Tentokrát začnu trochu jinak. Je to sice smutná souvislost, ale je to tak. Letošní Uprising začínal v pátek 25. srpna. Bohužel to byl také den, kdy se v pražských Strašnicích konal pohřeb Honzy Kaliny. A Honza Kalina, resp. jeho Sto zvířat, jsou rozhodně jména, které na české reggae a ska scéně neznamenají zrovna málo. I proto byl jedním z těch, kteří se s ním šli rozloučit, i můj šéf – DJ Kaya. Díky tomu ale náš příjezd na Uprising nebyl hned ráno, jak je zvykem, ale dojížděli jsme až na poslední song Barringtona Levyho, což se přiznám, že mne mrzelo hodně. A to se nebavím o Akustice, Švihadlu nebo Macka B. No jo no, jeden zkrátka nemůže mít všecko. Tak jsem si posteskl a můžeme k věci.
První si dovolím vypůjčit citát Jacka Kerouaca z knihy Na cestě. V jedné scéně se hlavní hrdina baví kdesi v Mexiku se svým novým domorodým přítelem o tom, jaké to bude tam, kam míří. A odpověď zní: „Hkóóórko. Rozůmiš? …. Caliente!“ A přesně takový letošní Uprising byl. Ne, že by to nepatřilo k létu a ne, že by Uprising nebyl na Zlatých pieskoch (naštěstí je), ale letos bylo tak horko, že kdybyste hodili do vzduchu vejce, spadla by vám omeleta. Bylo to vidět hlavně v sobotu odpo, kdy spousta lidí poslouchala stejdže od vody či dokonce z vody, a ti, co byli v areálu, se drželi stínu jak tonoucí stébla trávy, ale to předbíhám. Stihli jsme docela pronto akreditaci, odstavili auto a alou dohánět, o co jsme doposud přicházeli. No, a odměna byla nebetyčná. První, co na nás vypálilo z hlavní stejdže, byli L’Entourloop. Konkrétně oni s MCs Toyem Berkleyem a BlabberMoufem a trumpetistou N’Zengem, kteroužto sestavu už znám z Rototomu. Ale především, to byl takovej nářez, že i kdyby hráli jen oni, tak by Uprising stejně stál za to. To fakt. Připouštím, že u nich nejsem zrovna objektivní, prostě mám je rád a byli jedni ze dvou nebo tří, na které jsem primárně jel, ale klasifikaci tohohle koncertu jako jednoho z nejlepších na letošním Uprisingu, ne-li za úplně nejlepší, jsem slyšel od mnoha lidí i od známých, kteří na letošním Uprisingu byli. V každém případe L’Entourloop nastavil laťku hóóódně, ale hóóódně vysoko. Ti, co to neslyšeli, zkrátka o hodně přišli. Snad jim to alespoň trochu vynahradí náš rozhovor s nimi, který se i přes původní odmítnutí udělat podařilo. Ať to nezní tak kategoricky, nesmím určitě zapomenout napsat, že letošní koncerty z hlavní stejdže se snímaly live a jsou normálně dostupné na webu. Pro ty, co na Uprising nemohli, je to určitě fajn, a ti co na Uprisingu byli, si mohou atmošku kdykoliv připomenout. A že byla. Zase předbíhám a určo se k tomu ještě vrátím, ale je třeba podtrhnout, že letošní feeling byl báječný a dost možná vůbec nejlepší. Teda pokud srovnávám s těmi několika Uprisingy, co jsem už byl. Další hvězdou na hlavní stejdži byl Dizzee Rascal. To je jméno, které nemusím moc představovat. Vždyť je to někdo, koho bych se nerozpakoval pojmenovat otcem grimu. A byť je to brit, nezapře ghanské kořeny. Lidi měl rozjeté od L’Entourloopu, takže, obzvlášť s jeho energií, nebyl žádný problém roztančit každého, kdo tam byl. Svým způsobem to měl i pro sebe jako oslavu, protože letos to je přesně dvacet let, co vydal svůj debut „Boy in da corner“. A co neměl pro sebe, to jsme měli my. Řekl bych totiž, že jeho vystoupení bylo pro leckoho něčím jako splnění hudebního snu. No a páteční svatou trojici doplnili v jednu ráno Asian Dub Foundation. Díky nim jsem si zavzpomínal na devadesátky a přelom tisícletí, kdy byli mezi top five mého soukromého playlistu. O to víc, že jejich set začínal právě věcmi jako Fortress Europe, které právě do tohohle období patří. Zbytek, myslím tím ty novější a úplně nové songy, tj. z alba Access denied, jsou daleko tvrdší, takovej badass jungle punk, což na skákačku ve dvě ráno je úplně v poho, ale přiznám se k sentimentu nebo spíš k nostalgii, díky nimž mi to až tak nesedí. No, a ukončením koncertu ADF byla páteční Holy Trinity celá a byl čas končit. A mám-li pátek nějak uzavřít, pak musím říci, že sice je pravda, že s ohledem na pozdní příjezd jsme se od hlavní stejdže moc nehli, ale i tak byl skvělý vibe a feeling celého festivalu natolik silný, že nešlo se než na sobotu těšit jak malý uličník na novou lumpárnu.
A byla sobota – day two. Především zas hkóóórko, caliente … rozůůůmiš? Vždyť i když se šlo spát nad ránem, stejně nás horko vytáhlo z postele zatraceně brzo. Pro mne výjimečně jsme letos spali na ubytku a ne ve stanu, takže ráno mohlo být včetně sprchy, což asi ocení každý. Bod jedna soboty byl tradiční, tj. návštěva naší externí redakce, čímž se myslí café Julius Mainl v Shopping Palace Zlaté Piesky. Kafé budík, u mne i doplnění nikotinu a následně snídaně. Malá válečná porada, tedy kdo rozhovor s kým. Jen to letos bylo opravdu malé, protože z redakce jsme byli letos jen dva (poznámka editora: byli jsme 3, ale Baron jen fotil 😉 ), takže nebylo moc co komu přidělit. Tady si dovolím malé odbočení. Řekl bych, že by to chtělo do redakce nějakou novou krev. Přece jen, když to mají zvládat jen dva, tak z festivalu toho zrovna moc nemají. Vlastně co je mimo hlavní stejdž a Arena stejdž jsem měl šanci zjistit až v sobotu odpoledne. Berte to, prosím, jako výzvu vy, co to tu čtete. Třeba je mezi vámi někdo, koho by bavilo rozšířit naše řady. Zpět na Uprising. Ve tři začínali nejdomáčtější z domácích, tj. Medial Banana. Ti mají na Uprisingu takovej fanklub, že dokázal porazit i to horko. O to víc, že koncert začínal výzvou z vesmíru a melodií z Mission Impossible. Koncert sám ale byl víc než possible. Zcela samostatnou jeho částí byl apel na ukončení války na Ukrajině korunovaný účastí MC Vadyma Krasnookého z ukrajinské kapely Mad Heads. Ozvalo se sice už pár hlasů, který se stavěli proti, ale moc to nechápu. We all want peace. A to chceme přece všichni. Po Medial Banana jsem se konečně přesunul od hlavní stejdže a cestou mohl aspoň trochu omrknout, co je v areálu. Těmi dalšími totiž byli na Arena stejdž HomeBwoyRasta. A to je moje srdcovka. Dyk jich většinu znám ještě z doby před tím, než vznikla kapela. A byli skvělí. Jak Lukáš Mareček tak Ras Svobey jsou zkrátka nejen muzikanti, ale i baviči a celá kapela jim zdatně sekunduje. Mimo to byl letošní Uprising poprvé, kdy jsem mohl naživo slyšet jejich nové Tuff it up, které, zcela překvapivě, zní naživo ještě lépe, než z klipu. A hlavně, ukazuje nový směr, kam se kapela dává, a který jí sluší. Trochu víc dub, trochu víc funk, zkrátka poslechněte si to nebo, ještě lépe, zajeďte si někam na ně. A za to dám krk, že každým hraním se to jen bude lepšit. A i tady je potřeba znovu zopakovat ono: Hkóórko … caliente. Rozůůůmiš? Dvojnásob proto, že jsem musel obdivovat Adama Kmenta, jejich bubeníka, na kterém bylo vidět, že je z toho slunka, před kterým se, na rozdíl od kytaristů, neměl jak schovat (prostě si bicí v průběhu koncertu stěhovat nemůžete) na odpadnutí. Ale stejně to dal. Klobouk dolů. HomeBwoyRasta dohráli a bylo jen pár minut na to, aby se stihli The Cimarons. A to je klasika. Balzám na duši. Roots reggae lázně atp., atp. Byli zkrátka úžasní. O to víc, že znalci byli docela zvědaví na tu sestavu, ve které z původních je už jen jeden. Nebylo to poznat. Navíc už víme, že to není jen resuscitace, ale na cestě je nová deska. Jo, přesně tak. Víc se dozvíte v našem rozhovoru, který je taky za dveřmi. Aby byla změna, odběhl jsem si na Dub Club stejdž, kde to byli Conscious Soldiers. Parádní chill a kromě toho jedno z mála míst, kde byl opravdu stín a k tomu ten riddim. Ten je zkrátka healing. Živým důkazem byl Adam, který kromě bubeníka HomeBwoyRasta je i selector u nich. Stačilo mu trochu dubu a byl fit. Jen nebyl čas to s ním probrat, protože letošní Uprising na návštěvníky sypal hvězdy, jak flitry na svatbě (ostatně požádání o ruku tam taky proběhlo). A když mluvím o hvězdách, pak stálicí Uprisingu je rozhodně Anthony B. Nechci se o něm rozepisovat. To ani není potřeba. Jen tak pod čarou. Když ho vidíte, připomíná to docela dost Micka Jaggera. Podtrhuji slovo „vidíte“. Mluvím totiž o pohybovém projevu. Oba, když vtrhnou na pódium, je jich tam fakt plno. A nemůžu než obdivovat, jak zvládají celou tu show a zároveň zpívat, jak kdyby seděli v křesle. A zůstalo mu to i při rozhovoru, který vás taky čeká. Prostě je to živel. Oproti tomu byli Steel Pulse, kteří to přebrali po něm, úplně statičtí. To ovšem nevypovídá nic o tom, jací byli. Dokonalá profi show. Možná až moc. To neberte negativně, jen vůči tomu vulkánu a jeho stylu … Tak jako tak, Steel Pulse měli plno až po vrch. A je to nasnadě. Pro spoustu návštěvníků a i vystupujících jsou Steel Pulse prostě srdcovka. To ostatně platí i pro mě. Takže za jedna bez debaty. A tím se dostáváme k hlavní hvězdě letošního Uprisingu, kterou byl, pro některé překvapivě, Parov Stelar. Překvapivě možná, ale skvěle. Navíc bylo zřejmé, že v sobotu je víc lidí, než v pátek. A myslím, že bych se moc nespálil, když budu tvrdit, že právě on byl tím důvodem. Však o.k. Uprising je reggae festival, o tom žádná, ale musí se zkrátka rozkročit. Když se na to podíváme objektivně, pak by se v případě, že by zůstal u čistého roots reggae, resp. reggae obecně, nikdy nedostal tam, kde je. Zkrátka big up i za Parova. Elektroswing naživo prostě ani nemůže být špatný. A, zcela překvapivě lol, nebyl. A kdo by mi nevěřil, ať se podívá na fotky nebo video, jak to se všemi hýbalo. A to bez ohledu na to, jestli tancovat umí či ne. Mimochodem, nezůstaňte jen u obrázků. Sledujte nás, protože se nám povedl i rozhovor s Parov Stelarem. A na ten musím upozornit dvojnásob. Nezůstali jsme totiž obligátně u hudby, resp. festivalu. Naopak, vím spoustu věcí o tom, co Parov dělá mimo pódia a nahrávací studia, což se nikde jinde než u nás nedočtete. A blížíme se ke konci … ostatně vás nechci týrat románem, měl by to být jen report. Zkrátka jen těch skvělých věcí na letošním Uprisingu bylo prostě hafo a snad i víc. Tím koncem pro mne byl DJ Vadim. Jeho vystoupení byla vlastně náhoda. Hrát měl Congo Natty, ale tomu to nevyšlo, tak se nahonem sháněl „záskok“ a, světe div se DJ Vadim měl zrovna volno. Tomu říkám klika. A to ještě není všechno. I on chystá novou desku, takže jeho vystoupení na letošním Uprisingu byl de facto první živý rehersal. Fakt! Vím to, protože i s ním máme rozhovor. Speciální na tom vystoupení bylo i to, že DJ Vadimovi dělala MC Phoebs. Ano, ta, co patří ke Congo Nattymu. Ve výsledku se tak jejich vystoupení tvořilo „za pochodu“, ale vůbec to nebylo špatné. DJ Vadim začal docela tvrdě, dejme tomu tak nejvíc bych tomu asi říkal jungle, ale během vystoupení se domlouvali, díky čemuž trochu „zpomalil“ a dal tak Phoebs víc prostoru. A klaplo to. Jen dle mne musela být Phoebs trpělivá. Což jí ale muselo jít bez problému. Ne, že bych měl něco proti, ale její spotřeba jointů, to se hned tak nevidí. Proti ní je i Selector Boldrik nekuřák 😀 Ale vážně, má opravdu drive a mocný hlas, takže jak se rozjela, mohli si zdatně s DJ Vadimem sekundovat. Důkazem jejich kvality je ostatně i to, že na nich u Arena stejdž bylo minimálně stejně jako u té hlavní, a to je co říct.
Ufff, a to bylo pro nás všechno. V každém případě sem ale patří Big up! všem, co za Uprisingem stojí. A nejen jim, vlastně i všem, co tam byli, protože feeling, který celý festival měl, patří rozhodně mezi ty úplně ale úplně nejlepší, co jsem kdy měl. A přísahám bohu, že příští rok už nebudu dělat reportéra, abych si to moh’, jak ostatní, užít 😀
Supplement by DJ Kaya:
S Honzou Kalinou jsme kámošili víc jak 30 let, proto byla moje volba jasná, i když jsem tušil, že o Barringtona, na kterého jsem se těšil nejvíc, přijdeme, a taky jsme přišli. Snad ho nachytáme někde jinde někdy příště…
L’Entourloop byli prostě dokonalí a aspoň na chvíli zahnali moji blue mood (ten pohřeb byl fakt srdcedrásající…) a ta jejich dědkovská image, prostě bomba. V Absolut zoně mě mile potěšil DJ BA2S, který tam sázel jednu pecku za druhou tak mocně, že jsme ani nepokecali, bo nebyl čas. ADF jsem dával na dálku z Press zóny, protože už na mě dolehla trochu únava. Nicméně jsem se ještě vydal na Dub Club Stage, abych viděl Yugo T & Longfingah ft. Shakk-Attack. Stihnul jsem v Jame levovej i finále Little Lion Soundu, kde lítal jak utržený ze řetězu Brother Culture. Byl k nezastavení a byl výbornej! Ještě jsem dal kousek Jah Atom Soundu a pak hurá do postele… Btw třetí patro bez výtahu s mejma nohama, to bylo to správné páteční finále 😉 Teda vlastně už byla sobota ráno…
V sobotu jsem kvůli vedru odpískal náš tradiční výlet do Vídně, cédéčka se už stejně skoro nevydávaj… prostě se mi tam nechtělo. Do festivalového areálu jsme po dopoledni stráveném v naší klimatizované festivalové kanceláři v kavárně viz výše, vyrazili až chvíli před Medial Banana.
Po letech jsem se taky dostal na Zlatých pieskoch do vody a bylo to super, nakonec stejně jako koncert Medial Banana, který jsme si dali v sobotu jako první bod našeho programu. Coltcha United s Mikaelou dávali ostrý jungle, ale i na reggae později došlo a taky se mi moc líbili. Admirál Kolíbal se sice snažil, ale vypadal tak trochu jako sám voják v poli. Před Dub Club stejdží bylo prázdno, lidi byli zalezlí ve stínu nebo až ve vodě. HomeBwoyRasta – prostě kvalita a pohodička a taky hrdina AdJah, který celý koncert odbubnoval ozářen sluncem a když z posledních sil bubnoval závěrečné Cocody Rock, měl jsem už o něj fakt docela strach, nicméně, to dotáhnul až do zdárného konce. Respect!
The Cimarons skutečně pohladili na duši a byli to miláčci i při rozhovoru, btw mám dojem, že kromě basáka Franklyna Dunna je zakládajícím členem i kytarista Locksley Gichie, Míšo? Šlapalo jim to jako hodinky a zpěvák Michael Arkk má prostě božský hlas.
Anthony B – viz výše, k Michalovu reportu asi není co dodat, snad jen, že Lenka s Petrem jsou už svoji od května a na Uprisingu šlo o požehnání oběma i očekávanému děťátku.
Steel Pulse jsem viděl už několikrát, v roce 1995 dokonce ještě v původní sestavě. Sázeli sice jeden hit za druhým, ale působili na mě tak nějak „chladně akademicky“ a spíš jako tribute band než jako originál, ale možná jsem byl už zase jenom unavenej.
Cocomana s Pokymanem jsme nestihli, protože jsme, a to zdůrazňuji jako jediní, mohli udělat rozhovor s Parov Stelarem. Nechte se překvapit 😉 Vzhledem k tomu, že kromě reggae se už asi 14 let zabývám i electro swingem, můžu k jeho show dodat, že mě dost bavila, ale viděl jsem už i lepší… 😉
Po Parovovi jsem to zaseknul, protože jsem fakt už nemoh’. A tak se omlouvám Mikkimovi i Dave Trumpeteerovi, že jsem nedorazil na jejich show, i všem ostatním učinkujícím kamarádům, které jsem nenavštívil, buď jsme dělali rozhovory a nebo jsem byl už fakt vyčerpanej. Holt mi už není dvacet.
Tradičně jsem ve festivalovém areálu potkával spoustu kamarádů a známých. Asi jsem v tom vedru musel vypadat dost bezútěšně, protože spousta z nich mi nabízela vodu, někteří i jídlo. Děkuju všem. Moc rád jsem vás všechny viděl!!!
A v neposlední řadě poděkování patří především Sveťovi, Rasťovi a celé festivalové crew za tradičně výbornou akci. Už teď se těším na Uprising 2024!!!
P.S. fotoreport snad stihnu do pátku, držte mi palce 😉 A co ty, Barone?
