Zase se blíží náš oblíbený festival Uprising v Bratislavě. Během let se hodně změnil a můžeme říct, že určitě k lepšímu. Naše nekonečné díky patří organizátorům, kteří nám dali příležitost setkat se a popovídat si s některými z nejlepších reggae a ska umělců na světě. V roce 2018 jsme díky festivalu měli tu čest mluvit s králem ska – Derrickem Morganem.
Byl večer 24. srpna a já jsem seděl v šatně s „Hitmakerem“, který se postupem let přeměnil na „Show-stealera“ – nezastavitelným Derrickem Seymourem Morganem. A i když to byly zrovna smutné časy, jak jsme tam tak seděli připraveni k diskusi, nemohl jsem si nevšimnout, že Derrick navzdory svému vysokému věku zářil zdravím. Jeho žena Nellie Morgan kolem něj poletovala a hned jste měli pocit, že právě ona hraje v jeho zdraví a pohodě klíčovou roli.
Smutné časy byly způsobené tím, že pár dnů předtím zemřela slavná Královna soulu Aretha Franklin. Odešla 16. srpna a o dva dny později přišel čas Kofiho Anana, rodáka z Ghany, který se vypracoval až na post generálního tajemníka OSN. Kofi i Aretha přispěli obrovským dílem k rozvoji a podpoře černošské komunity i světové kultury, a díky nim jsme našli společný základ a pochopení jeden pro druhého. Musím ale říct, že jsem byl trošku překvapený tím, jak situaci viděl Derrick. Požádal jsem ho, aby na tyto smutné události reagoval, a on poznamenal, že i když ho smrt těch dvou skutečně mrzí, víc 6ho zasáhlo úmrtí Counta Prince Millera, který náhodou zemřel ve stejný den jako Aretha.
Když o tom uvažuju, byl to opravdu kuriózní souběh smutných momentů, které spojily dva kontinenty i Karibskou oblast. Musím ale přiznat, že jsem si připadal jako tenista po dvojchybě. Uměl jsem něco říct o Arethině hudbě a aktivismu a s pýchou jsem mohl mluvit o práci Kofiho Anana a jeho Nobelově ceně, ale co jsem mohl říct o Countovi?
Pan Morgan musel vycítit můj neklid, protože mi hned přispěchal na pomoc. Nedávno zesnulý Count Prince Miller byl všestranně nadaný umělec, který přišel do Velké Británie s druhou vlnou přistěhovalců po počáteční generaci, které se říká Windrush. Narodil se jako Clarence Linberg Miller v Padgets blízko Port Maria, St. Mary na Jamajce. Jako kluk žil se svou matkou v Kingstonu. Přitahovala ho rozvíjející se hudební scéna, které dominoval právě Derrick Morgan. Miller začal pracovat pro kapely jako Downbeats, Jiving Juniors a Vagabonds a bylo to právě jeho působení u Vagabonds, které ho v roce 1964 přivedlo do Londýna – ve stopách Derricka Morgana, který tam dorazil o rok dříve. Zatímco ale Derrick měl spoustu práce, aby se v Londýně uchytil jako muzikant, Miller zkusil takový mnohostranný přístup, asi jako když střílíte brokovnicí. Možná si řekl, že něco se musí uchytit.
A něco se opravdu uchytilo. Miller neměl zanechat svou stopu jen v muzice, nýbrž taky v divadle a ve filmu. Objevil se v roli Vince v sitcomu Desmond’s na Channel 4. Desmond‘s v době své největší slávy přitáhli každý týden až 5 milionů diváků. Celkem bylo od roku 1989 do roku 1994 natočeno 70 epizod seriálu. V roce 1971 ale ještě působil v hudebním průmyslu a natočil pro „Trojan“ svůj klíčový song „Mule Train“, který zpíval se svou velkou pusou opravdu specifickým způsobem. Byl to obrovský hit! Derrick řekl, že má na jeho vystoupení legrační vzpomínky a vzpomíná na to, jak žasnul nad těmi velikými rty. Na Millerovu počest pak tuhle písničku přetvořil na „Reggae Train“, aby tak ukázal respekt, který ke Countu Princi Millerovi měl.
Miller se velmi angažoval i v divadle. Mezi jeho role v 80. letech patřil Marcus Garvey v muzikálu Flipa Frasera Black Heroes in the Hall of Fame. Při rozhovoru s Derrickem máte ale pocit, že pro něj nikdy nebyla otázka Black Heroes nejdůležitější. Patří ke skupině jamajských umělců, kteří nesledovali jinou agendu, než je hudba. Hudba byla příležitost, hudba byla mise! A tohle taky trochu vysvětluje jeho životní dílo. Dějiny jamajské hudby by nikdy nebyly a nikdy nebudou napsány bez toho, aby první kapitolu krášlil jeho důležitý příspěvek. Bob Marley, Jimmy Cliff, Toots and the Maytals, Desmond Dekker, Garnett Silk a bezpočet dalších prošli jeho rukama. Kdo tedy je Derrick Morgan?
Derrick se narodil v Mocho v Clarendonu na Jamajce v roce 1940. Dva roky po Kofi Ananovi a když jsme u toho – dva roky před Arethou Franklin. Narodil se s vrozeným degenerativním onemocněním oční sítnice, pro které neexistuje žádná léčba. V raném věku začal mít potíže s viděním ve tmě a postupem času přišel o zrak. Jeho fyzické postižení znamenalo konec ambicí stát se stenografem a místo toho jeho budoucnost určila hudba. Začal v Opportunity Hour Vera Johna a tím, že imitoval americké R&B hvězdy jako byl Little Richard, stal se z něj vítěz. A Derrick Morgan nic nemá rád víc, než vyhrávat. Taky rád připomíná, že vyrůstal na stejném dvorku jako další zpěvák Eric „Monty“ Morris, a že nad ním v soutěžích Vera Johna, které se konaly v síti koloniálních biografů rozesetých po celém Kingstonu, zvítězil. Přicházel konec 50. let a jamajský hudební průmysl rychle získával svou podobu. Orchestry, jaké řídil Eric Dean a Val Bennett, přestávaly být životaschopné a musely být vymyšleny ekonomicky udržitelnější alternativy. Odpověď přinesly sound systémy. Velká trojka – Coxsone Downbeat, Duke Reid Trojan a King Edwards soupeřily o nadvládu a pozadu nezůstával ani Wong’s Tom the Great Sebastian, což byl sound systém pro lidi z lepších kruhů.
Orchestry byly považovány za dobrou školu pro jamajské instrumentalisty, hlavně pro ty z Alpha Boys School. K orchestru Erika Deana patřili hráči jako Don Drummond, Tommy McCook, Ernest Ranglin, Lloyd Brevett, Roland Alphonso a Rico Rodriquez. Zkušenosti sice byly cenné, ale peníze zase tak velké nebyly a délka hraní byla mučivá, takže muzikanti vždycky sháněli lepší příležitost. Pokud orchestry sloužily jako školy pro hráče, pak rádia vysílající z jižanských měst USA představovaly školu pro zpěváky. Všichni totiž do posledního tónu kopírovali zpěváky R&B. Derrick Morgan nebyl žádnou výjimkou, jeho vzorem byl Little Richard a byl dokonalý! Muselo ho tedy hodně překvapit, když slyšel v rádiu svého souseda Erika Morrise. Úplně ho to vyvedlo z míry, nicméně od Montyho rychle zjistil, jak věci fungují a zakrátko už klepal na dveře Duka Reida.
Načasování bylo správné, protože hudební trend se měnil, vyvíjel se lokálnější feel a přicházel začátek ska beatu. V té době se z Derricka Morgana stal „Hitmaker“. Duke Reid byl bývalý policajt, který miloval zbraně a měl je vystavené, což mnozí chápali jako varování, aby si s ním nezahrávali. A i když měl Reid požitek ze soupeření s ostatními sound systémy, muzika pro něj znamenala hlavně byznys. V té době všichni producenti využívali předpremiérové vydávání desek bez potisku nejenom proto, aby vypálili rybník konkurenci, ale taky proto, aby maximalizovali návratnost investic. Reid tedy nemohl mít radost, když mu Derricka Morgana přímo před nosem ukradl Prince Buster.
Cecil Bustamante Campbell stejně jako Derrick Morgan vyrostl s hudbou pod kůží. Narozdíl od Cecila ale Derrick Morgan neměl potřebu si vymýšlet přezdívku. Ve skutečnosti se dá říct, že Cecil se s přezdívkou už narodil, protože Bustamante bylo jméno jednoho ze zakladatelů jamajského národa. Prince Bustera byste mohli chápat jako most mezi koloniální minulostí a zrodem nezávislé Jamajky. Prince Buster si nemohl nevšimnout vzestupu a rozhodující nadvlády Derricka Morgana v hitparádách, takže bylo v jeho zájmu s ním navázat pracovní vztah. A pak tu byl pro jeho životní plány ještě další důvod.
Štěpení společnosti na centrum a předměstí bylo dominantní silou, která nutila umělce z předměstské střední třídy k určité interpretaci při uspokojování kulturních a zábavních potřeb Jamajčanů té doby. Jejich stylem byl jazz a temperamentní latinské rytmy upravené pro koloniálně smýšlející společenskou smetánku a turistický trh. Orchestry a jejich lídři jako Eric Dean, Sonny Bradshaw a lidi jako Ronnie Nasralla, Evelyn Andrade (což byla mimo jiné Miss West Indies) a kabaretiéři jako Totlyn Jackson tak pomalu ztráceli kontrolu nad výzvou z centra. Tou výzvou byl Coxsone, Reid, Edwards a Thomas Wong, kteří se úplně přeorientovali a posunuli kulturní těžiště na trávníky pod Half Way Tree. Prince Buster, který byl mimo jiných svých rolí Coxsonův bodyguard, potřeboval klid na práci i pro sebe, takže spojení s Derrickem Morganem byl logický krok.
Kontakt byl navázán a tak začal pracovní vztah, který vyprodukoval víc než desítku hitů. Trik spočíval v používání předpremiérových nahrávek s bílými etiketami tzv. white labely. V té době se Prince Buster už taky přesunul k práci se sound systémem a měl prodejnu, kde svou hudbu přehrával. Základní rozdíl mezi Princem Busterem a Derrickem byl v tom, že Buster se víc orientoval na byznys, takže pořád hledal nové příležitosti obchodního rázu. Jednou takovou příležitostí byla distribuce nahrávek v Británii a když zavolal Emile Shalit z Melodisc Records, Buster byl připravený. Vyšlo najevo, že Derrick svůj nedostatek obchodního talentu kompenzoval vytvářením písniček pro producenty, kteří měli peníze, a jak vysvětlil, byl to ten motor jeho stroje na výrobu hitů.
