půjde fotit a jeden bude „na značkách“ k dispozici. Důsledkem je ale mimo jiné to, že převážná část foto reportu se věnuje jen hlavní stage, protože k těm menším neměl kdo jít. Sorry za to. Upřímně je třeba taky přiznat, že to umožňovalo být ve stínu, což jsme mezi jednotlivými odpoledními vystoupeními dělali úplně stejně jako všichni ostatní, co na Uprisingu byli. Tou první příležitostí, kdy jsem nehlídal, byla Arena Stage, na které zahajovali The Chancers. Ehm, pardon, All Mad Here. To ne, že bych je hudebně nepoznal od sebe, ale když se podíváte, kdo v těchhle dvou kapelách hraje, pochopíte to. Hlavním rozdílem mezi těmahle dvěma kapelama je, kromě toho, že ta první už neexistuje, Stili Dimi, což je holčina s nádherným hlasem. Jo, a nejen hlasem. Jako startovačka festivalu fajn. Klasický letní rocksteady, nad kterým se vznáší její hlas. Tohle poetické přirovnání je schválně. Kluci hrají dobře, jen po druhé, třetí skladbě se přistihneš, že nepoznáváš, jestli je to pořád ta stejná nebo už další. Není tam zkrátka nikde ten tahák, něco, co by tě nakoplo. Prostě plážové barovky, z nichž doslova trčí její hlas. Takže ne palcem dolu, ale buď tomu kluci dají víc a budou hrát o onu špetičku líp, nebo z jejich koncertů budou lidi chodit jak já. Vlastně zklamaní. Hmmm, ale ten její hlas. Po další hlídací přestávce jsem se šel poprvé postavit pod hlavní stage. A to rovnou na Maxe Romea a následně na Morgan Heritage.  Jasně, jsou dobří, vlastně víc než dobří, a jsou to legendy. Takže skvělá vystoupení. Měl-li bych srovnávat, tak Morgan Heritage o krapítek lepší. Jen jsem asi rozmazlený. Obojí už jsem několikrát slyšel, takže mám tendenci je srovnávat nejen mezi sebou, ale jednotlivá vystoupení každého jednoho z nich. A tady je kámen úrazu. Nemohu si pomoct, takže musím říct, že ani jedno nebylo takové, že bych si pro každé další příště pamatoval, že vystoupení Maxe Romea nebo Morgan Heritage na Uprisingu 2022 bylo to nejlepší, co kdy předvedli. A to ponechávám stranou, že Max Romeo měl hostující zpěvačku, která to za něj na část koncertu převzala. Nevím, jestli se tomuhle ještě pořád říká hostující. Důvod je asi každému jasný, ale je to zkrátka faktor, který vylučuje zařazení jeho vystoupení mezi nejlepší. Jen aby to bylo kompletní, dodávám, že onou zpěvačkou je jeho dcera Xana, takže kousek pozitiva je určitě v tom, že nespadla daleko od stromu a jeho odkaz má kde zůstat. Třetí „opušťák“ ze značek vedl k Dub Club stage. Šel jsem tam na Micaha Shemaiaha a naštěstí pro mě o něco dřív. Díky tomu jsem stihl konec vystoupení Juju Planet Dub & FS Žito. Už z názvu se podává, co to je (Pro ty, co neví, FS je zkratka folklórny súbor.). A i když by mne nikdy nenapadlo tyhle dvě věci, rozuměj DJ a ženský pěvecký sbor, zkombinovat, znělo to úžasně. Drive jak balkánská dechovka a na takovém sound systému, jaký tam byl, úžasný zvuk. No, paráda. Doporučuju. Když rozfoukaly peří, ano tím končily, vystřídal je Micah Shemaiah.

Juju Planet Dub & FS Žito

A ten mne nadchl. Je sice vzrůstem opravdu drobný, ale projevem velký nebo ještě víc. Měl skvělý tah, zvuk, hlas i tu nakažlivost, která nutí každého tancovat. Dokonce bych řekl, že by to dal i velkém stage. Na druhé straně je Dub Club nejmenší stage, takže nebylo potřeba tolik lidí, aby tam byla ta správná atmoška. A že byla. Dokonce natolik, že dorazilo několik ostatních vystupujících, dali poro a užívali si Micaha pod pódiem. Musíte uznat, že to se moc nevidí. Ještě je k tomu potřeba podotknout, že na Dub Club stage byla mezera mezi podiem a zábranami sotva půl metru, takže možnost se doslova dotknout Micaha měl každý. O to víc, že celý závěr koncertu odzpíval vylezený na bedny sound systému. No, jak říkám, paráda největší. Program dne mi končil na De La Soul, kteří byli samozřejmě na hlavním stage. Přiznám se, že už jsem byl docela uondaný, tak jsem si dovolil další báječnou věc, která byla na Uprisingu možná. Vlastně asi úplně ne, ale v dané chvíli mi to bylo poněkud jedno. V Absolut zóně byla lehátka, která nikdo nijak nehlídal, takže se dala drapnout, rozložit si je v zadní části publika a sledovat hlavní stage jako v kině. A pak že lehátka na festivalu nejsou fajn. Mimo to jsem ho vrátil po koncertě vzorně na původní místo, takže mi snad bude odpuštěno. Jinak De La Soul, včetně překvapení v podobě hostujících Mos Defa a Drese, dobrý. Mám ale u nich, pro někoho kacířsky, radši remixy jejich věcí, než je samotné, takže hodnocení nechám na jiných.

Shrnu-li, byl festivalový den 1 velmi příjemný, celý festival user friendly, lidí ne až tolik, čímž pádem se dalo v pohodě přecházet ze stage na stage, dokonce z kotle pod jednou do kotle pod druhou, a to, aniž by jeden musel u každé čekat hodinu před koncertem, aby se dostal k podiu. Částečně je to, pravda, tím horkem, protože zejména odpoledne se všichni mezi jednotlivými vystoupeními schovávali do stínu a čekat pod stage nikoho ani nenapadalo. Jinak ale full peace. Jo, málem bych zapomněl, celý den jsem pořád řešil, že mi něco na Uprisingu chybí. Festivalové nadšení? Nějaká ještě víc megahvězda? Mimořádně nadupaný koncert kohokoliv? A došel jsem na to. Nechybí mi nic. Jen už jsem těmi všemi festivaly a koncerty, na kterých jsem byl, rozmazlený!

Morgan Heritage

Den bez pointy

Festivalový den 2. Jak později vyplynulo z okolností, den bez pointy, aneb všechno jinak. Ne ale úplně. Den 2 začal pro většinu lidí na fesťáku stejně. Tím nemyslím probuzení, čištění zubů, jointa ani první drinčík. Myslím tím Tesco. Tomu, kdo už na Uprisingu byl, je to jasné. Pro ty ostatní to objasním. Je to možná sto padesát metrů od areálu. Jsou tam nefestivalový ceny. Ale především, jsou tam čisté toalety, kde je možné zvládnout klidně i make-up. A tohle ocení zejména dámy, které samozřejmě vědí, že je to potřeba pořešit hned ráno, než i  tam to začne vypadat festivalově. Cestou odtud mne docela pobavilo, že Uprising má speciální druh V.I.P. návštěvníků. A to jsou králíci. Ti na Pieskách jsou místní a evidentně se živí zbytkama po lidech. Takže nejen, že se nebojí, resp. ignorují, že kolem nich někdo jde, ale jsou naučení i na hranolky a pizzu, což jsem nikde jinde neviděl. Já jsem ale nic takového nesnídal. Díky akčnímu vietnamskému bistru (výjimečně otevírali o dost před na dveřích napsanou otvíračkou – no vědí) to byla kávička a loupáčky. Co bych si víc přál. Vlastně jo a mohl jsem. Je to totiž Uprising, takže je to hned u vody. Máte dopoledne. Spoustu času na projití se po areálu, omrknutí merče, street artu a spousty dalších atrakcí. Vyjmenovávat nebudu, ale topka rozhodně byla od minerálky Budišovka. Malá nádrž plná ledu dolitého vodou. Nad ní sedátko. Vedle terč. K tomu míč. No, a když se terč trefí, stolička se sklopí a na ní sedící dostane ledovou koupel jak v sauně. Nevěřil bych, jak málo lidem stačí. Vždycky u toho byla celá grupa a mohla se rozlámat smíchy. A když se bavíme o vodě, k dispozici je pláž, která je navíc pár metrů od Dub Club stage, takže zaplavat pokecat a k tomu od rána hraje dub (V programu o tom nic nebylo, ale tahle stage hrála hned jak se otevřel areál.). S ohledem na to horko tenhle program vítězil i dlouho po tom, co začaly hrát i ostatní stage. Z toho vyplývá, že následující kousek reportáže je i pro spoustu z těch, kteří na Uprisingu byli. Startovačka byli Sendreiovci gypsy band. Dobrá volba. Romská muzika dokázala vytáhnout lidi ze stínu, z podstromů a od spravovacích piv. Pro pozorovatele bylo docela vtipné, že se na tom snadno poznalo, kdo je akční a které dámy jsou temperamentní. To totiž byli přesně ti, kteří se pod stage objevili. Ale prostě bylo horko. U většiny návštěvníků pořád vítězila voda a stín. Porazila to až Tina ft. Moja reč & Live band. Nasnadě, jsou to domácí. Pokud jde ale o ně, musím se pustit na tenký led. Předesílám, že je to jen a jen můj názor a je mi jasné, že se mnou kdekdo nebude souhlasit. Nicméně zkrátka a dobře: Ona sama je dobrá. On sám je dobrý. Ale dohromady? Připadalo mi to, jako kdyby DJ omylem nechal zaráz hrát celou stranu dvou vinylů namísto toho, aby je přemíchnul. Další měli být Black Uhuru, ale ti nakonec přijet nemohli. Důvod radši komentovat nebudu. Nefér zcela jistě vůči nim, ale vlastně mi to udělalo radost. Místo nich totiž hráli The Abyssinians. A ti byli. Bylo sice poznat, že kapela, která s nimi hraje, k nim nepatří. Na druhé straně je to někdo, kdo za ty roky existence a stovky koncertů je natolik sehraný, že je vyloučeno, aby jim to nesedělo, takže úplně stačí, když si vystřihnou jen tak jam. Fakt, krásné, upřímné, a navíc potěcha poslouchat, jak si umí dát prostor a doplňovat jeden druhého.

Někde tady nám začal den „houstnout“. I když už jsme ani nedoufali, onen příslovečný bůh otevřel stavidla a najednou začaly cinkat telefony, že budeme mít rozhovory. A první byl rovnou Dub FX. Wow! A povedl se. Moc. Takže se máte na co těšit. Jen jsem kvůli tomu slyšel většinu vystoupení Hempress Sativa jen jako hluk za main stage, kvůli kterému se ten rozhovor musel dělat fakt nahlas. Pokud můžu soudit podle těch pár minut, co jsme Hempress Sativu slyšel z té strany odkud to je správně, bylo to navýsost profi a na lidi to fungovalo perfektně. Zejména na mladé dámy. Holt prostě na woman power víc slyší než chlapi.

Chvíli času, než začal Dub FX, jsem využil k tomu, abych si zaběhnul na Dub Club stage, kde hráli King Shiloh se svým Healing Nation. A rozhodně dostáli názvu, který už dávno pro své sety zvolili a do teďka používají. Přesněji řečeno na 99,9 %. To nula celá jedna procento tvořil jedinec, který, klasicky u koše, půl metru od beden, vyspával svou „únavu“. Jinak King Shiloh léčil svůj dubový národ, kterého tam bylo vůbec nejvíc, co jsem u té stage za celý festival viděl. To může mít dva důvody. Buď trpaslíci následují svého krále, nebo na tom druhém dni je s postupujícím večerem víc a víc vidět, jak zábava graduje směrem k vrcholu, rozuměj k vystoupení hlavní hvězdy. K tomu bych se rozhodně přiklonil, protože po Hempress Sativa, která de facto uzavřela reggae část festivalu, nastoupil Dub FX, který nejen že natáhl k hlavní stage jednoznačně nejvíc lidí (Ano. Je to první vodítko k tomu, proč tenhle den nazývám dnem bez pointy.), ale hlavně roztančil  úplně ale úplně všechny. Jen tak pod čarou, chtěl jsem se ho v rozhovoru zeptat, s kým a s čím bude vystupovat, protože u něj, co vystoupení, to samostatný projekt. Jako příklad jsem chtěl uvést ty dva, co se mi nejvíc líbí – Mr. Woodnota a Jah9. Sice jsem se k tomu nakonec nedostal, ale udělal to za mne. Na pódiu se totiž s ním objevil právě Mr. Woodnote. Takže dál to ani rozvíjet už nemusím. A hlavně, jak už jsem psal, celý Uprising se pomaloučku polehoučku ale pořád líp a líp rozjížděl, takže když hrál Dub FX, připadal jsem si konečně tak, jak jsem si z Uprisingů, které byly … však víte před čím, pamatoval. No a když nastoupil Dubioza Kolektiv, nebylo už co řešit. Oni sice nejsou virtuózní muzikanti ani reggae legenda, ale energie, té mají na rozdávání, či spíš na rozhazování plnými hrstmi. Ruky hore. Hop, hop, hop. Oni jsou prostě takoví.

No a pak přišel zázrak. Holčina, co to měla na starosti, zvedne hlavu a povídá: „Vy ste chceli Roni Saiza? Nie?“. A my na to: „Jasně. Ono to klapne?“ Odpověď zněla: „Hej.“ Na sucho jsem polkl a ptám se: „Kdy?“ a ona opáčí: „Teraz.“  Chvíli mi trvalo, než jsem si rukou zvedl překvapením spadlou bradu, ale to už se mne ptala: „Idete?“ Nezbylo než nepřemýšlet a jít do toho po hlavě. A jak to tak někdy bývá, bezprostřednost je lepší než promyšlený postup. Pro rozhovory to platí dvojnásob. Povedlo se mi totiž trefit naplno hřebík na hlavičku, a to hned první otázkou. Vlastně to ani nebyl rozhovor, protože já se zeptal a pak mluvil de facto jen on. A můžu vám zaručit, že to jsou info, které se nikde nedočtete ani nevygooglíte. Táákže i tady se máte fakt na co těšit. O to víc, že kvůli bouřce, která přišla ještě během toho, co jsme dělali ten rozhovor, byl festival ukončen a vystoupení Roniho Size se nekonalo. Přesně tak, nekecám. Ostatně proto den bez pointy. A ještě něco, vzhledem k tomu, že to tak bylo, je náš rozhovor s Roni Sizem to jediné, co s ním z letošního Uprisingu je. Takže follow us, neboť na reggae.cz se dozvíte více, než kdybyste na Uprisingu 2022 byli. To be continued (oba rozhovory budou venku co nevidět).

Fotoreport:


Album na rajčeti

80%
  • hodnocení redakce
Mohlo by tě zajímat
Komentáře
Loading...

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte. Souhlasím Více informací

X
X