Ano, pojďme mluvit o reggae. To sice děláme na reggae.cz pořád, ale občas se snažíme přinášet i trochu širší pohled do světa hudby a kultury. Když David Rodigan před pár lety vystupoval v pražském klubu Storm, byli tam asi všichni, kdo se kdysi snažili přinášet reggae fanouškům tady v srdci Evropy, když hudba ještě nebyla tak snadno dostupná jako teď.
David Rodigan je britská rozhlasová osobnost. Je známý svými clashi se zavedenými sound systémy a s osobnostmi jako Killamanjaro, Stone Love, Barry G a Bass Odyssey. Kromě toho je držitelem jamajského státního řádu Order of Distinction v hodnosti důstojníka a je uznáván Jamajskou asociací hudebního průmyslu za svůj příspěvěk k růstu a rozvoji reggae. V roce 2012 byl jmenován členem Řádu britského impéria za své služby věnované rozhlasovému vysílání.
David tvrdí, že jeho vášeň pro jamajskou hudbu zažehlo vystoupení Millie Small v roce 1964, když zpívala v pořadu Ready Steady Go! písničku My Boy Lolipop. Tehdy ještě chodil do školy. Když mu bylo patnáct, hrál jako DJ na školních večírcích a v klubech pro mládež. V roce 1970 začal studovat ekonomii, ale potom se vrhnul na divadlo. Přestože usiloval o to stát se hercem, udržel si i svou vášeň pro hudbu. Prodával desky v Oxfordu a pak na předměstí Londýna Putney, než získal práci v Radio London v roce 1978 v programu Reggae Rockers. O rok později dostal nabídku z Capital Radio, aby tam prezentoval Roots Rockers v pravidelném čase. Program běžel 11 let. V roce 1990 ho změna v managementu a v hudební politice na této stanici dovedla k odchodu do Kiss FM, kde začal novou show. V té době bylo tohle rádio znovu spuštěno jako první legální 24hodinová taneční rozhlasová stanice. Moderoval nedělní noční pořad od 23 do 24 hodin, a to až do listopadu 2012, kdy byl pořad odsunut na 24. hodinu. Rodigan na protest rezignoval kvůli tomu, co nazval „pokračující marginalizací“ žánru reggae.
Když mluvíme o hudbě, měli bychom si uvědomit, že každé kulturní vyjádření je odrazem života. Jestliže v šedesátých letech rezonovalo reggae se svým poselstvím míru, lásky a jednoty, pak musíme přemýšlet, jak na lidi působilo a v jakém prostředí žili nejenom na Jamajce, která sotva získala nezávislost, ale jak se tehdy žilo lidem po celém světě. Svět se mění a každá další generace se potýká se svými problémy. V USA stejně jako ve Velké Británii pokračuje kulturní válka, lidé bojují proti diskriminaci a to zase vyvolává odpor. Po celém světě lidé čelí přírodním katastrofám, ekonomickým problémům i válkám v podsvětí. Někde už se bojovat nedá a tak se svět dává do pohybu. A pak je tu fenomén sociálních sítí a celého online prostředí, které se dá využívat pozitivně i destruktivně a je na každém uživateli, aby vybral správnou cestu. Hudba ale pořád odráží to, co lidi trápí a co jim dělá radost. Nová generace si vždycky hledá svůj způsob vyjádření a je to tak dobře. Bez toho by tenkrát nevzniklo ani reggae.
A ještě jeden malý optimistický vzkaz Davidovi: vinyl žije! Lidé sbírají desky jako o život navzdory všem streamovacím službám. V gramofonce v Loděnicích běží výroba 24/7, podnik se pořád rozšiřuje a lisuje i v Americe, protože absolutně nestíhá uspokojovat celosvětovou poptávku. Je úžasné slyšet, že právě v době, kdy všude zuří pandemie COVID-19 a řada odvětví je v troskách, výroba gramofonových desek roste.
A jak to všechno vidí David Rodigan?
Jamajská hudba ušla velký kus cesty od doby, kdy se na počátku šedesátých let poprvé objevili v britské hitparádě Prince Buster, Millie Small, The Skatalites a Desmond Dekker. Koukat se do zpětného zrcátka je super, ale když se koukáme moc dlouho, narazíme do autobusu před námi. Takže jestli má ta cesta pokračovat, musíme se koukat do budoucna, na cestu dopředu, a většina té odpovědnosti leží v rukou dnešních nových, nadějných umělců, kteří sedí na sedadle řidiče.
S nástupem žánru rub-a-dub a pak dancehallu v osmdesátých a devadesátých letech jsme viděli významné změny v tom, čemu zbytek světa říkal reggae. Nastala zásadní změna v přístupu. Kultura se vyvíjela a byla novým vyjádřením toho, co mladí cítili. Už to nebyl reggae beat, mělo to nové tempo a rytmickou energii.
Během 60., 70. a 80. let reggae přitahovalo celosvětové publikum, které slyšelo pohodový, základní roots zvuk, který se objevil také v různých prvcích kultury popu, protest-songů a rockové muziky. Tisíce fanoušků také přicházely, aby jamajské umělce, kteří tuhle skvělou hudbu dělali, mohli vidět na vlastní oči. Jak řekl Bob Marley, bylo to „Roots Rock Reggae“ a publikum v každém velkém městě od Ameriky přes Británii a napříč střední Evropou tuhle horečku chytilo.
Co se stalo s touhle vášní pro reggae, která hořela tak jasně po celém světě?
Zeptejte se kteréhokoliv pořadatele koncertů a řekne vám, že to zkrátka není takové, jak to bývalo. Hlavně proto, že hudba, která se teď na Jamajce dělá, většinou není opravdové reggae, určitě ne rytmicky a hlavní hvězdy, které mohly samy vyprodat velké koncerty, až na pár pozoruhodných výjimek už skoro neexistují.
Když se v dnešní době vydáte na Jamajce tancovat, budete mít štěstí, když nějaké reggae vůbec uslyšíte hrát. Možná až na pár songů v úvodu je to striktně dancehall a jeho nejnovější potomek – dancehall trap. Většina z toho, co dnes mladé lidi na Jamajce baví, není to, co zbytek svět zná jako reggae. Může to být hodně populární u mládeže na Jamajce, ale opustí to letiště Normana Manleye? Má Jamajka kulturní deficit, pokud jde o reggae, které vytvářela, ve srovnání s tím, co vytváří teď? Tím myslím, pokud jde o zpěváky o skupiny. Určitě tu není žádný nedostatek toasterů a rapperů, ale jejich kouzlo spočívá v už zavedené fanouškovské základně.
Co dělalo z reggae tak ohromný hudební export, byl jeho univerzální masový půvab. Lidi milovali reggae kvůli jeho ústřednímu poselství naděje, svobody a oprávněnému rozhořčení z toho, čemu říkali Babylon. Ze systému, který lidi omezuje a využívá chudší vrstvy. To poselství bylo v písničkách a svět jim naslouchal. Roots-rock reggae nabízelo posílení, byl to maják naděje, se kterou se lidé mohli ztotožnit a nebyly to jen písničky o sociální nespravedlnosti, které udeřily na správnou strunu. Byly to i písničky o lásce. Sladkobolné vokály a oduševnělé harmonie, úžasné hlasy. A nezapomeňme na kvalitu těch písniček – písnička dělá zpěváka, zpěvák nedělá písničku – to je rčení, které pořád platí. A pak tu byla síla samotného reggae beatu – těžké basové linky a známý one-drop, houpavé tempo varhan a kytarových rifů a vzrušující zábava dubu vytvářená zvukaři jako King Tubby, Sylvan Morris a Errol Thompson.
Další potíž, s níž se dnešní reggae musí potýkat, je nenasytná touha, kterou teď má svět po sociálním obsahu – po tom nekonečném kolotoči fotek a videoklipů na Instagramu, Facebooku a Tik Toku. Je to víc a víc o tom být vidět, než o tom, co vlastně říkáte. Čím absurdnější vzhled, tím větší pozornost se zdá vyvolat, a my jen musíme koukat, co se stalo na sociálních sítích v reakci na video Fantan Mojah Fire King – jak může vizuální obsah rozdmýchat zájem médií.
Rozhodně vidíme víc videí s explicitním sexuálním obsahem, především pokud jde o to, jak jsou zobrazovány ženy, stejně jako víc a víc oslav násilí, kultury gangů a zvráceného používání střelných zbraní. Tohle si žádá otázku: Co se stalo s reggae a jeho poselstvím míru a lásky? Neříkám, že někteří umělci na Jamajce už netvoří povznášející hudební klipy, protože tak to není, ale množství těch ostatních klipů přináší pocit zoufalství.
Je jen vhodné a správné, že bychom měli reflektovat práci jamajských superhvězd, které proslavily reggae po celém světě. Proč nevidíme žádné nové mladé hvězdy, které jsou schopné být podobnými průkopníky, jako ty uctívané hvězdy, které tak jasně hořely napříč planetou v těch blažených časech?
A co rádio? Jak to, že na četných stanicích, které teď na Jamajce existují, sotva slyším hrát nějaké reggae? Proč se zdá, že rádio patří dancehall-trapu? Určitě se musíme ptát, proč se stal tak populárním Afrobeats, který má v podstatě základy v jamajském dancehallu, a proč zanechal jamajskou hudbu v závěsu, pokud jde o celosvětovou popularitu?
Já tvrdím, že část toho problému spočívá v tom, že máloco z toho, co teď slyšíme, je sběratelským kouskem. Myslím fyzicky, tak jako se sbíraly desky. Byly hmotné a sbírat je byla závislost, protože jestli jste milovali nějakou písničku, museli jste si koupit nahrávku, což byl jediný způsob, jak ji slyšet opakovaně. Pamatujete, že reggae nehrálo nikde v mainstreamovém čase v rádiu a bylo tak závislé na loajálních fanoušcích, kteří je podporovali nakupováním singlů a alb na vinylu. Teď můžete reggae streamovat kdekoliv, ale už ho nevlastníte.
Nástup toho, co bylo v roce 2013 poněkud kontroverzně nazýváno „The Reggae Revival Movement“, znamenal vědomí návracející se k hudbě ohlášené vlnou mladých muzikantů, umělců a kapel od Chronixxe a Raging Fyah k Protoje a Jesse Royalovi. Jak se blíží 8. březen – mezinárodní den žen – nezapomeňme na všechnu tu práci, kterou už udělaly průkopnice reggae. Phyllis Dillon, I-Three – Marcia Griffiths, Judy Mowatt a Rita Marley – Janet Kay & Carol Thompson, Lady Saw, Tanya Stephens a později Jah9, Etana a Spice a nová vlna: Jada Kingdom, Kelissa, Koffee, Lila Ike a Sevana.
Měli bychom říct, že miliony lidí mimo Jamajku reggae pořád vnímají zakořeněné v práci Boba Marleye, který pořád prodává víc muziky než kterýkoliv žijící reggae umělec, a hodně se dá naučit z toho, co říkal a ze způsobu, jakým to říkal. Doufejme, že to kulturní poselství žánru reggae a především to, jak bylo manifestováno skrze rastafariánství, které hrálo tak zásadní roli v rozvoji hudby, bude lidi inspirovat i dál. Budoucnost patří mladým (a těm, kteří jsou mladí v srdci). Ať semínka zasetá před lety legendárními hudebními ikonami dál rostou a kvetou. Protože je to bohatství, které nám odkázali a všichni ti, kteří to milují, mají za povinnost to pěstovat dál s novou hudbou, která dává naději a útěchu v tomto neklidném světě.
