Obuvní značka Clarks oficiálně zahájila distribuci v Karibiku na začátku 20. století. Od té doby si boty Clarks na Jamajce vytvořily vlastní image. Během šedesátých let se tu značka uchytila díky typu Desert Trek, který byl inspirován botami severoafrických vojáků z druhé světové války. Současná popularita Clarks od těch dob výrazně pokročila. V šedesátých letech byli za jejich nošení mladí černoši zatýkáni, v sedmdesátých letech byl zakázán jejich import na ostrov a v osmdesátých letech byly Clarks pevně spojeny se síťovanými tílky, typickými pro ranou dancehallovou kulturu.
Raná léta
V listopadu 1911 se prvním obchodním zástupcem značky Clarks v Západní Indii stal plukovník Henry Emerson Smith. Při příjezdu do Karibiku s sebou měl 96 vzorků bot, které se prodávaly za provizi ve výši pěti procent. Boty si ale nevedly tak dobře, jak všichni očekávali, a tak společnost svou regionální prodejnu v roce 1921 zavřela. Později ve dvacátých letech bylo na Jamajce mnoho obchodů, které dovážely britské značky jako Austin Reed, Saxone, Liberty a Burberry. O jednom obchodě na ostrově však bylo známo, že prodává boty Clarks, a to byl Nathanův obchod.
Nathan’s, dříve známý jako Nathan & Godfrey, byl židovský obchod s prodejnami po celé Jamajce. Hlavní prodejna byla na rohu King Street a Barry Street v Kingstonu a v té době to byl největší obchodní dům v anglicky mluvící Západní Indii. Al Fingers ve své knize Clarks in Jamaica uvádí, že Nathan’s byl pravděpodobně prvním obchodem na ostrově, kde se Clarks prodávaly. Prodeji se tam ve dvacátých letech dařilo natolik, že Nathan’s měl od třicátých let postavení výhradního jamajského prodejce a zůstalo to tak i ve čtyřicátých letech. Nathanův obchodní dům potom koupil Abe Issa a udělal z něj nejlepší maloobchod na ostrově.
Dalším pozoruhodným prodejcem značky Clarks byl Sinclair Henry Taylor. Značka s ním začala obchodovat v roce 1933, kdy byl jeho showroom na Water Lane v Kingstonu. V příštích několika letech Taylor cestoval po celé Jamajce a širším Karibiku a prodával boty Clarks prostřednictvím své společnosti SH Taylor Ltd.
Vzestup Desert Clarks
Druhá světová válka znamenala pro Clarks zlom, a to především díky Nathanu Clarkovi, který jako teenager pracoval v jedné z jejich obuvnických továren, kde získal zkušenosti s návrhářstvím a tvorbou střihů. Na začátku války se Nathan dobrovolně přihlášil do britské armády. Nejprve byl vyslán do Barmy (dnešní Myanmar) a poté do Indie. Jeho bratr Bancroft, který byl v té době ředitelem společnosti Clarks, ho požádal, aby v Asii hledal inspiraci pro nové boty. Nathan během svého válečného nasazení vytvořil dvě skici. Jedna z nich představovala Chupplee – sandály inspirované indickými ševci. Na druhé skice byla bota, ke které Nathan později napsal: „Dostal jsem ten nápad, když jsem viděl hrubé semišové boty s krepovou podrážkou, které si důstojníci 8. armády nechávali šít na bazaru v Káhiře. Někteří z nich pak přišli do Barmy a tam jsem je viděl.“
Nathan vzal tyto boty vyrobené v Egyptě a upravil jejich design snížením počtu dírek z pěti na dvě. Z těchto bot se pak staly ikonické Desert Clarks.
Po návratu do Anglie Nathan zjistil, že jeho návrhy nebyly uvedeny do výroby, a tak sám vyrobil vzorky. Ve skutečnosti výbor akcionářů výrobu těchto dvou typů zamítl, protože nevěřil, že by se mohly prodávat. Nathan ale postupoval plnou parou vpřed jako šéf divize Clarks Overseas a obě nové řady – Chupplee a Desert Boots – dal do výroby. Tyto boty pak byly vystaveny na americkém veletrhu National Shoe Fair v roce 1949, kde upoutaly pozornost Oscara Schoefflera, módního redaktora časopisu Esquire. Sandály Chupplee byly uvedeny v roce 1950 ve vydání Appeal Arts, sesterské společnosti Esquire a brzy se o ně začal zajímat obchodník Bronson Davis. Davis oslovil značku Clarks, aby ji mohl zastupovat v USA a už od května 1950 prodával Chupplee a Desert Boots prostřednictvím své společnosti Ford-Davis Co. Desert Boots se staly obrovským úspěchem a díky tomu se Bronson Davis za několik let stal prezidentem společnosti Clarks of England Inc.
Popularita bot Clarks díky těmto událostem začala na Jamajce stoupat a za distribuci značky v Karibiku se stal odpovědným Tony Thorner. Podle Ala Fingerse Thornerovi jeho obchodní zástupce na Trinidadu řekl, že mladí muži v Západní Indii chtějí boty s ostřejší špičkou, a to bylo důvodem, proč se Desert Boots změnily na to, co známe dnes.
V šedesátých letech nicméně jamajská vláda zesilovala omezení importu obuvi, aby podpořila lokální výrobu. Značka Clarks proto porušila svou exkluzivní smlouvu s Nathan’s & Issa a navázala spolupráci s dalšími obchody na ostrově včetně Hanna’s a Bardowell’s. Tento krok zvýšil počet prodaných bot Clarks na Jamajce. Přesto vzhledem k popularitě zejména Desert Clarks nastala chvíle, kdy značka zvažovala výrobu přímo na ostrově, protože se objevily obavy, že jamajská vláda úplně zakáže dovoz obuvi na ostrov. Vláda dokonce zvažovala podporu místní výroby Clarks, ale představenstvo společnosti nakonec tento záměr zamítlo.
Jak uvádí The Daily Gleaner 12. srpna 1966 v článku nazvaném „Brit přijde v září vyučovat obuvnictví“, v polovině šedesátých let byl na Jamajku vyslán z Clarks obuvník jménem Robert Taylor, aby vyučoval mládež v oboru. V nadcházejících letech Clarks dodávala místním ševcům vybavení.
Kvůli zvýšené dostupnosti prodeje Clarks na ostrově raketově stouply. V sedmdesátých letech byla Jamajka jedním z deseti největších exportérů Clarks s průměrným obratem 100 000 liber ročně. V té době se značka začala stávat důležitou součástí jamajské identity a zásluha za to by měla být připsána skupině rude boys z Kingstonu.
„Rudeboy“ Clarks
Když v roce 1962 Jamajka získala nezávislost, příslib prosperity bohužel necílil na celou populaci. Černošským Jamajčanům bylo odepřeno volební právo a stejně jako Indo-jamajčané byli odkázáni žít v městských slumech. Z tohoto rasového a sociálního rozdělení a z chudoby a útlaku vznikly gangy. Módní politika těmto gangům neunikla a i když se zabývali kriminálními aktivitami, pro tyto jamajské mladé muže byly boty značky Clarks tou správnou obuví.
Od konce šedesátých let se Clarks staly populárními mezi gangy v Kingstonu a dokonce pro ně byly i trochu praktické. Jak řekl DJ a producent Jah Thomas v rozhovoru s Alem Fingersem: „Když nosíš Clarks, nikdo tě neslyší přicházet. Jsou tak tiché, když jdeš. Říká se, že mají sýrovou podrážku. Nevšimneš si, že se k tobě někdo přiblížil, protože ho neslyšíš přicházet.“
Mezi renomované mafiány, kteří si Clarks oblíbili v šedesátých a sedmdesátých letech, patřili Claudie Massop (spojený s Phoenix Gangem, z nějž se později stala Shower Posse), Aston ‚Bucky Marshall‘ Thompson (spojený s Matthews Lane) nebo Howard ‚Curly Locks‘ Hewitt (spojený s Rema 13).
Clarks ale byly oblíbené i mezi členy hnutí Rastafari, které podle Ala Fingerse přitahovaly svou „jednoduchostí, odolností a zhotovením z přírodních materiálů“.
Clarks byly velmi populární i na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se z nich stal symbol společenského postavení pro mnoho mladých mužů v jamajských městech, zejména pokud šlo o získávání pozornosti žen. V dokumentárním filmu režiséra Storma Saultera z roku 2018 nazvaném Clarks Original – Major Stitch & The Rudeboys ostřílený DJ Major Stitch uvádí: „Když ses v té době snažil získat holky, první místo, kam se podívaly, byly tvoje nohy. A pokud jsi neměl Clarks, prostě jsi neměl šanci.“
Netrvalo dlouho a černošští mladíci z městských center se stali cílem policie právě kvůli svým botám. Vidíte jim na očích, že tihle chudí chlapci z Jamajky by si nemohli dovolit britské boty, takže se musí zabývat kriminální činností, aby si je mohli koupit, nebo je dokonce ukradli. V dokumentu z roku 2021 režírovaném Gabrielle Blackwood s názvem Clarks and Jamaica, uznávaný muzikant Protoje uvádí: „Kvůli Clarksům lidi zavírají, protože něco takového nemáš mít. Víš, co tím myslím?“
DJ Trinity v rozhovoru s Alem Fingersem zavzpomínal na vlastní zkušenost s jamajskou policií. Policista mu řekl: „Musíš být zloděj. Jak jinak by sis mohl dovolit tak drahé boty?“ K zatýkání černošských mladíků docházelo v Kingstonu a St Andrew, konkrétně ve West Kingstonu. Z doby této taktiky pochází jeden nápadný incident, kdy policisté pod vedením komisaře Joea Williamse provedli razii v tančírně Sira Coxsona. Williams údajně řekl dýdžejovi, aby ztišil hudbu, a pak vyhlásil: „Všichni v Clarksových botách se postaví na tamtu stranu. Kdo je nemá, půjde na tuto stranu.“ Píše se, že mnoho mužů tu noc odcházelo z tančírny naboso, protože zahodili boty, aby se mohli zařadit na bezpečnou stranu. Tato policejní taktika pokračovala a používala se i začátkem osmdesátých let. Známý kriminalista a expert na jamajské gangy dr. Claude McKay vzpomínal na svého otce Ronalde McKaye, který tehdy prováděl razie na diskotékách a v kinech jako člen jamajské policejní jednotky Jamaica Constabulary Force Eradication Squad.
Jak říká Major Stitch: „Jakmile nosíte Clarks, jste Rude Boy, takhle to policie vidí.“ Jamajský muzikant Damian ‚Jr Gong‘Marley ve své písničce z roku 2005 The Master Has Come Back z jeho široce uznávaného alba Welcome to Jamrock připomíná tuto diskriminaci černochů a Clarks, když zpívá:
“Long before Bogle start dance an still deh pon paper money,
Police a lock up man fi dem shoes
Dat simply mean the station full up a bare Clark boot an Bally,
From England weh spanking new”
Ale ať už byly boty Clarks jakkoliv neblaze známé, vzestup jejich popularity se nezastavil a prodeje pokračovaly. Jak už bylo dříve uvedeno, začátkem sedmdesátých let byla Jamajka jedním z deseti největších exportérů Clarks s průměrným obratem 100 000 liber ročně. V roce 1972 se ale k moci dostal Michael Manley a People’s National Party (PNP) a Manleyho vláda započala novou éru vztahu ostrovních obyvatel s Clarks.
Éra Michaela Manleye
Jedna z politik zavedených vládou PNP pod vedením Michaela Manleye na počátku sedmdesátých let měla za cíl podpořit odolnost národního zemědělského a výrobního sektoru. Vrcholem této iniciativy zaměřené na vlastní produkci byla Operation Grow – Grow What You Eat and Eat What You Grow, kterou nyní na Jamajce oživila současná vláda. Dalším vrcholem byl zákaz dovozu určitého zahraničního zboží na ostrov a na tomto seznamu byly i boty zahraniční výroby. I když jsou Clarks a Jamajka prakticky synonymem, je to obuv britské výroby, a tak zákaz platil i pro ni. V květnu 1973, kdy zákaz vstoupil v platnost, byl oficiální a legální dovoz Clarks na Jamajku ukončen.
To však lidem nezabránilo dostávat oblíbené boty na ostrov a byli v tom tak dobří, že mnoho Jamajčanů si doteď neuvědomuje, že v historii vůbec někdy existovalo období, kdy boty na ostrov nesměly. Lidé jako distributor Tony Thorner dostávali Clarks na ostrov pomocí ilegálních cest přes Portoriko a Miami. Bývalý ředitel britské divize Clarks Neville Gillibrand uvádí, že obchodníci s rakvemi v Miami ukrývali boty do rakví, aby je dostali přes celní úřad na Jamajce. Tito ‚obchodníci s rakvemi‘ se podle něj stali jedněmi z největších Thornerových zákazníků.
Clarks byly v té době populární i mezi reggae muzikanty. Můžeme si vzpomenout na obal alba Rub-a-Dub Style, kde je mají General Smiley i Papa Michigan na sobě. Když byli reggae muzikanti na turné v Anglii, nakupovali Clarks ve velkém, aby je přivezli domů. Mnoha prodejcům po celé zemi pomáhali příbuzní, kteří boty posílali domů v sudech. Tento neformální dovoz Clarks se stal jedním z důvodů, proč i když nebylo povoleno dovážet zahraniční obuv do země, stejně si i nadále udržely postavení nejoblíbenější obuvi jamajských mužů. Na fotkách Jamajčanů ze sedmdesátých let nejpravděpodobněji vždycky uvidíte některé z řady bot Clarks.
Na výběr bylo mnoho řad: Rambler, Dover, Weaver, Camaro, Naturevelt, Natalie a další, u Jamajčanů ale vedly tři: Desert Boot, Wallabee zahájená v roce 1967 a Desert Trek, uvedená na trh v roce 1971. Jak vám ale řekne každý Jamajčan, Desert Trek se tak na ostrově nejmenuje. Boty řady Desert Trek byly první od značky Clarks, na kterých je „trekman“. Na zadní straně bot je značka, která vypadá jako muž na treku s vycházkovou holí a batohem. Jamajčané to však interpretují jako muže, který vyloupil banku, takže boty jsou na celém ostrově známé jako „bankovní lupič“, tedy Bank Robber.
V sedmdesátých letech se z reggae stala národní identita a protože mnoho muzikantů tíhlo k botám Clarks, značka si také upevnila svou pozici jako součást jamajské identity. Když se v roce 1980 dostala k moci Jamaican Labour Party (JLP), mnoho dovozních omezení bylo zrušeno a Clarks zase začaly proudit na ostrov bez problémů. Na vzestupu už byl i dancehall a dancehalloví umělci také tíhli ke Clarks. Společně s ponožkami s diamantovým vzorem a síťovanými tílky představitelé dancehallu nadále poháněli popularitu Clarks, jak dokládá Iba Mahr v písničce Diamond Sox z roku 2015, jejíž videoklip oslavuje počátky jamajské dancehallové scény:
„Inna mi diamond sox and me Wallabee Clarks
And Arrow shirt and me mesh marina
A red green and gold me inna
Well, when me step inna the scene yah“
Vliv a pozdější oživení
Popularita Clarks zůstávala pevná a boty se staly statusovým symbolem v průběhu osmdesátých let i v další dekádě. Když s sebou jamajští emigranti přinesli Clarks do USA, získala si značka pozornost zdejších Afroameričanů a vytvořila v této komunitě nový smysl pro módu. Jedním z těch, na které měla móda Clarks velký vliv, byl Ghostface Killah, člen Wu-Tang Clanu, o kterém bylo známo, že nosí řadu Wallabee. Jak řekl v dokumentu Soles of the City: „První, koho si pamatuju, že jsem viděl nosit Wallies, byli Jamajčani a mafiánští bossové z naší čtvrti.“
Na obalu jeho debutového alba Ironman z roku 1996 pózuje se svými spoluhráči Raekwonem a Cappadonnou s několika páry Wallabees. Na počátku nového tisíciletí ale popularita značky poněkud ochladla zejména kvůli rapu a americké černošské kultuře na ostrově. V té době začaly být populárnější značky Nike, Jordan nebo Reebok. Pak ale přišel březen 2010, kdy se nastupující dancehallová hvězda Popcaan ptala v písničce svého mentora Vybze Kartela:
„A weh yuh get da new Clarks deh, daddy?“
Tato jediná otázka pomohla nastartovat nové šílenství po značce Clarks na ostrově, které se vyrovnalo její popularitě ze šedesátých a sedmdesátých let. Tentokrát však znatelně přibylo jamajských žen, které nosí Clarks. O více než deset let později Popcaan spolupracoval se značkou na speciálních „Unruly“ Wallabees, které byly v prodeji po celém světě a u vybraných jamajských maloobchodníků včetně Signature Style, Trevor’s Clothing and Accessories, Collectibles, Fashion Express, Shoe Gallery, Royal Fashion a Cann’s Originals.
Značka pak pokračovala v navazování lokálních partnerství. V roce 2021 společnost Clarks vzdala hold ostrovu svou jamajskou kolekcí, kterou představovaly Desert Boot, Desert Trek a Wallabee v odstínech černé, zelené a zlaté, tedy v barvách jamajské národní vlajky. Vyšla také Dancehall Collection, sestávající ze šesti stylů „s výraznými barvami a složitými detaily, všechny inspirované Jamajkou, národem, který přijal naše ikonické styly,“ napsali zástupci Clarks na Instagramu. Společnost také oznámila několik komunitních iniciativ prostřednictvím partnerství s ambasadorem značky Clarks, britským fotbalistou Raheemem Sterlingem narozeným na Jamajce, který má vlastní boty Clarks. V roce 2023 byla vyhlášená britsko-jamajská návrhářka pánského oblečení Martine Rose jmenována první hostující kreativní ředitelkou Clarks.
Kdo by si pomyslel, že boty, které byly synonymem pro údajné zločince na Jamajce v šedesátých letech a které lidé museli do země v sedmdesátých letech pašovat, budou dnes neoficiálními jamajskými národními botami?
autor: J. T. Davy, Sunday Gleaner
přeložila: Blanka
