Aleš Drvota

smutný konec prvního českého rastamana

Na základě vašich reakcí na nedávné vánoční vysílání Reggae klubu Radia 1 vám přinášíme záznam pořadu a článek, který vyšel v Headlineru v červenci 2017.

Aleš byl původně velký fanoušek londýnské excentrické party Hawkwind. Reggae přišlo až potom. „Podle toho vypadaly naše první koncerty. Moc reggae v tom nebylo,“ tvrdí Jiří Charypar a autor jako pamětník s ním souhlasí. Spíš ti psychedeličtí Hawkwind.

Co ho přivedlo k reggae, je stále ještě záhadou. Možná to byl jeden koncert skupiny Máma Bubo na Chmelnici, kdy s nimi Aleš improvizovaně a s velkým ohlasem vystoupil s improvizovaným reggae. Nedlouho po tom, na jaře 1984, zavolal kytaristovi Jiřímu Charyparovi a klávesistovi Karlu Babuljakovi, členům Mámy Bubo, jestli by nešli do jeho právě zakládané reggae superskupiny. Kluci znali Police a The Clash a to pro začátek stačilo. Bílé punkové reggae, Marley až později. „Opravdové reggae jsme začali hrát až s příchodem bubeníka Petra Kumandžase.“

„Když poprvé přišel do kulturáku na Opatov, kde jsem tehdy dělal, že má novou kapelu a že by chtěl u mě vystoupit a že bude hrát reggae, tak jsem si řekl, proč ne. Myslel jsem, že jde o dočasnou módu. Všichni jsme tehdy obdivovali Marleyho. Ale Aleš se v reggae našel. Vím přesně, kdy se ten koncert konal. Bylo to 2. června 1984. Měl strašlivý úspěch,“ vzpomíná Vojta Lindaur.

TAKOVÝ BYL ALEŠ

V civilu byl Aleš typický muž smutné postavy. Byly chvíle, kdy se zdálo, že ani není z tohoto světa. To se pohyboval jako v oparu, jaksi zmateně a nejistě. Se svým knírkem vypadal někdy jako Frank Zappa a jindy jako vesnický buran poprvé v Praze. Karel Babuljak, klávesista Babaletu, ho výstižně popsal: „Byl úžasně jednoduchej, takže měl blízko k lidem, který nehledali žádnou složitost, ale spíše se chtěli radostně pohybovat a vznášet.“

Ale pozor, zdání klamalo. „Aleš se nedal, to byla jeho základní vlastnost,“ tvrdí Vojta a vzpomíná na chvíli, kdy ho viděl poprvé:

„To bylo na koncertě Elektrobusu ve Futuru. Furt se tam montoval s perkusemi a Vlasta Marek, který tam tehdy hrál na bubny, ho pořád vyháněl z pódia. Ale Aleš nekompromisně zůstal. Byla v něm velká urputnost.“

O Drvotově neústupnosti se vyprávějí legendy. Měl talent ji spojovat s okouzlující slušností. Mnohokrát se mu to vyplatilo. Babalet byl například první kapelou, na jejichž koncertě nebyly židle. Dnes je to banální věc, ale umluvit tehdy kulturní inspektorku, aby dovolila odstranit židle, to byl nadlidský výkon. Ve stejném duchu slušné a přátelské neústupnosti později Aleš udyndal redaktory v Pantonu, aby Babaletu vydali alespoň singl. Prostě chodil, prudil a přitom byl velice přátelský a milý.

Přiznejme si, že jako zpěvák nebyl nic moc. Ale v okamžiku, kdy se objevil na pódiu, něco se s ním stalo. Drvota se proměnil v charismatickou osobnost, která jedním pohybem ruky dokázala elektrizovat plný klub. Jirka Charypar to řekl ze všech nejvýstižněji: „On vlastně ze všeho svého neumění vydestiloval dokonalý výsledek.“

Aleš měl vůbec umělecké sklony. Málo se ví, že než začal zpívat, psal taky básně. V samizdatu vydal několik sbírek. Charypar si pamatuje na jednu z nich, jmenovala se Expedice jinam: „Z ní pocházely některé z Drvotových textů. Ale Aleš prý dělal taky amatérské filmy. Na osmičku, jak jinak.“

Nejspíš na to mělo vliv video a později MTV. Drvota se zamiloval do videa. Vojta, který měl jako jeden z prvních už v roce 1983 videorekordér, tvrdí, že Aleš byl koncertními záznamy doslova posedlý. Sháněl je, kde se dalo, a hodně je potom probíral. „Jednom mi volal ve tři odpoledne, že má senzační kazety, jestli by si je mohl u mě nechat. Ale vezmu s sebou kámoše, aby se taky koukli. Přišlo jich čtrnáct a tísnili se po celou dobu v tom našem malým bytě na Jižním Městě.“ Jirka Charypar si pamatuje, jak hodně ho na kazetách okouzlily showmanské žertíky, které dělal Freddie Mercury. „Když jednou připochodoval jak esesman na pódium s hořící pochodní a za ním poskakoval šílející hasič s kýblem vody. tak to bylo ono. On měl všechno dopředu vymyšlený, ale měl taky smysl pro překvapení. Prostě najednou se obrátil a strčil mu tu pochodeň do kýble.“

Neznal jiné téma než hudbu. Pro hudbu byl ochotný cestovat stovky kilometrů daleko. Jeho hudební vkus však prošel řadou proměn a dost možná, že reggae by nebylo jeho poslední zastávkou, i když se zdá, že se v něm našel.

PRVNÍ ČESKÝ RASTAMAN

I když Aleš o sobě prohlašoval, že je rastaman, jeho životní styl neměl s rasty nic společného. Ani to nešlo. Jednak v polovině osmdesátých let byly v českých zemích informace o jamajské náboženské sektě skoro nedostupné, jednak se jejich způsobem v Čechách ani nedalo žít. Zimní nedostatek ovoce a zeleniny nedával vegetariánům šanci, na banány (pokud byly) se stály dlouhé fronty, najít místo, kde by se vařilo bez soli, taky nebylo možné, a víra, že jednou přijedou odněkud nějaké lodi a odvezou všechny černé rasty zpět do Afriky, byla v českých poměrech spíše komická. I když… nebyla stejně naivní naše tehdejší představa, že jednou někdo odněkud přijde a bez naší pomoci vyžene komunisty od vesel?

I když první singl Babaletu Zelená byl o marihuaně, Drvota nehulil (sehnat trávu byl v téch dobách skoro nadlidsky úkol), nefetoval, podle některých přátel dokonce skoro nepil alkohol. Byl ale nadšený čajíčkář a kamarádi vzpomínají, že měl byt plný vitamínových přípravků. Celá Jamajka pro něj zůstala jen u přezdívky Ali Baba nebo – jak se občas podepisoval – Ali Babaji. Přesto byl ve své představě rastamanství uvěřitelný. Byla v něm jakási zabejčená víra v muziku. Vojta Lindaur ho charakterizoval jako sice dětinu. v němž ale byla vůle dotahovat věci do konce: „Když si něco vzal do hlavy, tak to pokaždé nějak dokázal.“

Neseděl u moře a nemeditoval. Za komunistů byla práce povinná, a tak Alešovi nezbylo než vyhledávat takové džoby, ve kterých by alespoň vzdáleně pociťoval svobodu. Většinou to byli noční hlídači. Před tím, než se Babalet zprofesionalizoval, hlídal nedaleko svého domova ve strašnickém krematoriu a potom v Národopisném muzeu, flákal se v pražské Mitasce, ale předtím se vyučil pinglem a nějakou dobu pracoval v pamětihodné hospodě Kriváň na rohu Pavláku a Legerky. Upíchl ho tam prý jeho otec, legendární prvorepublikový vrchní z Lucerna Baru. Aleš to dlouho nevydržel, protože povolání číšníka ho prý psychicky drtilo. Ono se to nezdálo, ale přes všechny historky byl excentrický showman a brýlemi a maskami ozdobený rastaman v civilu plachý člověk.

To platilo i o holkách. O to podivnější byl jeho konec, v němž možná nějaká dívka hrála určitou roli.

RASTAMANŮV UMÍRÁČEK

V srpnu 1987 – to už byl Babalet pod Středočeskou koncertní agenturou a muzikanti brali kolem kila za koncert – dostal Vojta Lindaur vzkaz od Aleše. Alibaba ho zval na koncert Hobo Blues Bandu do Budapešti.

Měl se konat 15. srpna v Petőfi Csarnoku. Ne že by maďarský Hobo Blues Band byl nějaká kapela, bez jejíhož zhlédnutí by se nedalo žít, ale tehdejší nedostatek kontaktů se zahraniční muzikou vedl k tomu, že se do Budapešti nebo do Drážďan jezdilo za každou banalitou. Drvota tam jezdil každou chvíli.

Po třiceti letech panuje všeobecně názor, že ke smrti Aleše Drvoty došlo při návratu z koncertu Hobo Blues Bandu. Charypar, jehož se jako člena Babaletu Alešův osud intenzivně dotýkal, má ale přesnější interpretaci. Aleš se z koncertu vrátil, a dokonce ještě několikrát s Babaletem vystoupil. Nicméně, 16. prosince vyrazil do Budapešti znovu: „Podle mě nejel na koncert, ale za nějakou holkou. My jsme mu to rozmlouvali, protože jsme měli mít osmnáctýho koncert v kulturáku na Smíchově, takže tam jel stopem jen tak na otočku. Venku pršelo, byla mlha, musela to být blbá cesta.“

Bylo to podivné, protože Aleš na holky moc nebyl. Proto existuje i teorie, že vyrazil na koncert Rogera Ena, bratra slavnějšího Briana. Je velmi pravděpodobné, že do Pešti vůbec nedorazil. Našli ho 17. prosince v noci v bezvědomí v příkopu u silnice. Jak a kdo ho našel, to se česká strana nikdy nedozvěděla.

Legenda tvrdí, že ho nejspíš srazil tirák, ale podle tehdejší Kumandžasovy jazykaznalé kamarádky, která obstarávala komunikaci s Maďarskem, se policie klonila k výkladu, že došlo k nějaké menší bouračce nebo ke smyku a nepřipoutaný Aleš vypadl z auta. Soudili tak nejspíš z toho, že nejzásadnější zranění měl vzadu na hlavě. Neznámí spolujezdci ho pak asi ze strachu vyhodili do pangejtu. Říkalo se, že byl úplně nahý, ale je celkem prokázáno, že mu chyběla jen luxusní kožená bunda, kterou si v létě koupil v Anglii, a jeho milované červené šněrovací martensky. Jestli je vzal nebo vzali ten nebo ti z auta, to není jisté. Mohli to být také třeba sanitáři nebo někdo jiný, kdo beznadějně v bezvědomí ležícího Drvotu viděl. Každopádně v nemocnici bundu neměl a byl bos. To zakládalo po léta kolující teorii, že byl možná zavražděn.

I další Alešův osud je v mlze a nejspíš nikdy nebude objasněn. Po týdnu v bezvědomí, 23. prosince 1987, zpěvák zemřel. S velkou pravděpodobností lékaři shledali, že je jeho stav beznadějný, a vypnuli přístroje. Bůh ví. Po Praze kolovala domněnka, že se blížily Vánoce a v nemocnici se o bezvědomého Aleše nikdo nechtěl starat. Taková byla doba – důvěra společnosti v lékařskou etiku byla na velmi nízkém stupni. Ostatně, odpovědi maďarské policie i lékařů byly jen kusé a opravdu to vyznívalo tak, že něco zatloukají.

Ale to jsou všechno teorie. V každém případě se kapela o tom, že Aleš leží v Budapešti v nemocnici, dozvěděla v poledne osmnáctého. Začalo se řešit, co dál. Kumandžas s Malíkem řekli, že bez Aleše to nemá cenu a dál s Babaletem hrát nebudou. Padla naděje, že na jaře bude kapela točit album. Přišla mrtvá sezóna. Pak se kapela znovu vzpamatovala, přišli Bourama Badji a Martin Tankwey a renovovaný soubor vydržel hrát až někdy do roku 1998. Z původního Alibabova projektu vyrostla kapela přinejmenším středoevropské úrovně.

Aleše zpopelnili v Maďarsku a jeho rodinní příslušníci tajně provezli urnu do Československa. Kromě ní po Alešovi zbylo pár nahrávek. Nejlepší z nich se objevily na albu Babalet & Ali Drvota Live, která vyšla v roce 1994.

CODA

Alešova božská podstata je sice pořád s námi, ale klasik českého reggae, první český rastaman a hudební vizionář stále ještě nemá svůj hrob. Jeho dávní přátelé to vnímají velmi bolestně. Takže kdyby se na nějakém crowdfoudingovém webu objevila sbírka na jeho hrob, prosím, přispějte. Letos před Vánocemi přece uplyne třicet let od jeho smrti…


 

Poznámka redakce: Od července 2017 se mnohé změnilo:

    1. Aleš je již pohřben a má svůj hrob.

    2. Alešova facebooková fan page.
    3. Sbírka proběhla a z jejího výtěžku byla pořízena Alešova pamětní deska, která je umístěna na domě, ve kterém bydlel.

    4. Nové detaily o okolnostech Alešovy poslední cesty do Maďarska a jeho smrti zveřejníme ve spolupráci s Reggae klubem Radia 1 koncem letošního února!
    5. a tady to je…

Zdroj autor: Josef Vlček foto: Martin Kout
Převzato z Headliner #11 z července 2017
Mohlo by tě zajímat
Komentáře
Loading...

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte. Souhlasím Více informací

X
X