Ze seriálu Pojďme mluvit o reggae tentokrát přinášíme zamyšlení, které pro Jamaica Observer napsal Kabaka Pyramid. Jde o konstruktivní pohled insidera, který si uvědomuje společenské rozměry, dopady i postavení jamajské kultury.
Kabaka Pyramid je popisován jako uvědomělý revoluční textař s unikátním hudebním stylem, který spojuje sílu, energii a melodii reggae s lyricismem hip hopu. Kabaka Pyramid pochází z Kingstonu na Jamajce a svou hudbu využívá k šíření pozitivního poselství spirituální evoluce, které posluchače nutí k zamyšlení.
Slovo Kabaka znamená v ugandském jazyce „král“ a dlouhotrvající přežití pyramid dávné Afriky zase reprezentuje touhu po dlouhověkosti v hudbě a hluboké spojení s kořeny kemetismu[1]. Tento oceňovaný umělec si vytvořil silnou globální fanouškovskou základu, která mu v posledních osmi letech umožnila uskutečnit turné po největších reggae pódiích na světě. Za pomoci kapely Bebble Rockers své poselství přinesl do severní Ameriky, Evropy, střední Ameriky a karibské oblasti. Vystupoval na významných festivalech jako je Reggae on the River, Rebel Salute, Sierra Nevada World Music Festival, Rototom Sunsplash, SummerJam, Reggae Sumfest, Reggae Sundance, Reggae Sun Ska Festival, South by South West a BoomTown. Mezi jeho hity patří Well Done, No Capitalist, Mi Alright feat. Chronixx a Never Gonna Be A Slave.
[1]Kemetismus představuje obnovené starověké egyptské náboženství a příbuzná vyjádření víry z klasického a pozdního starověku, které se objevilo během 70. let 20. století.
Jak tedy reggae vidí Kabaka Pyramid?
Když minulý měsíc navždy odešel skvělý Daddy U-Roy, říkal jsem si, „Kolik mladých lidí na Jamajce znalo člověka, který pokládal základní kameny jamajské hudby?“
Přemýšlel jsem o tom poctivě a došlo mi, že jsem se o něm a jeho dědictví vlastně dozvěděl taky mnohem později v životě. U někoho, kdo se narodil a vyrostl na Jamajce, je to ostuda a nemělo se to nikdy stát.
Je smutné, že v malé zemi, která tou nejsprirituálnější hudbou moderní doby s obrovským společensky a politicky rezonujícím potenciálem ovlivnila celý svět, víc a víc občanů bere historii a dopad naší vlastní hudby a kultury jako samozřejmost a v mnoha případech ji dokonce vůbec nezná. Naše hudba bez přehánění inspirovala revoluci v Zimbabwe a v Jižní Africe a transformovala životy milionů lidí po celém světě prostřednictvím učení Rastafari, které je v naší hudbě zakořeněné. Sociální spravedlnost, podpora legalizace marihuany, láska a jednota jsou některá témata, která z mezinárodního hlediska tvoří část jamajské identity. Kolik z nás na Jamajce to tak ale cítí ve svých srdcích a myslích?
Každá skupina lidí má svou duši, známou jako „egregor“. Může se o ní uvažovat jako o kolektivní identitě, která skupinu spojuje a je udržována skrze její myšlenky a jednání. Podle mého názoru je tento egregor naší země pořád do velké míry koloniální a křesťanský. V nekonečném snažení zalíbit se našim otrokářům odpíráme plodům naší vlastní kultury a lidí národní status, které si poprávu zasluhují. Na Jamajce je málo místa pro rasta reggae image – obvykle kouřící marihuanu – a „boogooyagga“ výtržníka dancehallu v rámci typicky koloniálního, křesťanského myšlení. Když je potřeba zábava, tak se taková vyjádření hodí, ale když jsou potřeba investice pro rozvoj reggae, zůstávají tato vyjádření nevyslyšena. Turismus je určen pro pláže na severním pobřeží, ne pro vynikající festivaly, které rok co rok pořádáme. Jamajská reggae asociace (JARIA – Jamaica Reggae Industry Association) roky bojovala za to, aby byl zaveden Měsíc reggae s malou vládní podporou rozpočtu. Trvalo to léta, zatímco ostatní vládní sektory jsou zaplaveny fondy, které mají na chudé oblasti města jen malý dopad.
Smýšlení o naší hudbě se musí změnit, je to náš národní produkt. Musíme v něm spatřovat hodnotu, protože zbytek světa si ji uvědomuje a umí ji zpeněžit. Musíme vidět kreativní průmysl jako legitimní cestu k zaměstnanosti a ne jen jako vedlejší práci nebo kšeft. Pro mě bylo velmi důležité toto téma vyzdvihnout ve videoklipu k písničce Believe.
Příliš mnoho dětských přirozených talentů je zadušeno tradičním koloniálním vzdělávacím systémem, ve kterém kreativní předměty a sport hrají druhé housle. Musíme najít zábavné a interaktivní způsoby, jakými začlenit historii naší hudby do raných stádií vzdělávání a předat našim dětem hrdost na to, že jejich „jamajství“ je ve světě uctívané. Ukázat jim příklady dlouhodobého úspěchu, aby nemusely následovat každý trend je proto, že je okolo něj zrovna velký humbuk. Ukažme jim, že všichni manažeři, fotografové, kreativní ředitelé, módní návrháři, zvukaři a producenti jsou úspěšnou součástí všeho toho, co tvoří hudební průmysl a není potřeba, aby ze všech byl další Kartel, Sizzla nebo Bob Marley. Na druhém stupni mohou být dětem tyto různé role ukázány detailněji, jakmile bude hudba začleněna do širokých oblastí vzdělávacího programu.
Pokud toto v průběhu času zvládneme udělat, dočkáme se profesionálnějšího přístupu k hudebnímu byznysu, který může být přitažlivý pro soukromé investice a rozvoj. Zodpovědnost je proto na vládě, která by měla poskytovat fondy a pracovat s organizacemi, zadat statistický analytický výzkum, který by řádně vyhodnotil současný stav s ohledem na minulost a promítl jej daleko do budoucnosti. Jednou z největších překážek tohoto úsilí je krátkodobá pozornost jako nevyhnutelný důsledek současného politického systému. Politické strany se zaměřují jen na to, co je možné udělat v krátkém čase, zatímco jsou u moci, a zbytek jejich úsilí směřuje k tomu, aby si moc udržely. Kdo se věnuje dlouhodobému udržitelnému rovoji naší země a konkrétně našeho největšího majetku – kreativního průmyslu? Osobně cítím, že by se nám žilo lépe s vládou, která by dokázala zemi vést k industrializaci, produkci a zpracovatelství a vyzdvihovala by rozvoj kreativního průmylu, aby poskytoval příležitosti všem občanům a zajistil jim slušný životní standard.
Nastal čas, abychom jako národ přijali, co je naše a předvedli to světu s hrdostí a radostí. Hudba je součástí našeho života a lepší časy jsou před námi.
