fbpx
Djei Gogo

Flashback: The Flavour of Unity

DJei Gogo story

Gogo Jean Michel Francis emigroval se svým otcem do Francie ze svého rodného Pobřeží slonoviny v západní Africe, když mu bylo pouhých deset let. Sen o pokroku a prosperitě, který měl s příchodem do kolébky rovnosti, volnosti a bratrství přijít, se sice nikdy neuskutečnil, ale Gogo se tam naučil vyrůstat v zoufalých podmínkách pařížské periferie s vědomím, že mu nikdo nic nedá na stříbrném podnose, a tak pokračoval v pátrání po svém pravém poslání a způsobu, jak zanechat na evropské půdě svou stopu. To ho dovedlo až do České republiky a k nové kapele United Flavour s jejím debutovým albem “Unity”, které bylo pokřtěno 20. června 2007 v Lucerna Music Baru. Cesta k němu ale byla dlouhá a náročná.
Djei Gogo

Zklamání, které našel na předměstí Paříže, zanechalo v Gogovi, kterému přátelé říkají Djei, hluboké stopy. Jako hrdý Afričan nostalgicky vzpomíná: “Víš, v Africe máme rozvětvené rodiny, které se o tebe starají. Ty tam pak necháš všechnu tu lásku a bezpečí, abys šel do Evropy, a co tu najdeš? Ano, necháš v Africe všechen ten prostor a najednou žiješ se čtyřmi lidmi v malém pokoji ve zchátralém domě bez sprchy, bez čerstvého vzduchu, kde mají lidé sdílený záchod. To není žádný život.”

Když jako malý chodil ve Francii do školy, byl rozhodnutý využít možnosti, které stát nabízí, a po skončení střední školy se pustil do studia na hudební fakultě, ale pro imigranty ve Francii to není nikdy jednoduché. Žil jen se svým tátou a zjistil, že to je problém, protože jak vysvětluje: “Chtěl jsem se stát zvukařem, jenže abych mohl pokračovat ve studiu, potřeboval jsem státní příspěvek. Abych ho dostal, museli by oba moji rodiče žít ve Francii. Moje máma ale zůstala na Pobřeží slonoviny. Aby studium dokončil, rozhodl se, že bude zároveň pracovat. Bojoval statečně dva roky, ale pak si uvědomil, že tenhle boj asi nemůže vyhrát a vzdal to s tím, že musí existovat nějaká jiná cesta.

V roce 1994 se se svým francouzským pasem ocitl na cestě po Evropě s neurčitým plánem cestovat a učit se co a jak. Poznamenává, že chtěl jet do Amsterodamu nebo možná do Španělska, ale cesty života ho přivedly do Prahy, která se v té době také proměňovala – vyrovnávala se se svou komunistickou minulostí a nebylo jisté, co jí kapitalistická budoucnost přinese. Když zvažoval možnosti, přijel do Prahy na dovolenou a rychle si uvědomil, že v ráji srdce Evropy ležely skutečné možnosti, jak dosáhnout cílů, které mu zatím v Paříži unikaly. Praha byla zralá pro experiment v muzice a Djei byl připravený v hudební laboratoři pracovat.

Kmotr Bourama Badji

Po Sametové revoluci zůstala v Československu početná populace imigrantů a zatímco Vietnamci se rychle pustili do obchodních aktivit, velká část Afričanů se zhostila role obohacující pražský kulturní život. Undergroundové multikulturní kluby se rozvíjely mezi lety 1990 a 1996. Jejich počátky můžeme najít na Spořilově, v klubu Dvojka na Vinohradech, BarClubu v Hybernské a Arkádii ve Slovanském domě. Tahle fáze končila s kluby Havraní Hnízdo (na konci Hybernské) a klubem Vagon na Národní. Kluby v podstatě sloužily jako škola – doslova laboratoř pro rozvoj multižánrového přístupu k hubební produkci a stylu, který své pole působnosti rozšířil různými směry. Spousta z dnešních fanoušků world music a reggae se s těmi žánry setkala právě tam. Kmotrem toho procesu byl Bourama Badji ze Senegalu – bývalý frontman kapely Hypnotix. Náhodné setkání Djeie s Bouramou se stalo určujícím znakem pro rozvoj “černé” muziky v Česku. Djei na své setkání s Kmotrem vzpomíná s láskou: “Pamatuji si na náš první rozhovor, bylo to v BarClubu. A pamatuji si to dobře, protože se se mnou bavil celou noc! Ani jsem tady tenkrát ještě nebydlel, přijeli jsme jen na dovolenou a jako milovník reggae jsem se dozvěděl, že BarClub je to správné místo, kam večer zajít. Byl jsem hodně překvapený, že v té době vůbec v Praze nějaké reggae hráli.” Celonoční setkání s Bouramou v něm zanechalo jasnější obrázek o tom, kam se vydat. “Bourama mi ukázal, že není potřeba se omezovat v hudebních formách, stačí nechat znít poselství v každém taktu. Takže to nebyla otázka hraní roots reggae za každou cenu. V té době jsem pro svůj rozvoj právě takovou radu potřeboval.” Pokračuje: “Důvod, proč jsem si jeho názorů v té době tak vážil, byl, že moje kapela ve Francii dostala nahrávku Hypnotixu už před nějakou dobou – byl jsem členem I and I Vibration – , poslechli jsme si to… a zapomněli jsme na to. Takže je to osud, že jsem o několik let později chodil po Praze a toho muže jsem tu potkal! Říkal jsem si: ‘Cože?! Já mám jeho desku. Ani jsem nevěděl, kde je Česká republika, a teď tady spolu mluvíme!’” To setkání bylo zásadní, protože Bourama mu měl později nabídnout pomocnou ruku a podporu, bez které by tady jeho začátky byly mnohem těžší.

Bourama Badji

Jedním z nejlepších dýdžejů, kteří z multižánrové undergroundové hudební školy vyšli, byl Amadou Maig aka DJ Ama aka DJ 12play. I on byl jednou z klíčových osob, které Djeiovi pomohly se v Praze usadit. Amadou o těch časech mluví jako o “Temných časech”: “Víš, byly to tenkrát temné časy, protože jako černí muzikanti žijící v České republice, jsme tu neměli moc míst, kde bychom se mohli vyjádřit. Teď máme mnohem víc možností, ale když jsi tenkrát chtěl hrát černou muziku, byly možnosti dost omezené. Neměl jsi lidi, kteří by to poslouchali, a nebyly ani kluby, kde bys mohl hrát. Ano, to byly časy, kdy jsme bojovali a razili si cestu pro svou hudbu, kdy jsme se k ní snažili přitáhnout lidi.” Pokračuje s empatií: “Nechápej mě špatně, samozřejmě nás tenkrát lidi poslouchali, ale nebylo to jako dneska, kdy všude po Praze slyšíš dancehall a RnB. Když jsi chtěl tenkrát něco takového slyšet, musel jsi poslouchat Bouramu a Amu.” Takže hraní RnB a dancehallu a potřeba je spojit byla lekcí z Temných časů a přežít tyhle zkoušky by bez pomoci Bouramy a Amy bylo těžké. Djei uzavírá: “Všechno, co teď v muzice dělám, vlastně dělám díky nim.”

DJ Ama
Big Bridge Productions

Djei byl rozhodnutý dosáhnout svého cíle – mít svoje studio a produkovat muziku. Teď byl na misi a žádná mise se nemůže podařit bez plánu. “Plán byl setkat se co nejdříve s muzikanty a první skutečný muzikant, kterého jsem tu potkal, byl Američan Lee Faber.” S ním začaly dlouhé jam sessions, kde se objevila spousta muzikantů jako Ephraim Goldin a Henry D,

Henry D
Ephraim

a taky zpěváků z Keni, Ameriky i ze Slovenska. Lee pomohl uskutečnit projekt Plasma, ale nejvýznamnější byl projekt Hermakouti ve všech svých formách. Tam se Djei s jistým zdráháním objevil jako zpěvák. Na tohle období vzpomíná se smíchem: “Já nejsem zpěvák a nikdy jsem ani být nechtěl. Můj plán byl najít lidi, kteří se budou starat o hudbu, a postavit před ně zpěváka. Já nemám hlas. Víš, v reggae potřebuješ vepředu osobnost s hlasem a s charismatem. To je problém, takže zatímco jsem hledal, musel jsem to dělat sám. Nebyla to moje volba.” Když se jednou v noci na jedné z jam sessions objevila drobná černovlasá kráska z jižního Španělska, ještě nevěděl, že jeho hledání je u konce.

 

Průlomové bylo setkání s Američanem Russellem Pontonem, členem početné komunity amerických expatů hledajících v České republice obchodní příležitosti. Russell Pontone poskytl vybavení pro studio a Djei mohl dlouhé hodiny zlepšovat své dovednosti, aby se stal producentem. Russell vytvořil produkční společnost Big Bridge Productions a label Big Bridge. Teď bylo všechno připraveno pro projekt Groovologie. Groovologie Vol. 1 měla být sérií kompilací, které produkoval hlavně Djei. Cíle tohoto projektu byly skutečně ušlechtilé, když zahrnovaly hlavně účinkující z imigrantské komunity. “Díky vlastní distribuci, obcházející 70% marži distributorů desek v megastorech, která tak často vede českou veřejnost k pirátství, vytvořil label BBP nový prostor “hudebních chutí” finančně přístupný daleko větší části veřejnosti.” A navíc, “díky rychle expandující skupině hudebních talentů, kteří procházejí našimi studii cestou k místnímu a mezinárodnímu uznání, jsme se rozhodli pro pravidelně měsíční vydání singlů a dalších kompilací.” Možná to byly příliš vysoké cíle.

Úcta k tvrdé práci

Big Bridge Productions měly upevnit vztah se zmíněnou španělskou kráskou – zpěvačkou populárního BBP singlu “La Bamba” – Carmen Morejón. S Carmen se hledání osobnosti s hlasem dostalo k cíli. Hrdý Afričan ale nikdy nezapomíná na své kořeny. Když se ho zeptám na zánik projektu Hermakouti, říká: “Hermakouti zaniklo? Ne, já jsem Hermakouti a dokud jsem naživu, tak Hermakouti žije. Není to nic jiného než transformace. Rozvinulo se to v něco jiného, co se jmenuje United Flavour. To jméno bylo změněno, abychom transformaci reflektovali.” Pokračuje: “Můj jediný cíl byl vytvořit nový zvuk s Carmen jako hlavní zpěvačkou, kolem které jsme postavili všechny písničky. A to je vše.”

Carmen & Djei

Pokud to byla finální etapa plánu, tak byla práce dokončena vydáním alba “Unity” a Djei má pro Carmen jen samou chválu. “Jsem s Carmen velmi spokojený, teď je z ní hotová zpěvačka. Trvalo jí jen 15 dní nahrát 25 tracků včetně vokálů, a to všechno po práci! Jak bych mohl nerespektovat člověka, který tolik pracuje. Museli jsme dokonce na týden nahrávání přerušit, protože ztratila hlas. Já osobně její práci respektuji a líbí se mi, co dělá.” Jedním dechem přidává kritiku lidí, kteří jsou líní nebo neochotní pracovat. “Chtěli jsme, aby na albu spolupracovali muzikanti z české komunity, se kterými jsme během let dělali. Bylo by hezké, kdyby na albu byly i české hlasy podobně jako u projeku Revolution. Jenže jim zavoláte, oni vám zpátky zavolají za dva týdny a potom jim trvá měsíc, než si poslechnou track. To je moc pomalé a my nemáme čas, nemůžeme čekat.” Pravým opakem byli chilský rodák El Condorsito a slovenská RnB diva Tina, kteří měli dost času, aby sedli na vlak a přijeli album podpořit. “V produkci alba byla časová omezení a já jsem byl velmi zklamaný, že někteří čeští zpěváci nebyli víc nápomocní.”

Pracovní morálka se zdá být pro hrdého Afričana vážný problém. Děkuje svému manažerovi, který zajišťuje koncerty ,za dobrou práci, ale cítí, že mezi prací manažera a managementem jsou určité nejasnosti. “Nemáme žádného manažera. Dělali jsme to sami. V České republice spousta lidí pracuje se strategií, že nejdřív potřebují peníze. Já chci pracovat férově. Peníze dostaneš za práci, kterou jsi udělal. Lidi chtějí 30 % tady, 40 % tam a ještě ani nezačali nic dělat. Jestli chceš 20 % z 10 – 15 tisíc, znamená to, že jsi ještě neudělal vůbec nic! Lidi, kteří dělají skutečnou práci – muzikanti – nakonec nemůžou zaplatit ani nájem.” Zapáleně pokračuje: “Co se týče manažera, zatím nemůžeme najít nikoho, kdo byznysu rozumí. I když se United Flavour daří dobře, v České republice nepředstavují mainstream. Takže musíme mít manažera, který chápe, že musíme být mezinárodní evropská  kapela a že nás musí prodávat mimo Českou republiku – v Německu, Španělsku, Itálii – to je to, kde musíme být. Ve Francii a tak dále…

Tento postoj byl hlavním motorem pro hledání nahrávacího labelu. Djei vysvětluje, že Subpub je úplně nový label Radka Adamce, který dříve pracoval pro Sony BMG v České republice. “Měl jsem zájem s ním pracovat, když za mnou přišel s přístupem, kterému jsem rozuměl. Jsme partneři. Ne jako ‘já tě vlastním’. Jsme partneři, dělíme se o náklady a výnosy z projektu. Ano, pokud někdo přijde s upřímnou a čistou nabídkou, můžeme to podepsat…” Způsob prodeje alba Unity je stejný, jaký využili VP records s albem Reggae Gold 2007. Když si album koupíte, dostanete kód, který vám umožní přístup k United Flavour Extras. Většina smluv na prodej alba se ale týká distribuce mimo Českou republiku. Djei shrnuje úkol, který byl před United Flavour jako multižánrovou kapelou: jak ten koncept dostat na album. Teď je na vás, abyste řekli, jestli se to podařilo. Užijte si přitom příchuť UNITY.

United Flavour @ Lucerna Music Bar, Praha

Peace!


Původně vyšlo v časopise Rock&Pop 8/2007 na straně 68 v rubrice Jamrock.
Komentáře
Loading...

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte. Souhlasím Více informací

X
X