fbpx

Albert “Apple Gabriel” Craig – The Storyteller

1955 – 23. 3. 2020

Pod rouškou tmy se otroci z plantáží i domácí otroci s dětmi shromáždili, vzali si hole a pochodně, zapálili je a uchýlili se do hor, kde jim křoviny poskytly úkryt. Tady přepadli útočníky, varujíc své bratry a sestry po horách troubením na roh. Byli to válečníci – krutí a nemilosrdní, organizovaní a chytří. Byli neporazitelní a jejich nejhorlivější vůdci jsou dnes národními hrdiny. Tohle jsou Marooni a jejich krev proudí i v žilách Appla Gabriela, potomka vzpurných a dobyvačných lidí.

Apple Gabriel je, stejně jako jeho předkové, bojovník – brání se před útoky, ale jak vám řekne, takový se už narodil. Má těžký život. Trpěl mnoha způsoby i během svých dnů v Alpha Boys‘ School, o které mluví bez obalu. Jeho dny tady na Zemi byly obtížné, ale navzdory své válečnické schránce a slovům, která na své nepřátele hází jako kamení, je Apple Gabriel milý a silný člověk. Je zábavný, chytrý, kreativní, produktivní a neuvěřitelný muzikant.

Narodil se jako Albert Craig, nejmladší z deseti dětí. „Moji praprarodiče byli bílí. Můj pradědeček byl generál Brumfield, v roce 1906 britský vojenský důstojník na Jamajce. Vychovávala mě matka s pratetou Kate – běloškou. Matka mívala velký obchod s potravinami a bar a dařilo se jí dobře. Matčini bílí prarodiče byli bohatí a vlastnili spoustu akrů půdy v Clarendonu. Pěstovali všechno možné. V náklaďácích sem přijížděli pracovníci sekat třtinu, trhat ackee a ovoce a všechno,“ vypráví. Příslib bohatého života ale vzal zasvé, už když byl Craig malý. „To bylo, když jsem dostal obrnu, bylo mi tři a půl roku, tehdy jsem dostal dětskou obrnu.“

Deník Jamaica Gleaner psal o prudkém šíření nákazy dětskou obrnou na Jamajce 21. prosince 2014 takto: „Je to část jamajské historie, o které se často nemluví… Nákaza v padesátých letech byla velmi vážná… pro většinu dětí na ostrově bylo těžké se dostat k léčbě, protože se nevědělo, o jakou nemoc jde a vakcína nebyla dostupná. Na ostrově to byla novinka a nebyly ani žádné symptomy. Jeden den byly děti v pořádku a další ráno nemohli chodit nebo dýchat.“ Na Jamajce nákaza vypukla dvakrát – jednou v roce 1954 a podruhé v roce 1957. Craig se nakazil během druhé vlny v roce 1958, když si hrál v řece. Dětská obrna byl virus, který se šířil ve vodě. „Hrál jsem si v řece a tam jsem dostal obrnu. Máma mě vzala k řece, hrál jsem si, pozoroval pulce, jak plavou a pak jsme šli domů. Přes noc jsem onemocněl. Vždycky jsem se budil brzo, ale to ráno jsem se nemohl probudit, když začali kohouti kokrhat. Máma se mnou třásla, abych vstal a když jsem se probudil, začal jsem plakat, protože jsem se nemohl pohnout. Když mě zvedla, aby mě postavila, spadl jsem na zem a tehdy pochopila, že se mnou něco není v pořádku. Položila mě zpátky do postele, svlékla mi oblečení, aby mě zkontrolovala a uviděla, že mám pravou nohu kratší a menší než levou. Když se jí dotkla, byla prý ledová. To všechno se stalo v noci, když jsem spal. Smrštilo mi to sval,“ říká.

I když jeho matka zkoušela různé léčivé prostředky, noha se pořád zmenšovala. Když nic nepomáhalo, o dva týdny později ho vzala do jedné ze tří nemocnic, které na ostrově byly, a lékař mu diagnostikoval dětskou obrnu. Appla dali v nemocnici do karantény a potom ho s dalšími pacienty poslali do rehabilitačního centra v Moně do doby, než se na Jamajku dostala vakcína Jonase Salka a virus zmizel. „Tu vakcínu na nás testovali. Přinutili nás se potit pod nahřátými dekami na aluminiových plátech. Byl jsem pokusný králík. Bylo mi jen tři a půl roku, ale vidím to, jako by to bylo včera. Byla tam mimina, která kolem umírala, ale Bůh mě udržel naživu,“ říká. Bylo to právě tady, v jedné z prvních várek pacientů rehabilitačního centra, kde Apple potkal další dvě oběti epidemie obrny. Byli to Cecil „Skelly“ Spence a Lascelle „Wiss“ Bulgin, kteří dorazili o několik měsíců později. Apple založil kapelu Israel Vibration se Skellym a Wissem. Dalšími významnými muzikanty, kteří se virem obrny putujícím po světě koncem 40. let a během 50. let nakazili, byli Ian Dury, Joni Mitchell, Judy Collins, Donovan, Neil Young, Steve Harley a Gene Simmons.

Craig dostal jméno Apple už dávno, ale jméno Gabriel se přidalo později. Dal mu ho vnuk Haile Salassie. Obě jména mají biblický význam. Bible byla důležitou součástí Appleova života v Moně, ačkoliv říká, že byl vlastně vždycky hodně spirituální. „Moje máma říkala, že jsem se narodil jako prorok. Stala se z ní spirituální léčitelka. Měla velkou moc a říkali jí „Matka“, což znamená léčitelka. Řekla mi, že mám ducha vůdce. Požádal jsem ji, aby mi četla budoucnost a ona řekla, že ze mě bude velký světový vůdce a že mě budou miliony lidí následovat jako proroka.“ Takové mateřské očekávání může u dítěte vzbudit úzkost nebo u jiných lidí pocit nepatřičnosti, ale ne u Appla Gabriela, který bere matčinu předtuchu jako vyznamenání, zjevení lásky a požehnání. Ví, že bude naplněno a v mnoha směrech už je.

Zatímco byl Apple v Moně, jeho dědeček zemřel a rodina byla zatažena do sporů o pozemky, takže jeho matka musela bojovat o svůj podíl 16 akrů půdy s naležištěm buaxitu v ceně milionů dolarů, které jí dědeček odkázal. Apple říká, že jeho matka byla podvedena a dědictví jí chamtiví příbuzní ukradli. Potom propadla depresi a přišla o svůj obchod i bar. Applův otec se ho zřekl, když mu bylo pouhých šest let. Nedokázal přijmout synův handikep a z neštěstí obviňoval chlapcovu matku.

Po několika letech v Moně Appla převezli do dětského domova Armády spásy nazvaného The Nest, odkud ho poslali do běžné školy s názvem Swallowfield School. Tady si vypěstoval svou lásku k hudbě, učil se hrát na piano tak, že sledoval svého učitele, když hrál v době oběda. První píseň napsal pro svou dětskou lásku, když mu bylo deset. Apple ale říká, že se mu ostatní děti neustále posmívaly, a tak se musel bránit. „Dělali mi ze života peklo.“ Vedení Armády spásy ho v domově trestalo tak, že mu nedávali jídlo a izolovali ho od ostatních. Nevyšetřovali, proč se pral – bránil se šikanování kvůli svému hendikepu. „Spolužáci mě při polední pauze mlátili na dvoře. Když zazvonilo a všichni šli zpátky do svých tříd, řekl jsem, že musím jít na záchod a místo toho jsem šel za nimi a praštil je do hlavy. Žena, která dětský domov The Nest vedla, velitelka, nikdy důvody školních bitek nezkoumala. Místo toho mi nasypala do ran jedlou sodu, aby mě potrestala. Po měsících rány zčernaly. Byla to zlá ženská z Holandska. Poslala mě, abych šel tři míle na kliniku, když se to tolik zhoršilo. Nevzala dodávku, která domovu patřila, aby lidé na klinice nezjistili, odkud jsem a kdo mi to udělal. Ona všechno zneužívání kryla. Doktor řekl, ‚Panebože, co se ti stalo s nohou?‘, a já mu řekl, že ta ženská z dětského domova Armády spásy mi do rány nasypala jedlou sodu‘, a on řekl, ‚To se nedělá‘“. Protože se velitelka bála, aby ji nevyšetřovali, poslala Appla do Alpha Boys‘ School. „A tak jsem se dostal do Alphy. Bylo to detenční centrum pro mladistvé. Poslali mě tam v roce 1967 v polovině roku. Bylo mi mezi 12 a půl a 13 lety. Bylo to vězení pro děti. Měli tam věznici, zamykali nás, na oknech byly mříže a spát jsme museli na betonu. V noci byla zima,“ vzpomíná Apple.

Vypráví, že odmítal pokusy jeptišek o indoktrinaci vírou, což vedení frustrovalo, a tak odmítali jeho požadavky. „Byly tam různé možnosti, mohli jsme se učit v tiskařské dílně, což jsem miloval, a taky tam byla hudební dílna. Chtěl jsem se dostat do zdejší kapely a hrát na klávesy. Kapelník říkal, že jsem velmi nadaný, ale jeptiška mi to nedovolila. Tak jsem se přihlásil na tisk, ale taky mě odmítli. Dali mě do zatracený dlaždičský dílny. Řekl jsem sakra ne, do háje s tím, a přestal jsem tam chodit. Tak mě dali do truhlářský dílny a já jsem proklel učitele a odešel. Jsem velmi citlivý na prach. Tohle není práce pro mě, ale oni to všechno dělali, aby mi ublížili. Byli na mě hrozně naštvaní.“ Apple říká, že tehdy zažil stránku Alphy, kterou mnozí nikdy neviděli nebo o ní málokdo mluvil. „Hlavní vychovatel byl velký chlap a chodil kolem s řemenem a bil mě a já jsem mu nadával. Řekl jsem, jestli mi to uděláš znovu, budu ten poslední člověk, kterému jsi to udělal. Nemlať lidi řemenem. Byl jsem ve velké jídelně a ucítil jsem ránu! Přímo přes záda! Ten chlap přišel a přetáhl mě tím řemenem. Popadl jsem svou snídani a hrnek s horkým čajem, hodil jsem mu to do obličeje a šel jsem pryč. On vyběhl ven, já jsem se schoval za dveře a povstal ve mně duch Maroonů. Rozbil jsem dvě láhve a s těmi střepy jsem byl připravený ho bodat. Říkám, jestli si myslíš, že jsi zlej, pojď sem. Říkal jsem ti, ať už na mě nesaháš. Šli a zavolali jeptišku a já jsem jim řekl, ať jdou se svým zasraným vymýváním mozků zpátky do Itálie. Z pusy mi vycházelo všechno možné. Nejsem žádný zatracený katolík, nejsem žádný zatracený otrok, váš program mě nezajímá, do hajzlu s vaším programem. Dali mě na sedm dní do vězení. Jindy jsem personálu řekl, ať jde do prdele, protože mě praštili řemenem a tentokrát přišla jeptiška s malým talířkem se třemi papričkami Scotch bonnet a řekla mi, že ty papričky musím sníst, abych vypálil z pusy sprostá slova. Sehnala sedm velkých kluků, aby mě podrželi přes lavici, aby mě donutila sníst ty papričky. Když mě drželi dole, začal jsem je kousat. Teď jsem byl upír, chtěl jsem krev. Sedm kluků jsem pokousal tak, že museli k doktorovi, když jsem s nimi skončil. Koukal jsem na tu jeptišku a říkám, ‚Nasrat, sežer si to sama!‘ Zrudla a já jsem jí řekl, že jestli za mnou přijde ještě jednou, vezmu to, nacpu jí to do huby a rozcupuju jí její zasranej ksicht. Byl jsem jako šílenec. Po tomhle mě přeřadili do oddělení pro starší. Ze msty mě poslali pracovat do zahrady. Jsem hendikepovaný, takže jak mám chodit se zatraceným kýblem s vodou? Aby mě potrestali ještě víc, dali mě na skládku s odpadem. Měl jsem prohazovat odpad sítí, aby se získalo hnojivo. Bylo to smetiště plné škorpionů. Říkali jsme tomu škorpionová díra. To byl ten nejhorší trest. A tehdy jsem začal plánovat, jak odtud uteču. Tady nezůstanu.“

Místní úředníci dnes říkají, že v Alpha Boys‘ School neexistuje žádný záznam o tom, že by tam Apple Gabriel někdy chodil, ale Albert Malawi potvrzuje, že tam opravdu byl a že byli kamarádi. „Ano, byli jsme v Alphě. On byl v části pro mladší děti. Apple tam byl. Jakto, že nemají záznam?“, ptá se nevěřícně Malawi. Apple říká, že si pamatuje, že jeho kamarád Malawi měl v Alphě přezdívku Turbit, což Malawi potvrzuje. „Přesně tak. To dokazuje, že jsme byli spolu, protože když nás bili, nebrečeli jsme. Byli jsme tvrďáci – na Jamajce říkáme ‚jako Turbit fish‘, říká Malawi. Apple si myslí, že jeho záznam zmizel, protože Alpha chce „zakrýt kruté zacházení, které se tam dělo“. A tak utekl. „Jeptišky nikdy nezavolaly policii, aby mě přivedla zpátky. Byl jsem jediný, koho se policie nesnažila dostat zpátky. Nikdy se nesetkali s nikým, jako jsem byl já, měli co dělat s Maroonem!“ Neměl žádný další plán, když z Alphy utíkal, ale snil o lepším životě. „Na hřišti jsem lezl na strom, sedával tam a hrál na kastrol jako na buben. Koukal jsem se na letadla, jak opouštějí letiště Palisadoes, a říkal jsem si, ‚Jednou, jednou budu sedět v jednom takovém letadle a poletím do Ameriky.‘ Rozhodl jsem se, že ten den odtamtud uteču. Přelezl jsem plot a vydal se na ulici. Ve třinácti letech. Šel jsem rovnou do města a ani se neotočil. Na své čtrnácté narozeniny jsem byl na ulici jako bezdomovec a spal jsem na chodníku v centru Kingstonu.“

Na ulici Apple potkal spoustu lidí včetně drsných chlapů a muzikantů. Žebral, umýval okna u aut na semaforech, prosil majitele obchodu Bruce‘s Patty na Crossroads o jídlo. „To je jedno z míst, kam jsem chodíval.“ Později zase navázal vztah s mámou a byli spolu asi rok v roce 1970 po třech letech, co byl na ulici. Ona žila s jiným mužem a ten chtěl, aby mu Apple pomáhal čistit prasečí chlívky, což odmítl, protože se zrovna dal na rastafariánství a nejedl vepřové. „Vyhodil mě.“ Applovi bylo 16 a celé měsíce spal v Hope Riverbed. Máma mu nosila jídlo a s tím mužem se rozešla, protože nesnesla, jak se k jejímu synovi choval. Přestěhovala se do Rockfort a Apple šel s ní do oblasti, kde žili jeho bratranci. „Byli jsme tam celá rodina – St. Patrick Road 7 na úpatí Wareika Hill – a lidi chodili ven a hráli domino a kouřili z dýmky. Byla to taková setkání na dvorku v místním stylu, mámě se to nelíbilo. Nelíbilo se jí, že se stýkám s Rastafariány. Říkala, že tam nemůžu zůstat, protože moje Rasta vibes se střetávaly s jejími sprirituálními vibracemi. Bylo mi 17 a máma vyházela všechno moje oblečení přes plot!“, směje se.

Apple šel zpátky do Mony a dožadoval se svých práv, která mu vláda zaručovala jako oběti epidemie obrny. „Jel jsem celou cestu nahoru na kole. Byly tu křoviny, pásly se tu krávy, osli, koně a kozy a byl to státní majetek. Schoval jsem si tam věci a žil jsem tam celé roky. Šel jsem tam pro pomoc, protože John Golding a Sammy Henriques, kteří rehabilitační centrum vedli, měli povinnost mi pomoci a dát mi práci a něco do začátku. Žili si jako dva králové. Byli bohatí milionáři. Řekl jsem jim, že potřebuju pomoc a že máma podepsala papíry, abych dostal pomoc. Byl jsem mluvčí všech lidí z Mony, protože jsem se vplížil do kanceláře a četl všechny ty dokumenty a věděl jsem, jaká máme práva. Chtěl jsem vědět, jestli ještě pořád můžu dostat tu pomoc, o kterou mí rodiče napsali, ale přišel jsem jako Rasta a to bylo pro ně hovno. Ale začal jsem spát a jíst na tom pozemku a potřeboval jsem pomoc, potřeboval jsem práci a tak řekli, že když přestanu s rastafariánstvím, tak mi pomůžou. Já jsem ale Johnu Goldingovi v kanceláři řekl, ‚Co má moje víra společnýho s vaší povinností mi dát, co mi patří podle zákona?‘ Zavolali policii a já jsem řekl, že budu žít uvnitř týhle zatracený instituce a policajti řekli: ten člověk má pravdu, vy mu dlužíte povinnost ho rehabilitovat. Je jeho právo tu být.“ Apple se znovu setkal se Skellym, což byl jeho nejlepší kamarád už od tří let, i s Wissem. S oběma tu vyrůstal. Apple říká, že Skellymu a Wissovi četl bibli a oba dva se brzy taky ztotožnili s rastafariánskou kulturou.

„Každý den jsem sedával v křovinách na velkém pozemku v Moně a Skelly i Wiss chodili za mnou a zpívali jsme a zpívali a každý večer přišlo malé publikum a lidi, co šli jen tak kolem, tleskali na konci každé písničky a povzbuzovali nás, a tak nás brzy znali všichni z okolí jako tři hendikepované Rastamany, kteří zpívají.“ Protože Apple hrával každý den na piano v Theological College s Donaldem Manningem, hlavním zpěvákem The Abyssinians, a všichni studenti ho znali, požádali ho, aby přišel zazpívat na jejich párty. Bylo to jejich první vystoupení. Apple jejich trio pojmenoval Israel Vibration. Apple hrál na piano a všichni tři zpívali. „V té době jsme se připoji k Twelve Tribe a dělali jsme pro ně představení. Všichni se chodili koukat na ty tři s hendikepem. Byli jsme hlavní hvězdy večera. Hodně lidí se k Twelve Tribe připojilo kvůli nám. To bylo poprvé v historii, kdy se něco takového objevilo. Hugh Booth a já jsme byli blízcí kamarádi a on měl sound systém, který se jmenoval JahLoveMuzik. Vzal nás do studia a vyprodukoval pro nás desku. Ze Skellyho jsme nejdřív udělali hlavní vokál, protože neuměl zpívat doprovod. Zpíval písničku, kterou jsme pojmenovali „Why Worry“ a další dvě písničky.“

Apple říká, že i když bylo u Twelve Tribes spousta dalších umělců, nakonec všichni odešli, protože „nebyli opravdoví, byli to podvodníci. Sebrali peníze, nacpali se, naskočili do svých nablýskaných aut a nechali nás stát. Bob byl členem, Dennis Brown taky, Jacob Miller byl taky členem a Gad Man (Vernon Carrington), lídr Twelve Tribe, se k nám klukům z ghetta choval hůř než k těm světlejším. Boba to štvalo a řekl, že je to rasismus a odešel od Twelve Tribe a napsal o tom písničku „Running Away“. Řekl lidem z Twelve Tribe o rozdělování organizace a nadržování světlým před černými. Byl kvůli tomu rozzlobený, byl to důvod, proč Twelve Tribe opustil. Bob mi řekl, že napsal tu písničku a nahrál ji. Řekl, ‚Musím o tom hnusu zpívat.‘ Když odešel, odešli jsme taky. Natřeli jsme jim to stejně jako Bob, zpívali jsme ‚Same Song‘ a naše první album se taky jmenovalo ‚Same Song‘. Twelve Tribe byl plný pokrytectví.“

Israel Vibration potom nahrávali s Tommy Cowanem v jeho nově se rozvíjející Talent Corporation, ale Apple říká, že odtud po krátké době odešli kvůli konfliktům s Inner Circle, kteří tam byli taky.  „Mezi Tommym Cowanem a Inner Circle byl konflikt kvůli nám. Byli jsme číslo jedna a oni začali žárlit a sebrali originální pásku ‚We A De Rasta.‘ Dodneška se ta páska nenašla. Byl to jiný mix než je na albu a byla to pomsta, aby zase mohli být jednička v Talent Corporation. Nebyl to Jacob Miller. Já a Jacob jsme byli nejlepší kamarádi. Byli to ti ostatní, žárlili na nás a povyšovali se, protože jsme měli hendikep.“

Potom přešli k Tuff Gong, protože Bob Marley najal Tommyho Cowana, který produkoval jejich druhé album s The Wailers. „Pět z nás založilo Tuff Gong Distribution na Jamajce – Israel Vibration, Nadine Sutherland, Rita Marley, The Melody Makers a Bob Marley. Pět nás bylo. To my jsme začali ten podnik. Pak měl Bob show v rádiu, která se jmenovala The Tuff Gong Package a taky měl každou sobotu hodinovou show na JBC Radio a tam hráli jen písničky nás pěti, MC byl Errol Thompson – tehdy jednička mezi diskžokeji. Tohle všechno se dělo a já jsem ještě pořád přespával v křoví v rehabilitačním centru v Moně. Taky jsem spával v Island House, když ho Bob koupil. Tehdy ještě nebyl opravený a Bob s kapelou tam měli každý víkend zkoušky. Family Man bydlel vzadu. Ještě to nebyl Tuff Gong. Nahráli jsme album Unconquered People a Bobovi se strašně líbilo. Byli jsme Bobova oblíbená zpěvácká skupina na Jamajce. Na celém albu hrají doprovod The Wailers.“

Apple realizoval svůj dětský sen, když v roce 1979 nastoupil na letadlo do Ameriky, kde ho čekala vyprodaná show v New Yorku. Na další se sem vrátil v roce 1981. „Hráli jsme na Manhattanu v Negril Clubu a byla to poslední show, kam přišel Bob Marley předtím, než zemřel. Seděl přímo po straně pódia a dával nám džus. Měl svůj koncert následující večer s The Commodores a zkolaboval na jevišti. Nikdy se sem už nevrátil, ale časopis Billboard s ním ještě udělal rozhovor. Byl to Bobův poslední rozhovor a řekl, že kdyby ho Bůh uzdravil, jediná kapela, kterou by produkoval, by byl Israel Vibration. Vzal bych je s sebou na každé turné. To jsou slova Boba Marleyho.“

V dalších letech cestovali Israel Vibration po světě a všude měli vyprodáno – po celé Evropě, severní i jižní Americe. Apple ale říká, že kapela byla rozdělená a podle něj rozpory živil její manažer – Doctor Dread, kterého viní z toho, že kapelu okrádal o peníze za koncerty, za merchandise, i za prodej desek. Navzdory tomu, co Doctor Dread napsal ve své knize, Apple tvrdí, že neodešel z pódia během koncertu a neopustil kapelu. „To je zatracená lež,“ říká. Doctor Dread naopak poslal Skellyho a Wisse na turné s Roots Radics bez Appla. Doslechl se o tom od kamaráda, který mu zavolal z Německa a ptal se, proč se z tria stalo duo.

„Když se kapela rozpadla, stalo se mi spousta věcí,“ říká a zmiňuje smrt jednoho ze svých tří dětí. Taky se mnohokrát přestěhoval, ale pokračuje v psaní hudby ve svém domácím studiu v Atlantě a jeho sólová dráha je úspěšná. „Dal bych dohromady třeba hned i 50 alb, ale nemám investora. Nikdy jsem nepřestal psát. Nikdy jsem nepřestal dělat hudbu. Jsem něco jako hudební fontána, která nikdy nevyschne!“.


O autorce:

Výzkumnice a velká fanynka jamajské hudby Heather Augusty a Adam Reeves napsali společně souhrnnou knihu Alpha Boys‘School: Cradle of Jamaican Music, i když se vlastně nikdy nesetkali.

Kniha je výsledkem třech let výzkumu a psaní a je první soubornou kronikou životů více než 40 vlivných muzikantů, kteří chodili na Alpha Boys‘ School v Kingstonu.

Augustyn a Reeves pracovali společně navzdory vzdálenosti. Augustyn žije blízko Chicaga a Reeves v Brightonu ve Velké Británii, ale oba cestovali do Kingstonu a do Alphy kvůli výzkumu a rozhovorům.

Alpha Boys‘ School byla založena v roce 1880 a byla to chlapecká internátní škola vedená římskokatolickou církví. Tady žili pod striktně despotickým režimem „nezvladatelní hoši“, mnozí z nich byli sirotci nebo pocházeli z velmi problémového rodinného zázemí a z nejdrsnějších ulic na světě, a později se stali oporou jamajského jazzu, ska, rocksteady, reggae, dancehallu a dubu.

Předmluvu ke knize napsal britský DJ David Rodigan, je napsaná vypravěčským stylem s množstvím rozhovorů, exkluzivních fotografií a archivního materiálu.

Heather Augustyn píše a vyučuje historii ska music, do té doby publikovala o jamajské hudbě čtyři kritikou nadšeně přijaté knihy. Vyučuje kompozici na English Department na Purdue University Northwest.

Adam Reeves je novinář a koproducent dokumentárního filmu o Alpha Boys‘ School, který režíroval držitel Oscara z roku 2012 Daniel Junge. Reeves se celoživotně věnuje jamajské hudbě a pracuje jako DJ v Anglii a v Indii.

Zdroj autor: Heather Augustyn editor: Vincent překlad: Blanka
Mohlo by tě zajímat
Komentáře
Loading...

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte. Souhlasím Více informací

X
X