Když se v roce 1968 do britské televize dostala první černošská reportérka, někteří diváci silně protestovali a za necelý rok dostala padáka. O půl století později po ní byla pojmenována britská novinářská cena. Když se dívá nazpět, jak Barbara Blake Hannah vnímá to, jak se k ní Británie zachovala?
„Mockrát jsem si koupila sendvič a později si uvědomila že na něj někdo plivnul, nebo jsem šla po ulici a někdo na mě plivnul, nebo mi v nejlepším případě řekl, ‚Negře, běž domů.‘ Ale když jsem se potulovala po ulicích jako reportérka s kamerou, nikoho nezajímalo, že jsem černá. Zajímalo je akorát to, že budou v televizi, a to byl jeden z důvodů proč jsem tu práci milovala.“
Barbaře bylo čtyřiadvacet, když přijela do Spojeného království, aby pracovala jako komparsistka na natáčení filmu z roku 1965 „A High Wind in Jamaica“. Když natáčení skončilo, rozhodly se s kamarádkou zůstat. „Británie se v té době zdála být otevřená a plná příležitostí. Byla jsem mladá, žila jsem v Londýně v 60. letech naplněných energií. Všechno bylo tak vzrušující,“ říká.
Z Jamajky měla spoustu zkušeností s žurnalistikou, četla zprávy v televizi a psala pro časopis, který vlastnil její otec, Evon Blake, zakladatel jamajské tiskové asociace. Navzdory tomu ale nebylo snadné získat práci v médiích. Musela vzít zavděk dočasnou prací sekretářky, kde využila znalosti těsnopisu a psaní na stroji, které získala při studiu žurnalistiky. Nepřestala se ale ucházet o místo v tiskovém průmyslu a nakonec se jít to podařilo.
V roce 1966 si Barbara všimla, že časopis Sunday Times otiskuje seriál o jídle z celého světa, a tak tam napsala a nabídla, že napíše něco o tom, co se vaří na Jamajce. „Dostala jsem na stránku hezkou pestrobarevnou fotku ve svém jamajském kostýmu,“ vypráví.
Potom následovala řada dalších vysněných zadání včetně rozhovoru s jedním z nejžádanějších umělců té doby – Sammy Davisem Jr. – jediným černošským členem Rat Pack Franka Sinatry – a s Jacqueline Susann, autorkou novely, která se stala v roce 1966 trhákem – Valley of the Dolls. Barbara popsala Jacqueline Susann jako „úžasnou, opravdovou superstar, jako někoho z Dynastie“.
Barbara také psala pro nyní již zaniklý West Indian World a pro Carribean Times a taky pro Cosmopolitan a Queen Magazine.
„Bylo skvělé být zase mladou novinářkou. Spřátelila jsem se s dalšími autory, byli jsme pořád na cestách po Fleet Street. Byli tu Beatles, Jimi Hendrix, hnutí proti válce ve Vietnamu, Hair, Supremes, Tom Jones, Cilla Black… Bylo to fantastické.“
V létě 1968 Barbara zaslechla, že se rozjíždí vysílání Thames Television. Opravdu ambiciózním způsobem jim napsala a požádala o práci a oni ji pozvali na konkurz.
„Byla jsem ta nejzajímavější, uměla jsem napsat dobrý scénář a uměla jsem je rozesmát,“ říká. Všimli si taky jejích působivých znalostí francouzštiny a španělštiny, které se naučila v internátní škole na Jamajce. Okamžitě jí nabídli smlouvu na každodenní večerní show Today, kterou uváděl Eamonn Andrews. Jenže o černošce ve zpravodajství nikdo do té doby neslyšel. Bylo to pět let předtím, než byl Spojenému králoství představen první černošský reportér v ITN, Trevor McDonald, a více než deset let předtím, než do BBC dorazila Moira Stuart.
Timesy otiskly celostránkový článek o Barbařině debutu, ale ji to ani nevyvedlo z míry. „Pro mě to byla jen další práce. Dostávala jsem stručné informace v redakci, šla jsem ven natáčet, pak jsem se vrátila, abych práci editovala a potom jsem šla do studia. Trémou z televizního vysílání už jsem si prošla během práce na Jamajce, takže teď už bylo opravdu příjemné, že můžu dělat zase to, co mě baví.
„Nebyla jsem slavná jako Twiggy, ale myslím, že pár lidí mě znalo. Až teď mi lidi říkají, že mě oni nebo jejich rodiče tenkrát sledovali v televizi.“ Barbara dělala reportáže o všem od kriminálních příběhů až po uzavření obchodu Beatles na Baker Street, kterému se říkalo Apple Boutique. Dělala rozhovor se slavným britským hercem sirem Michaelem Cainem, pak taky s jachtařem, který obeplul planetu, sirem Francesem Chichesterem a s „úžasnou kráskou“ Biancou Jagger, nikaragujskou herečkou a později aktivistkou a manželkou Mika Jaggera.
„Eamonn Andrews byl slavný, ale přesto velmi příjemný a laskavý moderátor. Kolegové se ke mně nechovali jinak, protože jsem byla černá. V kanceláři mě brali jako všechny ostatní pracovníky. Byla to opravdu skvělá show, při které jsem mohla být.“
Nicméně po devíti měsících v této roli se Barbařin čas v Thames Television náhle nachýlil. Její novinářské schopnosti a příjemné vystupování na obrazovce na některé diváky nezapůsobilo a neviděli nic než její barvu pleti. Producent řekl Barbaře, že televizní stanice dostává téměř denně požadavky, aby „dostali toho negra z obrazovky“, a tak to udělali.
„Byla to ta nejbolestivější věc, která se mi stala proto, že jsem černoška. A věřte mi, že se mi stala spousta věcí,“ říká. „Bylo to skoro, jako by mi zjistili nějakou infekční chorobu. Byla jsem tak nadšená, že jsem tu práci dostala, a teď jsem musela říct přátelům, že už ji nemám jen proto, že jsem černá. Dlouhou dobu jsem se kvůli té hanbě schovávala. Nedostala jsem žádnou náhradu, omluvu, nic. Ani mě nenapadlo o něco z toho požádat, my černoši jsme nebyli nijak chráněni proti diskriminaci na pracovišti – později možná na papíře, ale rozhodně ne v praxi. „Ale víte, dokonce i pouhá omluva by byla hezká – po padesáti letech.“ Televize Thames přestala existovat v roce 2003.
O půl roku později Barbaru najala jako reportérku ATV v Birminghamu. Nemohla najít žádný hotel, kde by ji ubytovali, a tak dojížděla z Londýna, dokud nezjistila, že může bydlet v asociaci YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen). Někteří z jejích kolegů také byli více než nepřívětiví a používali v její přítomnosti rasistické urážky, když mluvili o černoších.
„Říkali věci jako ‚Jestli jsou rovnocenní, tak proč černoši nestvořili Monu Lisu?‘ Ale já se neozvala. Tenkrát jsem prostě nevěděla o černošské historii a umění, o Timbuktu a Tutanchamonovi. Vzpomínám si na párty, kde jsem se řízla o skleničku a trochu mi tekla krev. Nějaká holka vykřikla, ‚Jé, podívej, je červená!‘ s poukazem na barvu mé krve. Její kamarádi řvali smíchy a já jsem byla zahanbená. Chtěla jsem se schovat.“
Ignorantské a předpojaté postoje jako tento prosakovaly i do programu, říká Barbara. „Jednou mi řekli, abych přeplavala bazén s jednou z bílých reportérek. Jsem dobrá plavkyně, když mi bylo 15, plavala jsem na závodech v Kingston Harbour, ale protože jsem ten den měla být na kameře, rozhodla jsem se plavat s hlavou nad vodou, protože jsem si předtím narovnala vlasy,“ vzpomíná. Protože ale byla její pozice ve vodě, jak plavala prsa s hlavou nahoře, méně horizontální než pozice její kolegyně, která plavala kraulem, v televizi to bylo prezentováno jako důkaz podporující teorii, že černoši nemůžou plavat tak dobře jako běloši.
Reportáž vlastně začíná obrazem jejích perfektních pohybů v bazénu doprovázených komentářem: „Vzadu je ve vodě mnohem víc ponořená.“ „Byla jsem šokovaná,“ říká Barbara.
Některé z Barbařiných reportáží z ATV můžete vidět na webu Media Archive of Central England (hledejte „Barbara Blake“), včetně těchto:
– Reportáž z plavání (https://www.macearchive.org/films/atv-today-12051970-swimming-research), kde Barbara a její kolega zpovídají vědce, který si myslí, že černošské děti mohou být fyziologicky méně schopné plavat.
– Špatné bydlení (https://www.macearchive.org/films/atv-today-02031970-bad-living-conditions-family) – Barbara navštěvuje rodinu bez domova, která bydlí v provlhlé budově na bývalé vojenské základně
– Barbara si užívá vyptávání kolemjdoucích v ulicích Birminghamu a ptá se na jejich problémy s nekvalitně vyrobenými punčochami (https://www.macearchive.org/films/atv-today-14051970-vox-pops-tights)
Jeden z jejích nejhorších momentů na ATV přišel, když ji poslali natáčet v mrazivě chladný den, jen aby jí později řekli, že to bylo proto, že Enoch Powell – poslanec britského parlamentu za Wolverhampton – čerstvě po svém slavném antiimigračním projevu „Rivers of Blood“ souhlasil s rozhovorem ve studiu pod podmínkou, že tam „ta černá holka“ nebude.
„Byla jsem trochu naštvaná, ale to se od něj dalo čekat. Byl to dost děsivý člověk. Když se dívám zpátky, přála bych si, abych tam byla, abych se ho zeptala na pár nepříjemných otázek.“ ATV přestala vysílat v roce 1982.
Imigrace a rasové vztahy v 60. letech:
– jako ministr zdravotnictví v letech 1960 – 1963 založil Enoch Powell náborová střediska pro lékaře a zdravotní sestry z Karibiku a z Pákistánu, ale později se stal hlasitým odpůrcem imigrace jiných než bílých přistěhovalců, nejslavněji v jeho proslovu z roku 1968 „Rivers of Blood“
– během 60. let a později přicestovalo do Spojeného království každoročně přibližně 200 000 přistěhovalců z jiných států
– konzevativní a labouristické vlády v letech 1962, 1968 a 1971 prosadily zákony pokoušející se o kontrolu migrace
– ve stejné době (1965) byla zákonem „Race Relations Act“ zakázána diskriminace „na základě barvy, rasy nebo etnického a národního původu“ na veřejných místech. V roce 1968 byla působnost zákazu rozšířena na diskriminaci v zaměstnání a bydlení.
Barbara byla ráda, když její šestiměsíční smlouva skončila. Potom se pohybovala za scénou, když ji editor Desmond Wilcox během pracovního pohovoru povzbudil, aby pracovala pro dokumentární pořad BBC Man Alive. „Byla to ta nejlepší práce, kterou jsem v televizi měla. Lidé byli milí a podařilo se nám natočit některé opravdu pěkné příběhy, včetně hodinového dokumentu z filmového festivalu v Cannes, který mi otevřel dveře k návratu na Jamajku.“
Potom, co byl dokument odvysílán, byla Barbara požádána, aby pomohla propagovat film The Harder They Come z roku 1972, ve kterém hraje hlavní roli legenda reggae Jimmy Cliff. The Harder They Come je často popisován jako první jamajský velkofilm. Barbara měla pocit, jako by ji ten film volal zpátky domů a rozhodla se později toho roku odstěhovat do Kingstonu.
„Ten film mě úplně ohromil. Ukázal mi kulturu a zemi, o které jsem ani nevěděla, že existuje – svět reggae a rasta, který nebyl součástí mého dřívějšího života na Jamajce. Cítila jsem, že je to pro mě příležitost vidět novou Jamajku. Opravdovou Jamajku,“ říká Barbara.
Pokračovala v práci na filmech a účastnila se filmových festivalů po celém světě včetně toho, který hostil Saddám Hussajn v Iráku. Psala knihy jako Rastafari – The New Creation, inspirovanou její novou vírou, a v roce 1982 vydala knížku vzpomínek na dobu, kdy žila v Británii – Growing Out: Black Hair and Black Pride in the Swinging Sixties. Dál pracovala na reportážích pro jamajská média a dělala rozhovory s lídry jako byl kubánský prezident Fidel Castro a britský premiér Harold Wilson, přičemž Wilsona rozčílila otázkami na deklaraci nezávislosti tehdejší Rhodésie.
Od roku 1984 do roku 1987 Barbara působila jako první rastafariánská senátorka v jamajském parlamentu. Bylo to v období, kdy porodila svého jediného syna. „Každý den mi říká: ‚‘Jsem na tebe tak pyšný, mami‘. Prošli jsme si spolu těžkými časy, ale zvládli jsme to.“
Barbara navštívila Spojené království od roku 1972 jen třikrát a jen na krátký čas. V roce 1983 tam přijela natáčet dokument Race, Rhetoric, Rastafari pro Channel 4, který zkoumal rastafariánské přesvědčení a rasové vztahy v Anglii. Teď ve svých 79 letech, když sleduje Spojené království z dálky, říká, že se jí zdá jasné, že systémový rasismus je tam stále problém.
„Lidé mají pořád stejné postoje,“ říká. „Podívejte, jak byli lidé šokovaní, když si Harry, nejmilovanější člen královské rodiny, vzal černošku.“ Barbara ale byla nadšená nedávnými demonstracemi Black Lives Matter a svržením sochy Edwarda Colstona, který byl zapojený do transatlantického obchodu s otroky, demonstranty v Bristolu.
„Když jsem viděla tu sochu padat k zemi, myslela jsem si, ‚Proboha!‘ a musela jsem se smát a tleskat. Jsem součástí generace, která byla vychována, aby se pokorně podřizovala a přijímala rasismus, a proto ráda vidím naši novou generaci, která už to nestrpí.“
Barbařiny úspěchy jsou uznávány na obou stranách Atlantiku. V roce 2018 ji jamajská vláda vyznamenala řádem Order of Distinction za její přínos pro kulturu. Ve Spojeném království letos Press Gazette ke svým každoročním British Journalism Awards představilu Cenu Barbary Blake Hannah. Jedná se o uznání pro mladé novináře s černošskými, asijskými a dalšími kořeny v etnických menšinách. Tato cena bude poprvé udělena letos v prosinci a Barbara zajistila, že v případě, že to pandemie dovolí, obdrží vítěz výlet na Jamajku.
Barbara doufá, že tato novinářská cena napomůže řešení nedostatku diverzity v britských médiích. Podle průzkumu Oxfordské univerzity z roku 2016 bylo v Británii jen 0,2 % novinářů černošského původu přesto, že černoši tvoří 3,3 % zdejšího obyvatelstva. Když přidáte Asiaty a další etnické menšiny, pořád je tu nerovnost, i když už ne tak veliká. 6,3 % novinářů pochází z některé z těchto minorit ve srovnání se 14 procenty, které představují v populaci.
„To, co se mi stalo před 50 lety, se teď proměnilo v něco, co přijme a vytvoří příležitosti pro mladé černošské novináře, a to je ta největší odměna, která z mé kariéry vzešla. Chci, aby všichni, kteří se dozvídají můj příběh, věděli, že před sebou máme ještě dlouhou cestu, ale pamatujte si, že máme stejná práva jako všichni ostatní být tam, kde jsme. Nedovolte, abyste byli zahrnuti do stereotypů. Věřte si a bojujte za to, abyste byli začleněni.“
Barbařin dokument Race, Rhetoric, Rastafari můžete sledovat na jejím YouTube kanále.
