Clyde McKenzie je dobře známá postava karibské mediální a zábavní scény. Je to zakládající generální manažer IRIE FM a byl iniciátorem dnes populárního, ale tehdy kontroverzního konceptu reggae 24/7. McKenzie pracuje v uměleckém managementu a hudební produkci. Je jedním z koproducentů Beenie Manova alba Art and Life, které získalo cenu Grammy.
McKenzie pracoval v řadě veřejných výborů včetně JCDC (Jamaica Cultural Development Commission), JIPO (Jamaica Intellectual Property Office) a CPTC (Creative Production and Training Centre). Je bývalým předsedou Entertainment Advisory Board a pracoval s mnoha regionálními agenturami v Karibiku a Jižní Americe na přípravě politiky a opatření k optimalizaci ekonomického přínosu z kulturní produkce a její ochrany. Šest sezón byl v porotě televizní talentové show Digicel Rising Stars.
Pro fanoušky rozmanitosti, spojení různých generací a přístupů doporučujeme skvělý koncert Berese Hammonda a jeho hostů Love From A Distance, který se vysílal 1. března 2021. Řada muzikantů v posledním roce pořádá kvůli pandemii koncerty online s různými výsledky, Love From A Distance je jedním z těch, které působí velmi profesionálně a jak je vidět z reakcí fanoušků, přinesl ve smutné době hodně radosti.
Jak to tedy vidí s rozmanitostí v reggae Clyde McKenzie?
Minulý týden vyšel podnětný článek mé dobré kamarádky Nadine Sutherland, ve kterém se zabývala znepokojivou otázkou ageismu v zábavním průmyslu. Bylo to důležité a ve správnou chvíli. Nadine poukázala na řadu zralých hvězd, které popírají svůj věk, jako jsou Marcia Griffiths, Beresford Hammond a Freddie McGregor, a upozornila, že v mnoha případech jsou zkušenější umělci odepsaní na základě zkresleného vnímání jejich schopnosti přitáhnout publikum a předvést prvotřídní vystoupení.
Chci tato témata z Nadina článku zopakovat, protože jsem přesvědčen, že jsme v showbusinessu promeškali některé ohromné příležitosti právě kvůli nedostatku rozmanitosti, který v naší nabídce existuje. Už dříve jsem jinde napsal, že bych chtěl vidět víc koncertů, které by reprezentovaly rozmanitost jamajských hudebních talentů.
Jak krásné by bylo mít na Reggae Sumfestu večer, kde by vystupovali Ernie Ranglin, Tanya Stephens, Beresford Hammond, Big Youth, Buju Banton, Nadine Sutherland, Marcia Griffiths, Sean Paul, Koffee a Sizzla. Je to jen jedna z mnoha kombinací umělců, která by mohla být veřejnosti představena jako část balíčku, který představuje zábavu. Ve skutečnosti by zmíněný line-up mohl být rozdělen do dvou večerů.
Nově se rozvíjecí umělec, který nabízí spolupráci tomu zralejšímu a naopak, může být v hudbě skutečně oživujícím prvkem, který má potenciál rozšířit publikum. Tarrus Riley, zkušený harcovník, ve kterém je pořád kus mládí, jasně ukazuje, že rozumí potenciálu pro rozšíření řad svých fanoušků zapojením Shenseei a Govany, kteří jsou právě populární, do svých hudebních spoluprací.
Tarrus má přitom mezinárodní spolupráci v malíčku. Nahrál nejednu písničku se svým teď už zesnulým otcem Jimmym a nahrával i s Ellie Golding. Pravda, vždycky tady
budou puristé na obou stranách, kteří se nebudou tvářit nadšeně na žádný takový pokus o hudební harmonii mezi různými generacemi. Někteří můžou považovat takové úsilí za neautentické a tvrdit, že se tím jen rozředí podstata obou.
Lady Gaga ale představila svou spoluprací s lidmi, jako je Elton John a Tony Bennet, jejich hudbu současné generaci a zároveň načerpala něco z jejich fanouškovské základny. Za nejnovějším spojením Popcaana s Beresem Hammondem stojí Popcaanova matka a pastorka Miss Rhona. Není pochyb o tom, že členové její kongregace budou více nakloněni podporovat písničky jejího syna, a především tu s názvem God is Love.
Každý, kdo byl svědkem ohromné reakce na clash Beenie Mana s Bounty Killerem Verzuz, pochopí, že věk není pro ty dva překážkou. Tihle dva lyričtí gladiátoři umí čerpat z bohaté studnice dobré vůle, která se během let nahromadila. Totéž lze říci o Buju Bantonovi a jeho koncertu Long Walk to Freedom, který přitáhl na Národní stadion jedno z největších a nejmovitějších publik všech dob. Experti ze zábavního průmyslu potvrdí, že mnohem víc vydělají na vstupném a merchandisingu na mezinárodních turné hvězdy jako Rolling Stones, Elton John, Madonna a U2 než jejich mladší protějšky.
Musíme se zbavit konvencí a do procesu výběru umělců na různé akce musíme zapojit více rozmanitosti. Minulý rok jsem byl na festivalu Rebel Salute svědkem vystoupení kapely Steel Pulse a legendárního Tootse Hibberta. Uprostřed koncertu Steel Pulse se ke mně přitočil mladý muž, který se evidentně dobře bavil a zeptal se: „Z jaké doby tihle chlápci jsou? Jsou skvělí.“ Před lety jsem viděl, jak uchvácení byli mladí lidé na ‚Jazz and Blues‘, když viděli vystoupení Ernieho Ranglina. Spousta lidí starší muzikanty nepodporuje ne proto, že by se na jejich koncertech nebavili, ale proto, že o nich neví.
Stephen Stewart, který pracoval jako hudební režisér Tootse Hibberta, mi řekl, že byl úplně ohromený, když poprvé vyrazil na cesty s touto jamajskou legendou a viděl, že publikum tvoří ječící teenageři. Bylo to v době, kdy Toots mohl být klidně dědečkem mnoha z těch fanoušků, kteří v obrovském publiku křičeli jeho jméno.
Sean Paul byl schopen si udržet svou pozoruhodnou kariéru částečně díky schopnosti vložit svou zvláštní energii do nahrávek četných umělců, kteří mohli být jeho dětmi. Sean Paul je jedním z nejvyhledávanjších umělců pro mezinárodní spolupráci. Mnoho mladých muzikantů věří – a ne bez důkazů – že Seanova přítomnost na jejich nahrávkách jim na trhu významným způsobem pomáhá dostat se nahoru.
Jedním ze znaků diskriminace je, že často utváří politiku, aniž by existoval empirický důkaz, že přináší nějaké výhody. Postoj ke zralejším umělcům je příkladem tohoto způsobu uvažování. Ti, kteří rozhodují, neudělali potřebný průzkum, který by jejich rozhodování podpořil, a to je skutečně smutné, protože jsme takovým zpátečnickým přístupem ztratili spoustu příležitostí.
