Tak máme za sebou 2. ročník mocných zvuků a pokud si ještě něco pamatuju, tak to tady najdete……
Moc sem se na Mighty těšil, připravoval sem se předem, hledal jsem info o kapelách, který jsem neznal, protlačil jsem naposlední chvíli do lineupu SkillFull Sound System (za což Fidovi děkuju), vzal sem si dovolenou na pátek, pondělí a pro sichr i úterý, natočil do zásoby Reggae klub, domluvil koncert pro můj „non reggae & ska project“ Cantio antiqua, relaxoval jsem u vínka ve Valticích a do toho přišel šok, umřel mi kamarád Milan …
Takže páteční dopolední průtrž mračen jsem prožil v motolském krematoriu a bylo mi všechno možný, jen ne veselo a do toho jsem eště Jaha prosil ať už neprší…
… plány jsou jedna věc a realita druhá, doma jsem se ploužil jako mátoha a pokoušel se zabalit věci, srovnat céda a tak podobně. Vůbec mi to nešlo, a tak jsem byl vlastně skoro rád, že Vincent místo ve 12 dorazil až v půl druhý a my konečně vyrazili směr Olší. Na Bobovu obhajobu musím uvést, že ho zdrželi na poradě v Rocku & Popu, kde má mimochodem reggae a ska dvoustranu Jamrock.
Cesta probíhala celkem v pohodě, ale asi tak polovinu jsme jeli krokem v koloně, holt pátek odpoledne… u vesnice Rzavá jsme buď dojeli, nebo nás předjelo auto a někdo z něj na nás usilovně mával. Vůbec jsem nechápal o co jde a tak jsme s Vincentem ani moc nereagovali, stejně bylo děsný vedro a my málem spali. Teprve v Olší jsme zjistili, že to byl náš starý dobrý kamarád Patrik a.k.a. DJ Path ze Sedmičky a tak jsme se, jak se patří, přátelsky přivítali.
Slečna v karavanu u akreditace účinkujících se teprve zabíhala a evidentně DJ Kaya zrovna nebyl její idol (teda asi mě vůbec neznala, ale dostali jsme se dovnitř v klidu a v pohodě. Bohužel, díky našemu zpoždění mi uniknul koncert kapely DiscoBalls na který jsem se fakt těšil. A to nejen proto, že mám rád tu Smrkovu urputnou snahu mít svojí kapelu a hrát ska. No nic, tak jsem se přivítal s Wendulkou, Bárou a ostatními slečnami a pány z organizačního týmu MS a vydal se na své pracoviště – Blue stage. Když jsem byl asi tak v půlce cesty mezi hájovnou a pódiem, tak slyšim:“… já jsem DJ Kaya a mám vás rád…“ a uvedení další kapely – prostě Míra s Krleeshem jsou ftipní hoši, ale fakt to byl divnej pocit slyšet to takhle nahlas a zároveň to neřikat.
Po loňské, poněkud hektické spolupráci s kolegou Gadjem, sem si pro sichr doma vytisknul lineup s časama nástupů na zvukovku a koncem playtimu, ale bylo to úplně zbytečný, protože Míra Špáca to tam měl všechno připravený, včetně hodin (původně ze Sedmičky) přilepenejch na monitor, aby i kapely měly kontrolu, jak jsou na tom s časem.
Estonská kapela Soterios mě nějak ničím nezaujala, snad jen, že saxofonistka měla stříbrný lodičky a vůbec byla tak nějak divně oblečená, jak už tak ženy a dívky z bývalého Sovětského svazu bývají, čímž jsou docela dobře k poznání. A tak jsme v backstage s Krleeshem a Mírou pokecali na téma, že v Rusku a přilehlých zemích je docela dost ska a reggae kapel, ale na druhou stranu, koho to tady zajímá (podobný „zájem“ jsem kdysi zažil, když jsme se Swamp Safari hráli v Rotterdamu – ovšem po akci nás pozvali na další hraní . Zpátky k MS 2006. Takže Soterios nic moc a my jsme měli nervy co bude s vystoupením Green Smatroll, protože půlka kapely byla na cestě ještě v době, kdy už měli dávno mít zvukovku. Nakonec ale dorazili, nazvučili v „mighty“ tempu a tak zpoždění bylo minimální (5 minut?).
Mimochodem, tohle se v pátek opakovalo ještě 2x, v sobotu a v neděli už nebyl na silnicích takovej provoz, tak všichni dorazili celkem včas.
Smatrollové zahráli úžasně, jenom mám pocit, že je to místama tak intelektuání, že to třeba někdo nemusí chápat. A taky jsem konečně dostal jejich nový album, čímž mi udělali radost. Mimochodem, desku So this night… vydali skoro přesně na den 2 roky po debutu Green Perception.
Ani si už nepamatuju, jak jsme se sešli s kolegy ze Swamp Safari, ale Vincenta sem si přivez sám a Hroutil a Hopi se tam pak nějak zjevili, ani už nevím kdy a jak O:) . Fakt je ten, že mi společnost moc nedělali a užívali si festivalu. Společně jsme se sešli až na stagi Radia 1, ale to bylo až v sobotu.
Němečtí Skaliners taky tak nějak zahráli dobře německy, asi jsem byl eště pod dojmem dopoledního pohřbu, takže jsem úvodní koncerty skoro vůbec nevnímal. Akorát sem si všimnul, že saxofonistka Ana (tedy v originale Ljublijana) tu loni hrála s nějakou jinou kapelou, ale nemůžu si vzpomenout, která to byla.
Sto zvířat dorazilo taky nakonec včas. A zahráli a zazpívali opravdu hezky pěkně, dokonce sem se při uvádění pokusil o ftípek (tedy nijak originální při jejich názvu) o jejich počtu, ale aspoň myslim, že to bylo taky naposled a pak sem se soustředil jenom na holá fakta a čas. Mimochodem, Sto zvířatům se taky poprvé podařilo zcela zaplnit prostor mezi pódiem a zvukařskou budkou. A i když je mám rád, nakonec, svýho času u nich hráli dva muzikanti z mojí kapely Amarillo – dneska už jenom Krk – tak moji blue mood na blue stage nevyhnali, ale myslim, že o něco se to přece jenom zlepšilo .
Asi prvně jsem na Milana a jeho pohřeb přestal myslet po příjezdu Polemicu. Nakonec, podobně jako se Zvířatama, se zakládajícími členy se znám přes 15 let a vůbec si myslím, že je můžu označit za jedny z mých nejlepších kámošů. Naše společné historky, včetně té nejslavnější, kdy jsem si otevřel zkušebnu jiné spřátelené kapely krumpáčem (mobily eště nebyly a já se jim nemoh dovolat) a půjčil jsem si pro Polemic bicí na jejich první pražský koncert v legendárním Bunkru, by mohli vydat minimálně na jeden (alespoň nezávislý) humorný film.
Možná si někdo ještě vzpomene, že loni jsem speciáně uváděl klávesistu Peťa a kytaristu Miša jako nové členy kapely. Během toho roku, myslím oba nováčci do kapely pěkně zapadli a především z Miša se pomaličku stává zpívající frontman, který by časem mohl pěkně zacelit tu díru, která v Polemicu přece ještě chvílema prosvítá, totiž odchod Marka Határa, který byl s Bejzom jako jednovaječná dvojčata a místy mi tam fakt chybí. I když na druhou stranu, zase se víc projevuje i Petko a to taky není vůbec špatný. Prostě Polemici se mi líbili, a to hodně. Ani nevim, kde se vzal, tu se vzal Bobo, vtančil na pódium a vystřihnul si s Polemicem Mar24leyovku Simmer Down, bylo to povedený a všichni na pódiu jsme se bavili, doufám, že i v hledišti. Vincent se zas tak moc do takovejhle akcí nedere, ale myslim, že mu tentokrát hodně chybělo, že na MS nehrálo Švihadlo a Bobo má lidi rád….
Konečně jsem si chtěl užít i miláčky Honzy Kříže The Hotknives. Ten jejich melodicko-romantickej popík mě docela bavil, koncert jsem si pěkně užíval v křesílku ve V.I.P. zóně pod pódiem, teda až do chvíle, než mi nějakej kretén z davu ukrad klobouk. Na to, že si ho ode mě někdo občas půjčí, jsem si už zvyknul, ale tohle hovado mi ho prostě sprostě ukradlo. Jak už jsem psal na guest booku Mighty Sounds (19.7.2006 15:09 – Kaya: byl to nějakej duševně retardovanej chudák, chudák, teda co se týká duševního života, jinak peněz od rodičů má asi dost a sám si eště nikdy žádný nevydělávat nemusel. Protože jinak by určitě znal cenu osobní věci a lidský práce a nikdy by ten klobouk nemoh zmačkat a roztrhat – v takovym stavu mi ho totiž před koncertem The Toasters „vrátil“. Měl sem ten klobouk rád, taky to byl dárek od mé drahé polovičky a musim říct, že mě to opravdu naštvalo a kdybych toho dotyčnýho chytil, tak bych mu fakt rozbil držku do krvava, což jsem naposledy udělal někdy před 30 lety na základní škole :-/ . A to si o sobě myslim, že sem pacifista. Mimochodem, mě tahle událost otrávila minimálně na dalších 24 hodin, což se určitě projevovalo i na mém výkonu, takže díky, blbečku! btw mám u tebe 1280 Kč!
Mezitím jsem si taky zaběhnul do hájovny zeptat se, kde letos budu spát. Wendulka, která taky zrovna nebyla v nejlepším rozmaru, mi oznámila, že na mě zapomněli. A musim říct, že chvíli jsem to považoval za ftip , na druhou stranu, Wendulka je velice schopná produkční a během několika minut mi našla pokoj v jednom z táborskejch penzionů. V hájovně vůbec v pátek panovala poněkud hustší atmosféra kvůli problému s frontama na pivo, protože to nebyla chyba produkce, ale dodavatele, vytočilo se míň piva, čímž se vydělalo míň peněz a kromě toho, návštěvníci byli oprávněně naštvaní na organizátory, protože je ňákej dodavatel logicky vůbec nezajímá.
Co se týká ostatních stagí, tak jsem stihnul akorát Urban Bushman a zaujal mě tam ten zpívající kytarista s dlouhejma dredama – stál vpravo. Z něj to charisma přímo tryskalo. Akorát mi připadalo, že kapela vůbec nemění rytmus a chvílema to bylo docela nuda. Chtělo by to trochu zapracovat na koncepci a aranžích a bude to super. Taky jsem chvilku koukal na FFK měli novou dechovou sekci a z toho mála co jsem slyšel jsem nepochopil, proč mi onehdá Radúz nedovolil vydat jednu z jejich nahrávek, protože prý hrajou už něco docela jinýho. Viděl jsem je po cca dvou letech a připadalo mi to teda furt stejný, tak nevim :-X . Taky jsem si našel chvíli pro United Flavour. Psát o tom, že miluju Carmen je asi zbytečný, jenom mě těší, že jsem to řikal už v době, kdy většina jejích nynějších obdivovatelů neměla ani potuchy, že vůbec existuje B) . Koncert to byl hezkej, dobře zahranej, ale UF takhle hrajou vždycky, a protože to byl letos minimálně čtvrtej nebo pátej jejich koncert, co sem viděl, tak jsem z toho zas až tak moc na větvi nebyl. Prostě byli dobrý. Mezitím si Vincet zatoastoval s Bouramou na Radio 1 DJ Stagi, kde jsem propásnul i Mucha s Baltazarem, který sem si chtěl alespoň chvíli dát. Zatímco s Petrem Hoškem se známe ještě z dob předrevolučních, kdy na společném koncertě moje lépe vybavená kapela Amarillo půjčovala jeho „chudému“ Plexisu elektronickou ladičku B) , tak s Baltazarem jsem ještě nikdy neměl tu čest. Teda možná jsme se už někde potkali, ale protože nevim jak vypadá, tak jsem si to nespojil. Každopádně s Muchem jsme aspoň chvíli podrbali v backstagi. A ještě k poslednímu konceru na Blue Stagi.
Pannonia All Stars Ska Orchestra mě tak nějak bavili, ale zase ne úplně moc, a tak jsem počkal, až skončej, řek’ lidem co kde ještě hraje a kdy na Blue stagi začínáme zítra a zmizel jsem do produkce. Bobo pořád nešel, tak jsem vyndal z auta jeho věci a odjel do penzionu sám. Ráno vypadal, že mu to vůbec nevadilo, hajzlovi .
V historickém centru Tábora se nedá moc parkovat, penzion sem našel celkem v pohodě, pak jsem asi tři ulice procouval k parkovišti, pak kolem projeli empíci, ale mohli mi tak akorát…. zoufale se dobývám do penzionu, teda je něco kolem půl pátý ráno a nechci zbytečně zvonit na majitele, pak si, celej orosenej, všimnu, že z boku je ještě jeden vchod a tam klíče pasujou. Když vstoupim do pokoje, tak se mi chce skoro zpívat ten profláklej hit od Katapultu Stovky hotelů…. pěknej pokoj, sice nesvítí lampička na nočním stolku a jedno světlo v koupelně, ale je to docela v klidu, natahuju si budíka v mobilu na jedenáctou a po hygienických úkonech padám do mdlob……
Pokračování příště
na pokračování už asi nikdy nedošlo….
Ještě bych chtěl připomenout pondělní Afterparty v Roxy. Cestou z Mighty jsem si zajel koupit novej klobouk a Swamp Safari crew rozšířená o Aleshe One naplnila Roxy po strop. Lidi se tam točili, nakonec jako obvykle na free mondays, a několik hodin jich tam bylo trvale kolem osmi set. V pěti lidech jsme celou noc hráli na dvou stagích…. a moc jsme si užívali tý atmosféry, skvělého publika a taky kyselých obličejů některých selectorů pod podiem. Bylo to zadostiučinění jak kráva, co vám mám povídat…
fotoreport:
