Mad Professor

Mad Professor

Jednoho z předních producentů dubu a reggae Neila Frasera známého spíše pod jménem Mad Professor snad není třeba představovat. Vystoupil u nás již několikrát. Poprvé s ním přijel zpěvák Macka B a kapela the Robotiks, a osobně se domnívám, že od té doby jsme tu už nic podobného neměli.

Narodil se v Guayaně, žije však v Londýně, kde už více jak dvacet let nahrává a vydává desky pro svůj label Ariwa Records je Mad Professor někdy označován za pokračovatele svého mentora Lee „Scratch“ Perryho i díky populární sérii „Dub Me Crazy“ se kterou začal osmdesátkovou „digitální éru“. Poslední listopadový týden minulého roku vydal novou desku s dnes již veteránem Horacem Andym s názvem „From The Roots: Horace Andy Meets Mad Professor“

DM: Co mohou posluchači čekat od nové desky?

MP: Až ji uslyšíte, bude vám možná znít jako nahrávka z roku 1976 nebo 1977. Vrátil jsme se s tímto albem zpět ke starým hodnotám. Byli tam opravdoví muzikanti se skutečnými nástroji. Sly & Robbie, skupina Knowledge a další…

Co myslíte, že z vás udělalo jednoho z nejvýraznějších dubových producentů?

To by měl snáze zodpovědět někdo z mého okolí než já. No snad, založil jsem svůj label okolo roku 1980 a byl to jeden z prvních černošských labelů v Anglii, který měl také vlastní studio. Vydávali jsme více stylů, dub a blues, potom jsem přešli na lovers rock (zjednodušeně zamilovaný reggae – moje chabá vysvětlivka, pozn. př.), a potom jsme se vrátili k více otevřenému dubu. Vydavatelství a já s ním jsme viděli už pár trendů přijít a odejít. A v tomhle oboru, když obstojíš ve zkoušce časem, hádám, že se ti za to dostane uznání.

Horace Andy

Cítíte dostatek uznání za to čeho jste dosáhl?

Ti kteří mne znají, by mohli namítnout, že bych mohl být více v televizi či něco podobného. Ale já jsem pravidelně v zahraničí, v Austrálii, Japonsku… Protože je mnoho koutů světa, kde se lidem líbí co dělám a váží si toho. Anglie je více či méně amerikanizována, co se hudby týče. Posledních patnáct let jsme svědky trendu, který povzbuzuje mladé, aby se z nich stal příští Will Smith (představitel jednoho ze dvou hrdinů filmu Muži v černém I & II, pozn.př.) nebo Alicia Keys, namísto osobitého původního umělce. Takže já se ani moc nesnažím protlačit se na MOBO Awards či podobné blbosti.

Co se vám nelíbí na cenách MOBO?

Myslím, že až příliš oslavují Američany. Ale buďme k nim fér, nejsou jediní. Ale je tu záplava nadaných britských umělců, jejichž skladby se k nikomu nedostanou, protože žádné z médií je nepodpoří. Je tu tolik radiových stanic, ale pořád slyšíme stejný starý škvár stále dokola.

Jste fanouškem současného dancehallu?

Naučil jsem se to přijímat. Myslím, že většině toho schází hudební obsah. Vše je to o tanci na rytmus. Také musím jít s dobou, ale myslím, že nesmíme zapomínat, odkud hudba pochází. Někteří z nás byli skutečné hudební osobnosti, kteté dělaly hudbu s inteligencí a vtipem. Skluz do fáze, ve které nás zajímá pouze tanec do rytmu je smutný. Zaslechl jsem názor, že jsou to cizí síly, které usilují o konec černošské hudby. Ale jsme to my, kteří dopustili, aby k tomu došlo snížením standardu a přijímáním čehokoliv starého. Stejně jako celá ta věc kolem homofobie v reggae. Měli jsme se více starat, aby to nikdy nezašlo tak daleko.

Jak?

Nikdy nebylo potřeba, aby umělec dělal hudbu o zabíjení lidí. Jdete na zábavu a chlápek u mikrofonu, za účelem co největší odezvy, zahuláká: „Všichni, co nemají rádi teplouše, řeknou Jo“ a celá místnost odpoví „Jo“, protože nikdo nechce být spojován nebo dokonce snad považován za homosexuála. Ale tyhle věci se neměly objevit na nahrávce, to bylo pouze pro samotný dancehall ve smyslu prostoru, kde se odehrává party. Na obranu jsme slyšeli, že texty jsou špatně chápány, ale, i když to tak nemyslíte nebo myslíte, proč by jste měl chtít zpívat píseň o zabití někoho jiného nebo urážet ženy, jako kdyby jste neměl matku a sestry. Někde cestou jsme se ztratili, ztratili jsme cit pro slušnost.

Jak byste popsal Lee Perryho?

Lee Perry je člověk, jenž svou tvorbou předběhl čas a dodnes je stále oblíben. A samozřejmě je velmi excentrický.Je důkazem a zároveň povzbuzením pro nás všechny, že je život po šedesátce!

Co jiného v současnosti děláte?

Pracuji na recyklaci několika starších věcí z tvorby Ariwa Records, protože letos oslavíme 25. výročí. Právě jsem dokončil několik alb a také spolupracuji s několika novými umělci. Je to dost vzrušující.


Originál rozhovoru na www.reggae-vibes.com už není 🙁
Zdroj autor: Davina Morris Hamilton foto: Ariwa.com Volně přeložil Generál Kryshpeen
Převzato z Kryshpeen.net
Mohlo by tě zajímat
Komentáře
Loading...

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte. Souhlasím Více informací

X
X