fbpx
ska

Ska City Rockers

aneb ska v Česku a na Slovensku

Pokud jste se v posledních dvou letech ocitli v Praze, asi jste se s tím už setkali. Na sloupech visí ostře řezané černobílé obrázky s pozvánkami na strahovskou Sedmičku, v klubech se válí stylizované letáčky a z reprobeden v kavárnách se line hudba, která má přízvuk na jinou dobu, než by se evropské tradici líbilo. Před osmi lety to byla zábava několika nadšenců z autonomního hnutí. Dnes je každý koncert, který naplňuje poslání jednoslovné formulky ‚ska‘, klubovou událostí. Po čtyřiceti letech od svého jamajského vzniku, třiceti od anglického vzkříšení, dvaceti od slovenského objevení a deseti od amerického teenagerského revivalu zahájila tahle offbeatová mrcha útok na Českou republiku. Nestačí jí, že přízviskem ska city ocejchovala Kingston, Londýn a Bratislavu. Teď si brousí špičáky na Prahu. Bezostyšně lidem ukazuje, že na live koncertu do sebe nemusí jenom kopat, křečovitě poskakovat nebo vymetat podlahu vlastním hárem. Ukazuje, že z jednoho kolovrátkového stylu se klidně může stát životní styl.

„Lidi mi občas říkaj: Jak to můžeš poslouchat? Vždyť v tom existujou dvě písničky. Jedna je rychlá a druhá pomalá,“ řekl mi před časem DJ Kaya, který už deset let propaguje všechno, co jede na druhou dobu ve svém Reggae klubu na Radiu 1. Seděl jsem s ním ve studiu a pokoušel se z něj dostat, proč tak dlouho trvalo, než u nás někdo vůbec začal hrát ska. Pavel BobekYvone PřenosilováKarel GottYo Yo Band a Bio 29 – tak nějak podivně to nesouhlasilo s dnešní návštěvnickou realitou. Když jsme se probírali všemi těmi jmény, která si to kdy v Čechách se ska rytmem rozdávala, skončili jsme u tristního tvrzení – tihle lidi sice hráli něco jako ska (i když Karel Gott svůj cover Rivers of Babylon neukradnul na Jamajce nýbrž od Boney M), ale vůbec o tom nevěděli. Kaya coby zuřivý sběratel reggae nahrávek přišel na podstatnou věc, která asi stav tehdejší hudby vystihuje úplně nejvěrněji: „V osmdesátých letech byl nějaký zvyk, že každá kapela, i ta heavymetalová, musela mít alespoň jeden reggae hit. A když ho hráli rychle, bylo to vlastně ska. Jenom to nikdo neuměl pojmenovat.“ Úplně jinak to tehdy vypadalo na Slovensku. V Bratislavě sídlil Robo Grigorov, kterému Kaya přiřknul přízvisko „táta československého ska“ a jeho začátky popsal jednoduše: „Chytal rakouskou televizi a z ní věděl, že ska je nějaká skinheadská muzika. Sice do toho pořádně neviděl, ale stejně to všechno odpálil…“ Tak nějak postupně jsme dospěli k závěru, že co se týče ska, je Slovensko před Čechami vždycky alespoň o dva žabáky napřed. Ventil RG (přejmenoval se na Vidiek), Karavana, později pak Polemic a Ska Pra Šupina. I když v osmdesátých letech naše státečky neprotínala hraniční čára, v hudbě ta hranice existovala. Nakonec, přiznal to i Kořínek – zvláštní, ale nesmírně důležitá postavička české scény. Člověk, který stál (spolu s Patem a Bukvičákem) u zrodu agentury Rude Boy Rhytm, jeden z těch, kdo vůbec něco jako je „česká ska scéna“ začal utvářet tím, že spolupořádal první koncerty zahraničních kapel v Čechách. „Kořeny československé ska scény jsou v Bratislavě. V osmdesátých letech tu byli metalisti, punkáči, depešáci a v Bratislavě přežíval jeden zvláštní druh. Lidi mu říkali madnessáci. V osmdesátých letech byla v Bratislavě spousta Rudeboys a scéna tam žila. V Čechách tohle začalo až mnohem později se Sto zvířat. Ale za Bratislavou jsme byli pořád pozadu,“ vykládal mi kdysi s nasazením fanatického biologa. Jenomže dneska je situace jiná. Ani Sto zvířat nejsou víc, než odrazové prkno poskládané z perfektních hráčů, kteří sice propadli podmanivosti hudební složky ska, ale do té lifestylové (i když možná nevědomky) odmítli vstoupit.

Skanking history
Na atmosféru začátků ska v Čechách vzpomínají „pamětníci“ docela nostalgicky. V roce 1995 zprudka zasáhlo autonomní hnutí, které tehdy žilo velkými rozbroji s neonacisty. Právě proto se spousta lidí začala zajímat o historii skinheads. Přišli na to, že původní skinheads nemají nic společného s rasismem a jejich kořeny leží někde na černé Jamajce šedesátých let. A právě s touhle nesmírně užitečnou informací (zkuste někomu, jehož světonázor je „bílý Čechy“ říct, že se obléká jako černoch ze sedmdesátých let) se sem dostalo i ska. Pěkně uleželé a zformované třemi vlnami, které zatím ve světě proběhly. „Pamatuji si, když byla někdy v roce 1996 plná Propast skinheadů a všichni tam tancovali na Missing Words od Selecter a pokřikovali na sebe heslo té doby: Stay sharp, stay rude, stay rebel!“ vyprávěl mi jednou David z britskočeské skupiny The Chancers, která spolu s Fastfood patří k leadrům domácí scény. A právě tenhle idylický obrázek ze života je tou spojnicí, která protíná subkulturu ska po celém světě. Jednou, bylo to tuším na cestě do Liptovského Mikuláše, jsem se bavil se Simonem, anglickým zpěvákem Chancers, člověkem, který vyrostl se závislostí na 2tone ska a nikdy se jí ani nepokusil zbavit, o tom, proč napsal text Žižkov skins. (Volný překlad začátku téhle písničky by mohl znít asi takhle: „Tancují moonstomping v Propasti, na stejnym místě, který vymetli ‚městská pigs‘. Znovu stejný příběh – z Prahy až po Southend“). Nemusel ani moc přemýšlet. Prostě mi řekl, že právě v téhle době zrodu, v době prvních ska parties v žižkovském klubu Propast, vidí jasnou spojitost s anglickým hnutím sedmdesátých let. „Týká se to hlavně myšlenek a hodnot, které ti lidé měli. Vyznávali ska, měli sklony k anarchismu, antirasismu, nekomfornímu způsobu života, optimismu a nikdy se nebránili politickým názorům. Jejich hodnoty byly a jsou pozitivní. Na rozdíl od těch, co si myslí, že vše musí být ovládáno, kontrolováno a řízeno.“ Ve chvíli, kdy jsem tuhle myšlenku napsal se mi vybavil krátký, ale výstižný fragment z rozhovoru, který jsme nedávno vedli s Fastfood: „Ska je život. Je to úplně to největší, co mám. Žiju celým tím světem, co je okolo. Je na něm dobrý úplně všechno – muzika, kultura, lidi, domácí prostředí, image. Je to úplně jiný, než ostatní proudy. Není to táhlý žádnou reklamou. Dostaneš se k tomu, samovolně se zachytíš a už se nepustíš. Prostě tě to lapí,“ vyznával se naprosto spontánně jejich frontman Fido a jeho spoluhráč Basín ho hned doplňoval: „Ska je muzika, která ti vleze pod kůži. Doma jsem to pořád pouštěl a moje matka pak řekla, že si chce dát na pohřbu zahrát I’M Running Right Through The World od Toasters, protože je to fakt dobrá písnička.“ Měl jsem pocit, že možná právě tohle je ta definice, po které pátrám. Důvod, proč se zrovna na ska postupně lepí čím dál tím víc lidí. Je totiž zároveň poslechové, taneční, seznamovací i jednoduše tlachací. Ovlivňuje módu, světonázor i přístup k životu. Není to jen součást subkulturního života. Je to subkultura per se. Zatímco v Anglii se na koncertech potkávali černí s bílými a společně na sebe pokřikovali Oi! Oi!, v Čechách fungují ska koncerty jako společná paluba nějaké hodně velké vesmírné lodi. Místo, na kterém se vzájemně potkávají punkáči, hardcoristi, skejťáci, skinheadi i tuckaři. A najednou se úplně přirozeně baví stejnou hudbou. Je to styl, který vstřebává všechno okolo. Každý si v něm najde to svoje – punk, jazz, pop, dechovku i metal. Prostě cokoliv. A díky tomu na sebe ska v posledních dvou letech, kdy fungují domácí kapely, nabralo (přesně podle modelu, který popsal Fido) solidní lavinu lidí. A na ty, co v tom opravdu jedou, se pořád lepí další.

BoomSkalabim
Vždycky jsem se zájmem sledoval, jak se všichni zuřivě brání tvrzení, že všechno, co se tu v posledních několika letech na ska scéně událo, byl jenom nějaký pomíjivý boom. Každý, s kým jsem se o tom bavil, kladl důraz na slovíčko „postupně“ a tvrdil, že i když na poslední party do klubu Mlejn dorazilo skoro 650 lidí, k žádnému masovému zpopularizování ska, jako se to stalo na Slovensku díky Polemic, tady nikdy dojít nemůže. Žádná z kapel se nehodlá upisovat velké firmě, ani vymezovat vůči tradici ska. „Myslím, že to tady nepřesáhne hranice klubů. Bude to jenom pro určitou skupinu lidí. Zůstanou specializovaný krámy a kdo bude chtít, bude se o to muset zajímat,“ tvrdil mi zarytě Fido. A Kořínek, coby jediný český promotér ska, ho v tom jenom utvrzoval: „Doufám, že kapely si nezačnou myslet, že jsou superhvězdy a zůstane v tom i politika. Tomu, kdo se v tom moc nevyzná, může právě ska říct spoustu věcí. Nakonec, dokud média budou tlačit, že všichni skinheadi jsou nácci, ani nemůžeme očekávat nějaký větší obrat k masovosti.“

BaldSka
Právě skinheads na spoustu lidí pořád působí jako celník na pašeráka s tubičkou kokainu v konečníku. Není se co divit, když právě v tomhle hnutí v Čechách pořád převládá uniformita. Kořínek mi tvrdil, že ska je normální pop a že všechno je jenom vina médií, která lidem namlouvají, že každý skinhead je drsňák a fašista, ale ve skutečnosti je to tak, že poslouchá líbivou taneční muziku, ve níž není nic násilného. Uznal jsem, že má pravdu, ale když jsem později jel přes Smíchovské nádraží a potkal skupinku holohlavců v bombrech, nezbylo mi, než po očku sledovat jejich nášivky, nebo radši rovnou utíkat. „Třeba v Berlíně to šlo absolutně odlišit. Tam jsi na nich viděl, že to jsou v pohodě lidi. Pořád se smáli, všude měli placky ska a tak podobně. Jenomže v Čechách to neodlišíš. V Budějovicích na nás přišli s nášivkama Vlastenecká liga. A to šli na ska koncert! Scéna samotná by si v tom měla udělat pořádek, aby byla nějak odlišená,“ lamentoval Basín, když se pokoušel definovat obavy, které mají někteří návštěvníci koncertů a mnohdy i samotné kapely. Dospěl jedině k tomu, že všechno záleží na jedinci. Pokud se někdo otevřeně hlásí ke kořenům skinheads a podle toho se i chová, je to jedině v pořádku. Tohle nakonec přiznal i Simon, který sám o sobě prohlašuje, že je nejmenší skinhead na světě. Od té doby, co se to v Anglii v osmdesátých letech zvrtlo a velká část plešek se nechala nalákat na jednoduché sliby National League, si podle něj právě otázku kořenů musí položit každý, kdo si se skinheads (a potažmo i se ska) hodlá něco začít. „V tomhle máme v kapele absolutně jasno. Děláme benefity pro antifu, squaty, feministky a podobně. Původní anglický 2tone byl o míchání ras. V roce 69 skinheads nejdřív chodili na reggae koncerty. Když se nad tím lidi zamyslí, musí jim to dojít. A pak nás nemůžou obviňovat z rasismu. Když, ale nebudou chtít pochopit, že skinheadi nejsou z Německa, ale z Jamajky, tak jim nemůžeme vysvětlit nic,“ hustil do mě v jedné z debat, které mezi námi probíhaly krátce po tom, co jsme se seznámili. A když z něj vycházela tahle slova bylo na něm vidět, jak moc si přeje, aby to všichni konečně pochopili.

LifeSka
Ze ska se nikdy (a taky nikde) nestal jenom další řadový styl. Jakoby si všichni, co s ním mají něco společného, nechali na čelo vytetovat heslo „výjimečné“ a rozhodli se ho do krve bránit před každým, byť jen trochu křivým pohledem. Ska neodmyslitelně souvisí s městským životem, se vzájemným setkáváním a hledáním spojenců, co na sebe dobrovolně věsí zašifrované znaky. Ti, co v tom jedou, jsou jako jedna velká, pořádně rozvětvená rodina. „Ska se do tebe zažere. Jdeš po ulici a otáčíš se po kostkách, všude hledáš nějaký náznaky spřízněnosti. Máme prostě kostkovaný hlavy,“ tvrdili mi jednotně všichni zúčastnění. I proto jsem ska hned na začátku tohoto článku zařadil do kolonky městské zábavy. Proto jsem psal o útoku offbeatové mrchy. Ska vám totiž úplně nenápadně vstoupí do života a celý ho kompletně překope. Na pár infikovaných jste už určitě za ty poslední dva roky taky narazili. Divně tancují a divně se smějí. A vzhledem k tomu, že epicentrum nákazy se postupně přesunulo z Žižkova na strahovské vršky, odkud pohůnci ska nechávají alespoň dvakrát do měsíce prýštit svou posedlost do širokého okolí, nemůže se nikdo cítit v bezpečí. Naschvál si tam někdy jděte stoupnout. V těch chvílích vítr fouká sakra silně. A na druhou dobu.

Co byste měli vědět, abyste mi rozuměli (a nepřečetli jste si to v rubrice Odkud kam):

Rudeboys byli jedni z prvních jamajských vyznavačů ska. Kopírovali odívání gangsterů – krátké vlasy, ustřižené kalhoty atp. Spolu s mods se později v Anglii stali modelem pro první skinheady.

Moonstomping je klasický skinheadský tanec.

Madnessáci nejsou šílenci. Jenom sjíždějí hity od anglické legendy – kapely Madness.

Šachovnice a černobílé kostky na všechny způsoby jsou průvodním znakem ska, respektive anglického labelu 2tone (založili ho Specials), který pojmenoval celou vlnu britského ska.

Rude Boy Rhytm je jediná agentura, která se u nás specializuje na ska koncerty.

Oi! je původní východolondýnský pozdrav mezi pracujícími. „Oi! Tony!“ znamená něco jako „Hej, Tony!“

Zdroj autor: Honza Vedral
Převzato z Rock&Pop 5/2001
Mohlo by tě zajímat
Komentáře
Loading...

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte. Souhlasím Více informací

X
X