fbpx

FATS DOMINO na rohu ulic Rampart a Canal

26. 2. 1928 – 24. 10. 2017

Průkopník rock’n’rollu Antoine „Fats“ Domino zemřel 24. října 2017 ve věku 89 let.

Informace, že Fats Domino v roce 1957 účinkoval v 355 show v Americe a najezdil 13 tisíc mil, byla vlastně trošku zavádějící. Fats nikdy neopustil New Orleans nebo spíš New Orleans nikdy neopustilo jeho. Elvis Presley ho prohlásil za opravdového krále rock’n’rollu, Paul McCartney, John Lennon, Led Zeppelin a Neil Young ho jmenovali jako svého hlavního inspirátora. Byl oslavován jako ten, kdo začal kulturní revoluci, která byla v některých částech Spojených států považována za tak nebezpečnou, že způsobovala rvačky a vzduchem létaly láhve. To všechno pro něj bylo úplně nepochopitelné. Když tohle běsnění na začátku padesátých let začínalo, hrál svoji muziku po barech a putykách v Big Easy (přezdívka pro New Orleans) už celých 15 let.

Fats Domino @ Hamburg (1973)

Fats byl „New Awlins“ skrz naskrz počínaje obvodem pasu a kolébavou malátnou chůzí, kterou mu Big Easy dalo. Obojí ukazovalo velkou lásku k červeným fazolím, polévce gumbo a kreolské rýži jambalaya, které nikde nenašel tak dobré, aby stály za to, a proto s sebou všude vozil své vlastní pánve, hrnce a pálivou omáčku, aby si je mohl kdekoliv uvařit sám. Jedním z jeho senzačních kousků bylo, když hrál vestoje a svým břichem postupně odtlačil piáno až do postranní části jeviště. Bylo mu 21, když hrál v klubu Hideaway na Desire Street za tři dolary za týden, a už v té době vážil 90 kg. Jeho první velký hit, který nahrál v roce 1949 potom, co ho objevil lovec talentů Dave Bartholomew, byl „The Fat Man“. Tlustým mužům ale nic nebránilo, aby se dobře bavili. Všechny kreolské dívky z rohu ulic Rampart a Canal ho milovaly, zpíval. „Women and a bad life/They’re carryin‘ this soul away.“

Nikdy nepomyslel na to, že by odsud odešel. Narodil se v Lower Ninth Ward jako nejmladší z osmi dětí v kreolské dělnické rodině a zůstal by tu až do konce života, kdyby jeho dům nezničil v roce 2005 hurikán Katrina. Dům byl s jeho přibývajícími úspěchy hezčí a hezčí, nikdy si jako zámožný člověk nepřál se přestěhovat. Byl spokojený tam, kde poprvé slyšel písničky v rádiu a kopíroval je dlouhé hodiny na starém rodinném piánu, ve stejných ulicích, kde po škole dovážel led do domácností, které neměly ledničky, a zastavoval se tam, kde měli piáno, aby si zahrál. Měl dost dobrý sluch, aby zachytil správnou notu, cítil hudbu a nikdy netoužil po ničem o moc větším.

Stalo se to proto, že zpíval a hrál s takovou radostí, že každého přinutil tančit. Jakmile své veliké prsty ponořil do kláves a začal podupávat pravou nohou do rytmu, zářil směrem k publiku svým tisíciwattovým úsměvem při každé frázi, takže nikdo nemohl zůstat jen tak stát. Myslel si, že hraje rhythm and blues, i když na tom nic smutného nebylo: jen on dokázal v písničce „Ain’t That a Shame“ způsobit, že slova „my tears fell like rain“ zněla jako ta nejlepší věc, která ho potkala za celý týden. Tohle R&B ale bylo prosyceno jeho rodným městem od laškovných, houpavých a zrychlujících beatů ke specifickým rysům kapel ze slavností Mardi Gras, hudbě „chank-a-chank“, kterou hráli Cajunové, latinským rytmům a místnímu nářečí. Fats Domino přidal svůj speciální rytmus, pravoručné trioly v každém taktu, které, jak se zdálo, bílé publikum obdivovalo, bubeník dával back-beaty, trubky vydávaly basové rify a z tohoto hustého pot-au-feu se nějakým způsobem vynořil rock’n’roll. Mezi lety 1950 a 1963 měl Fats víc hitů než Chuck Berry, Little Richard a Buddy Holly dohromady.

Jeho písničky nebyly vždycky originální. Dokonce i „Blueberry Hill“ – jeho největší hit -, kterého prodal 5 milionů kopií, už před ním nahrál Louis Armstrong. Fats si ale myslel, že mu tyhle písničky sedí a tak je zpíval svým vlastním stylem. Tak jak si půjčoval, půjčovali si i jiní od něj. Nevadilo mu to, ani když bělošští broukalové dělali za časů segregace covery jeho písniček a prodávali jich víc. Rock’n’roll byl první hudební žánr, který překročil hranice světa černých a bílých, z „rasového“ žebříčku Billboardu do popového, ale Fats nebyl žádný bojovník za občanská práva. Nechal to dělat ostatní, byl příliš ostýchavý, než aby moc mluvil. („Když mě omluvíte, půjdu zase zkoušet, okay?“) Držel se toho, co uměl nejlíp – hudby, která dělala lidi šťastné.

A dělala šťastným i jeho. Teď si mohl za odpoledne koupit dva Cadillaky a jeden Rolls-Royce a k tomu dost šperků, aby rozzářil celé pódium: diamantové hodinky ve tvaru hvězdy větší než dolarová mince, diamantové spony do hedvábných kravat a masivní zlaté prsteny s diamanty na každý prst. Cestoval se třiceti obleky a dvěma sty páry bot, především dvoubarevnými oxfordkami, ve kterých si podupával do rytmu. Jediná krátká období mimo New Orleans strávil v Las Vegas, kde rozházel na automatech dva miliony dolarů, než se vyléčil. Mohl to ušetřit pro manželku a svých osm dětí, ale po cestě na vrchol vždycky přichází cesta dolů. Pořád měl víc než dost. Jak zpíval na svém oblíbeném albu, „Blue Monday“ (i když se týká soboty): „Got my money and my honey/And I’m out on the stand to play.“

Po roce 1963 jeho hitům došla řeč, zastínila je Beatlemánie. Vystupoval ale ještě po celá desetiletí, povzbuzován poctami těch, kteří se řítili za ním. Přicházela velká vyznamenání a on kvůli nim občas New Orleans opouštěl, ale nebylo to často. Na klubovně, kterou měl v Lower Ninth přistavěnou vedle svého domu, svítilo jeho jméno a uvnitř byl mramor a krásné lustry. Tam vařil dušené fazole pro své sousedy, pak je pozval na pár piv a dívali se na zápas neworleanských Saints. Když to hurikán Katrina všechno včetně dvaceti zlatých desek a koncertních křídel zničil, „nic mi nechybělo, abych řekl pravdu.“ Znělo to jako další Fatsovo číslo, které by měl zpívat na obláčku radosti.

Prezident George W. Bush a legendární Fats Domino se státním vyznamenáním za umění, které mu prezident předal 29. srpna 2006 v jeho domě na Lower Ninth Ward v New Orleans. Medaile byla náhradou za originální medaili, kterou ho původně vyznamenal prezident Bill Clinton – ta byla ovšem ztracena při povodni doprovázející hurikán Katrina.

Zdroj přeložila: Blanka editor: Vincent
Převzato z The Economist, 4. 11. 2017, str. 92
Komentáře
Loading...

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte. Souhlasím Více informací

X
X