Nestává se často, že byste celé jamajské hudební bratrstvo zastihli rozhněvané a v šoku, nicméně přesně tak to bylo, když se na ostrově roznesla tragická zpráva o bezcitné vraždě jihoafrického reggae zpěváka Luckyho Dube. Pátek 19. října roku 2007 by byl oslavou 63. narozenin jeho hudebního mentora Petera Toshe, a pokud Lucky při této příležitosti plánoval něco speciálního, rozhodně to nebyl zájem člena jihoafrické „Shotta Crew“ o jeho auto, které zrovna řídil. Ve čtvrtek 18. října Lucky Dube právě vysazoval své děti na předměstí Johannesburgu. Když vystoupily, ozvaly se výstřely a poslední výkřik muže, který svou hudbou učil Jihoafrickou republiku neplakat.
Jamajské bubenické eso Sly Dunbar o Luckym Dubem údajně řekl; „Byl Peterovým fanouškem a zemřel málem v pátek jako Peter, kterého tehdy taky zastřelili. Je to smutné.“ Je to příliš děsivé, než aby to byla pravda, ale dvacet let po zastřelení Petera Toshe ve věku 43 let, pouhý den před svými narozeninami nahlédl 43letý Lucky Dube do hlavně pistole. Nemilosrdný, bezcitný zabiják s prstem na spoušti zamířil a neminul. A my se ptáme PROČ? Možná se to nikdy nedozvíme. Luciano „The Messenger“ byl opravdu rozzlobený, vzal tu zprávu osobně. Po svém odletu do Zimbabwe řekl v rozhovoru pro Zimbabwean Herald: „Je to velká ztráta, kterou musíme unést, ztratili jsme velkého otce v rastafariánské komunitě a v celé Africe.“ Možná mohl dodat, že největší obětí této ztráty je samotný žánr reggae, protože jsme přišli o jednoho z nejupřímnějších zastánců tohoto žánru, a navíc v době, kdy si to můžeme nejméně dovolit. Jeho upřímnost byla jako maják, protože spousta lidí začala s reggae jen kvůli životnímu stylu nebo kvůli zábavě, kterou si ve spojení s tropickým sluncem představovali. Někteří přišli pro humbuk a slávu, a kdyby to mělo vydělat nějaké peníze, tím lépe. Dube se ale nikdy netajil tím, že k reggae přišel jen kvůli jeho poselství. Viděl v něm zbraň silnější než systém apartheidu, silnější než nenávist a silnější než střely.
Lucky Philip Dube se narodil v Ermelo ve východním Transvaalu 3. srpna 1964. Kdyby v rasistické společnosti čekal, až ho otec naučí, co je pravda, čekal by marně. Společnost dala jasně najevo, že většinovou černošskou populaci považuje za „děti“ neschopné se o sebe postarat a že jim bude plnit otcovskou roli. Ale i přes jejich údajně infantilní povahu se očekávalo, že černoši můžou a budou pracovat. Dřeli v dolech na diamanty a na zlato a udělali z bílých Afrikánců jako místní hlavní rasy odvážné boháče. Afrikánci uměli najít práci i pro ty nejmladší a malý Lucky Dube se naučil pracovat na zadních dvorcích domů bílých lidí za babku. Paralely s Jamajkou jsou názorné, spousta dětí na Jamajce vyrůstá bez otce a kouká, jak matka odchází do obydlí bohatých ve městě, aby drhla jejich podlahy a čistila jejich špínu. Taky za babku. Stejně jako na Jamajce i v Jihoafrické republice je výchova ponechána na babičkách, které vždy vnoučatům vštěpují chození do kostela, aby se naučila evangelium, a co je důležitější, aby se naučila zpívat.
Stejně jako na Jamajce i v Jižní Africe přichází doba, kdy si dítě musí vybrat svou cestu, a pokud se bude řídit radami své matky a babičky, uvidí, že vzdělání je klíčem, který by mu mohl otevřít dveře k lepší budoucnosti. Nebo si vybere to, čemu na Jamajce říkáme „špatná společnost“ a skončí se zbraní v ruce. Lucky nebyl z těch, kdo by následovali špatnou společnost. Chtěl chodit do školy a pokud možno dělat hudbu. V rozhovoru s Bobem Doranem z Rhythmic Review o letech svého formování řekl: „Můžu říct, že jsem se narodil jako muzikant. Pořád jsem poslouchal hudbu v rádiu…miloval jsem zpěv. Hudbu jsem začal dělat v kostele a ve školních sborech.“ Ale hudba jako kariéra nebyla nikdy oblíbená u svobodných matek, která se s obtížemi snaží samy vychovávat dítě: „Když v černošské komunitě mluvíte o hudbě jako o kariéře, zní to divně a strašně. Žádný rodič to nechce podporovat, ale já si přesto vybral hudbu. Dostal jsem se kvůli tomu do problémů, máma chtěla v rodině doktora nebo právníka. Když slyšela, že chci dělat hudbu, nebyla to její představa o mé budoucnosti.“
Lucky Dube názor své matky nesdílel a ve věku 18 let se připojil ke kapele hrající zuluskou pop music s názvem „Mbaqanga“. Skupina měla podepsanou smlouvu s Teal Record Company. Poté, co dal dohromady dostatek materiálu pro první album, byla odstartována jeho hudební kariéra. Celkem mělo vzniknout pět alb tohoto žánru a šlo to relativně dobře s průměrem 30 000 prodaných kopií na album. Mladý Lucky Dube ale spokojený nebyl. Byl sice schopen vydělat na jídlo, ale nedokázal si k tomuto žánru vytvořit duchovní pouto, protože lidé tančili, když v Jižní Africe nebyl důvod tančit, a to byl problém. A i když zpěváci jako zesnulá Brenda Fassie vložili do žánru poselství, lidé pořád jen tančili. Jenže byly těžké časy a Lucky si myslel, že by se mělo vkládat více úsilí do boje proti apartheidu.
Od Mbaqangy k reggae
Jihoafrická vláda vynaložila velké úsilí, aby uchránila černošskou většinu od myšlenek, o kterých si myslela, že povedou k jejímu posílení. To zahrnovalo i reggae. Snažili se, ale nebyli úplně úspěšní. Na otázku, kdy poprvé přišel do kontaktu s reggae, Dube odpovídá: „Když mi bylo 12, slyšel jsem Jimmyho Cliffa a samozřejmě trochu Boba Marleyho a Petera Toshe, ale ne moc, protože jejich hudba nebyla u vlády v Jižní Africe oblíbená a dostat se k ní bylo trochu těžké.“ Ptali se ho na to, jaký byl motiv vlády a on se netajil tím, že vláda se bojí poselství reggae, protože podle ní reggae znamená podvratnou činnost. A čeho že se báli? „Báli se toho vzkazu: ‚postavte se a bojujte za svá práva‘ a celého toho nápadu upozornit lidi na nespravedlnost. Vláda nechtěla, aby si lidé uvědomili, že takové myšlenky existují. Kdyby vás chytili s nahrávkou reggae, zabavili by vám ji a vás by pořádně zkopali nebo dokonce dali do vězení na šest měsíců nebo třeba na rok nebo tak něco.“ Lidé nebyli ochotni podstupovat riziko kvůli strachu z pronásledování, ale tento statečný syn Jižní Afriky se rozhodl jim pomoci zbavit se okovů, které jim zůstávaly v hlavách. Plán byl jednoduchý: během hraní přijatelnou Mbaqangu okořenit několika skladbami reggae. V roce 1984 se odhodlal a vydal album Rastas Never Die, které dokázalo, že vláda měla v izolaci černé většiny od poselství spravedlnosti určitý úspěch. Veřejnost volala: pryč s těmi jamajskými věcmi, my chceme tančit. Lucky Dube vypráví: „Dokonce i nahrávací společnost byla naštvaná. Album nepropagovali, byli úplně proti.“ A měli k tomu dobré důvody. Jednak se deska špatně prodávala, a jednak si koledovala o hněv úřadů. Vláda reagovala zákazem alba v roce 1985. To bylo období, kdy režim pociťoval tlak mezinárodního kulturního a sportovního zákazu a celý svět volal po osvobození Nelsona Mandely. Lucky Dube byl skálopevně přesvědčen, že poselství reggae by mělo v Jihoafrické republice zakořenit a navzdory rizikům pokračoval ve svém poslání položit tady základy reggae. Z Jamajky se mu dostalo bohaté podpory, protože duchovní spojení mezi Jamajkou a silami proti apartheidu bylo v té době na vrcholu. Peter Tosh vedl boj proti apartheidu po celém světě a jeho zbraní byla hudba. Boj o Luckyho Dubea vyhrálo v roce 1987 album Slave: „Celá země se stala dobře informovanou.“ Nakonec se ptali na stejnou otázku, jakou režimu kladli i Peter Tosh a jeho schopný student: „Proč je Afrika tím nejbohatším místem, ale černoši tou nejchudší rasou?“ V roce 1991 byli Jamajčané hrdí na to, že poprvé přijali Luckyho Dubea na ostrově, když se přijel předvést na Reggae Sunsplash 91 v Montego Bay a jeho hudba a vystoupení místní bratrstvo ohromily. Přijali ho jako kolegu reggae bojovníka.
Jihoafrická republika byla v roce 1994 konečně schopná ukončit 46 let trvající nespravedlnost a rasismus a nikdo nebyl šťastnější než Lucky Dube. Výstižně ten okamžik vyjádřil v písni:“ Jestli je to sen, tak mě nebuď. Jestli je to lež, neříkej mi pravdu.“ Nechtěl být probuzen a byl ochoten snést lež, že apartheid skončil. Ale nebyl to žádný sen a byla pravda, že téměř 40 milionů černochů mohlo začít vyhlížet lepší budoucnost. A černošská většina ráda poděkovala za písně, které jí pomohly na této hořké cestě, děkovala mu za alba jako Prisoner, Together As One, House of Exile a Victims. Základním postojem, který podtrhoval jeho hudbu, ale byla jednota a odpuštění. Černoši, běloši, indiáni i barevní se museli spojit, pokud měla jít Jihoafrická republika vpřed a Lucky Dube nebyl ochoten připustit, aby náboženství rozdělovalo společnost. Viděl Boha jako Jednotu „Jah live Jah Children that Rastas never die.“ Lucky Dube byl připraven na světlou budoucnost.
Třináct let na nové cestě není dost dlouhá doba na to, abychom definitivně prohlásili, kam Jižní Afrika směřuje. Obrázek je smíšený. Jihoafrická ekonomika je nejsilnější na kontinentu a panuje názor, že by mohla být motorem, který by mohl pohánět africký kontinent k prosperitě. Nicméně je jasné, že „cena za roky konfliktu bude ještě zaplacena, nejen co se týče bezpráví, sociálního rozvratu a ztraceného vzdělání.“ Hlavní sociální problémy tu zůstávají jako obří překážky na cestě k nové společnosti: problém ekonomického posílení většiny lidí, nedostatek půdy, kriminalita a korupce se pro Luckyho Dubea staly náměty pro nové písně. A když jeho žena řekla, že je čas přestat a začala plakat, řekl jí, aby neplakala, a připomněl jí své poslání šířit poselství doma i v zahraničí. „Pokaždé, když řeknu, že jdu, vidím, že budeš plakat. Pokaždé, když řeknu, že chci jít, vidím, že chceš plakat. Myslíš na osamělé noci, kdy jsem pryč. Myslíš na osamělé dny, kdy budu pryč. Tisíce lidí mě chtějí vidět. Miliony umírají pro tu zprávu. Jezdím po celém světě a šířím zprávu. Zlato, neplač.“ A lidé na celém světě naslouchali a učili se. Smrt Luckyho Dubea byla smutnou zprávou pro jeho mezinárodní fanouškovskou základnu. Pro vyznavače reggae v České republice to byla zpráva zdrcující. Slyšeli jsme o Bobu Marleym a Peteru Toshovi, ale Dube byl jako rodina. Navštívili jsme jeho koncerty, domlouvali jsme se s jeho managementem, měli jsme společné fotografie. Z jeho hudby jsme se dozvěděli, že je to náš Lucky Dube. A křičeli jsme, když jsme se ptali: „Co se to děje v Jižní Africe?“
Jedna ze stálic boje proti apartheidu, nositel Nobelovy ceny za mír Desmond Tutu se domnívá, že si Jihoafrická republika nedokázala udržet idealismus, který ukončil apartheid, a navzdory zdánlivé stabilitě na tom není dobře. „Možná jsme si neuvědomili, jak nás apartheid poškodil, takže se zdá, že jsme ztratili smysl pro to, co je správné a co špatné…“ Existuje názor, že Dubeova smrt byla objednaná, neexistují ale žádné důkazy, které by toto tvrzení podporovaly. Je jasné, že chudoba, AIDS, korupce a kriminalita jsou problémy, které ničí samotnou strukturu Jižní Afriky. Statistiky ukazují, že Jihoafrická republika je jednou z nejnebezpečnějších zemí na světě. Od dubna 2006 do března 2007 bylo zavražděno více než 19 000 Jihoafričanů, více než 52 000 lidí bylo znásilněno a více než 13 500 lidem bylo odcizeno auto, zatímco na ně lupiči mířili zbraní. Lucky Dube o tomto stavu bezpráví zpíval. V tracku Crime and Corruption se kousavě ptá: „Máte někdy strach, že vám vezmou auto? Za bílého dne na dálnici 54… Máte někdy strach, že odejdete z domova a vrátíte se v rakvi s kulkou v hlavě?“ Jamajka je také velmi násilné místo, letos jsme už přesáhli obvyklý každoroční počet zavražděných, aktuálně je to 1 106 a v přepočtu na počet obyvatel nás to řadí mezi nejhorší. Lucky Dube se tady musel cítit jako doma, když v březnu tohoto roku pomáhal zahájit World Cricket Cup v Trelawny na Jamajce. Netušili jsme, že to byla jeho poslední návštěva. Nemohli jsme vědět, že o pár měsíců později se i on stane součástí statistiky zločinu.
Lucky Dube měl v roce 2010 zahájit fotbalové mistrovství světa. Není pochyb, že se na to těšil, stejně jako se těšil na to, že Springboks získají World Rugby Crown. V těchto událostech by viděl příklady nezbytného sociálního tmelu potřebného k udržení nové Jihoafrické republiky, mladého národa, pohromadě. Ale neriskoval, spoléhal se na svou osvědčenou zbraň, a tou byla hudba, která dobře sloužila Bobu Marleymu a Peteru Toshovi. S tímto záměrem vyšlo v dubnu 2007 jeho poslední album Respect. Řekl, že mnohé z problémů dneška pramení z nedostatku respektu a jsou důsledkem politických her. Lucky Dube chtěl, abychom se spojili a oslavovali život, plnil misi udělat svět lepším místem. Zanechává nás tu s hudebním žánrem, který je díky jeho úsilí silnější, a my se zavazujeme být věrní jeho odkazu. Slibujeme, že při práci s reggae nikdy nezměníme jeho poselství. Lucky Dube, byla to těžká a nemilosrdná cesta a teď, když je po všem, ODPOČÍVEJ V POKOJI.
Původně napsal Vincent tento článek pro časopis Rock & Pop 12/2007.
P.S. Lucky Dube měl vystoupit v Žízníkově na festivalu Reggae Ethnic Session 2004. Na základě dohody všech členů pořadatelského týmu zahájil DJ Kaya vyjednávání, které dopadlo více než dobře a Lucky tehdy nabídl Kayovi, díky jejich přátelskému vztahu, který začal už v roce 1994 v Bratislavě, vystoupení za tehdy zcela bezkonkurenční cenu 150 000 Kč (obvykle tehdy hrával tak za 500 000). Jednatelé R.E.S. po půlročním úspěšném vyjednávání nakonec odmítli podepsat smlouvu s tím, že Lucky Dubeho v České Lípě nikdo nezná a raději vzali do programu za 100 000 Kč Buty a za 50 000 Kč španělské Caňaman (kdo je tehdy v České Lípě znal?). A tak jsme přišli o možnost vidět tuto superstar u nás a R.E.S. promarnilo příležitost stát se jedním z top evropských reggae festivalů… 🙁
