Tak tady je asi zbytečný něco dodávat, kdo posloucháte pravidelný páteční Reggae klub na Radiu 1 nebo občas dorazíte na nějakou akci Swamp Safari sound systemu, tak určitě víte kdo je DJ Kaya. A kdo nevíte a tápete tak koukejte číst.
Ahoj. Myslím, že je zbytečný tě představovat, jelikož si na domácí reggae scéně celkem známá postavička.
Postavička, při mých 130 kilech, je celkem legrační označení.
Ok :-D. Na úvod se zeptám, jaký byly začátky, když si na začátku 90. let rozjížděl Swamp Safari sound system, kolik lidí tehdy vůbec chodilo na reggae?
To neumim říct. Těch akcí nebylo moc a skoro na každý bylo plno. Třeba v roce 1991 na koncert Bob Marley Forever k 10. výročí úmrtí krále reggae dorazilo do Kongresového centra 1200 platících. V klubech to bejvalo tak kolem stovky, někdy víc, někdy míň…
Určitě znáš naší 1. reggae kapelu Babalet. Zažil si jejich koncerty, ještě s Alešem Drvotou, jako zpěvákem v 80. letech? Pomatuješ vůbec tenhle československej reggae pravěk, a jak si se dostal k reggae muzice?
Dovolím si tvrdit, že první reggae kapela byla YoYo Band, pak Jana Kratochvílová a Heval a pak teprve Babalet. Tenhle pravěk pamatuju, byly to krásný mejdany. V podstatě jsem tehdy nevynechal jedinou reggae akci v Praze, a takových nadšenců nás bylo pár desítek. Představ si, že 99% koncertů bylo se židlema a když jsme někdy začali tančit, tak na nás vlítli pořadatelé s červenejma páskama na rukávech, že jsme chuligáni a děláme bordel. Právě třeba Drvota tvrdě prosazoval koncerty bez židlí, což bylo pro některé pořadatele zcela neslýchané…. ale časem se to povedlo prosadit. Těžko vysvětlovat, akcí bylo celkem málo, lístek stál třeba 25 korun a Drvota byl prostě úžasnej. Já se k reggae dostal oklikou přes „účes“. Protože buď v květnu, nebo možná až v červnu 1981 vyšel nekrolog Boba Marleye buď v Mladém světě nebo v Melodii (to už si nepamatuju, ale nic jinýho jsem tenkrát nečet‘) a mě zaujaly ty jeho copánky (vůbec jsem netušil, že nějaký dready existujou). No a na základě tý celkem malý fotky mi máma upletla na hlavě 48 copánků, takže jsem byl vlastně první „dredař“ v Praze …a pak jsem se začal zajímat, co že za hudbu to vlastně hrál, do toho zrovna začali víc hrát YoYo Band i Kratochvílová a už jsem byl chycenej…. Od roku 1976 jsem bubnoval v různejch kapelách a když jsem se na podzim 1984 vrátil z vojny, začal jsem moje kolegy nutit hrát reggae a taky jsem přestal bubnovat a začal zpívat. Moje poslední kapela se jmenovala Amarillo a ve svý době byla srovnatelná třeba se Švihadlem. Kapela nepřežila revoluci a já se pak vrhnul na organizování akcí a na selektování. Mimochodem, „můj“ bubeník Tomáš Krček pak hrál i se Švihadlem a dlouhá léta i s „mým“ basákem Láďou Přitasilem ve Sto zvířatech.
10Co jste v tý době se Swamp Safari sound system hráli, protože pochybuju, že na počátku 90. let se zde daly sehnat aktuální reggae desky a kde jste sháněli muziku?
Budeš se divit, ale začátkem 90. let to bylo celkem v pohodě. Už se dalo jezdit ven a taky v Jungmannově ulici byl první megastore Popronu, kde se každý týden nějaká reggae deska objevila. Problém byl, že měli jenom jeden kus, tak se kolikrát stalo, že jsme třeba s Buramou soutěžili, kdo tam bude dřív a tu desku si koupí. Jedinej limit tenkrát byly peníze, protože 1 CD stálo přibližně čtvrtinu mého měsíčního platu.
Hraješ z CD, proč zrovna CD? Mají snad nějakou výhodu oproti vinylům? Hrál Swamp Safari sound system někdy z vinylů?
Z vinylů jsme hráli cca do roku 1994. Pak jsem je skoro všechny prodal Buggimu ze slovenské kapely Karavana a on začal selektovat ve Spišské Nové Vsi. Jsem docela technologicky založenej a CD jako medium mě v té době prostě bavilo víc. Myslim, že kdyby v roce 1995 nenastoupila vlna house music, nikdo by si na klasickou desku ani nevzpomněl. Kromě toho, tehdy jsme v radiu měli tak nešikovně umístěné gramofony, že se z desek, v jednom člověku, nedalo vysílat a radio bylo tenkrát pro mě velkou prioritou. Takže proto hraju z CD. Nikdy jsem to neřešil, protože považuju za důležité co lidem pouštim, nikoli z čeho.
Letos oslavil tvůj Reggae klub na Radiu 1, dvacet let vysílání. Jak si se dostal k hraní na Radiu 1?
Zašel jsem na adresu, ze které rádio vysílalo. V kanceláři jsem se nějakejch lidí, co tam seděli, zeptal jestli bych tam nemoh vysílat reggae. No a oni řekli, že jo….. dneska to vypadá jako pohádka, ale takhle to fakt bylo. Vlastně jsme tam šli dva. Strýček Míša se mnou Reggae klub vysílal první 3 roky, pak utek‘ k pondělním večerům a Reggae klub zůstal mě.
Nebudeš první koho se ptám. Nevim, jestli se to zdá jenom mě, ale řekl bych, že za poslední 2 – 3 roky zájem o ska (v našich končinách) trochu opadl a zůstali jen věrní fans, jak to vidíš ty?
Taky to tak nějak občas cejtim, ale nepohybuju se na ska scéně tak často, abych to mohl přesně zanalyzovat. Je divný, že se tak děje v době, kdy se kapely už konečně naučily hrát a zpěvačky a zpěváci zpívat a sledovat koncerty např. Discoballs, The Spankers, Green Smatroll, Basta Fidel, o Sto zvířatech nemluvě, je pro mě vždycky zážitek.
Omlouvám se všem ostatním kapelám, které jsem nejmenoval.
Nemyslíš, že je mezi ska a reggae scénou jakási propast, která tyhle dvě scény od sebe odděluje, protože moc často člověk nevidí, že by spolu hrály ska bandy a roots reggae kapely.Naposledy si tohle spojení vybavuji tak před 4 roky, kdy Polemic dělali předskokany Gentlemanovi ale jinak se tohle vidí málokdy.
Tohle mě trochu mrzí, protože už cca 10 let se snažim tyhle dvě scény propojovat, protože si myslím, že k sobě patří. Kdo třeba pamatuje Žízníkov v letech 2002 a 2003, kdy jsem tam dělal program, mi snad dá za pravdu. Bohužel, nejsem schopen ovlivnit všechno, ale budu se o to stejně snažit dál. Doufám, že i promotéři, kteří preferovali spojení ska – punk a reggae – hip hop pochopili, že tudy cesta nevede. Uvidíme.
Byl jsi někdy na Jamajce?
Byl, 2x. To je na celonoční povídání. Při první návštěvě to byl pro mě těžkej kulturní šok. Dokonce jsem i pochyboval, proč já v srdci Evropy hraju reggae, když o 8000 kilometrů západněji to umí mnohem líp…. Ale časem jsem se z toho vylízal. Jamajská realita: turista je tam od toho, aby utratil co nejvíc peněz a zmizel z ostrova. Zcela nezastřený rasizmus, ale obráceně. Konečně jsem pochopil jak se u nás musí cítit moji afričtí a jamajští kamarádi, protože v davu se prostě neschováš, máš jinou barvu kůže a seš všude vidět. Na Jamajce je nádherná příroda, hory, spousta řek, moře, ale taky oplocený hotely a pláže, kam domácí nemůžou. Na většině hlavních ulic policajti s obuškama (což je, kupodivu, pro turistu pozitivní), běda když zajdeš o pár bloků dál, tam moc bezpečno není, to nejmenší je, že tě každých pár metrů někdo opruzuje s nabídkami všeho možnýho od průvodcování, drog všeho druhu až po nezletilé prostitutky. V horším případě tě okradou, v nejhorším i zabijou. Chudoba je někde fakt děsná a člověk se jim vlastně ani nemůže divit. Takhle žít bych nechtěl nikde, ani na Jamajce ne. Běžný jamajčan obvykle poslouchá r’n’b, ti mladší i dancehall. Roots reggae se hraje v hotelech pro turisty a o ska už tam nikdo vůbec ani neví. Jak by ne, když se tam hrálo jen v první půlce 60. let. Rasta komunity tam samozřejmě jsou, ale i na Jamajce jde o minoritu, často většinovou populací vysmívanou. Pro proniknutí do tohoto prostředí je třeba mít kamaráda jamajčana, který tě uvede, jinak je to celkem zracený. Zaplať Jah Rastafari, pár kámošů tam mám. Tráva, podobně jako ostatní drogy jsou na Jamajce ilegální a celkem jednoduše se tam člověk může dostat do problémů se zákonem. Hrozí basa na tvrdo. Jinak to, co nabízejí pouliční dealeři, je většinou seno nevalné kvality. Pokud chce člověk nasáknout běžnou jamajskou realitu, musí opustit turistická centra. Dancehallová komunita je celkem silná, obzvlášť o víkendech si člověk užije, ale i tak je třeba hledat ta správná místa, a jak jsem už říkal, nejlépe tam jít s místním kámošem. Za kámoše ale nepočítám pouliční samozvané průvodce, to je spíš cesta do hrobu než na party.
Líbí se ti současná jamajská produkce? Nezdá se ti, že klasický reggae už tam dávno „umřelo“, podobně jako ska?
Na tohle jsem už odpověděl před chvílí. Nedá se říct, že by ska a reggae umřely, jako každá živá muzika se časem vyvinuly do dalších stylů, převážně do dancehallu. Současná jamajská produkce se mi líbí, ale taky je tam spousta věcí, který nemusím. Důležitý je, že si můžu vybrat. Někdy i dost krkolomně. Některej rok je lepší, některej slabší, ale takhle to chodí v každém hudebním stylu, v tom není žádnej rozdíl.
Kterej ze stylů jamajský muziky máš nejradši?
Začnu obráceně, nějak mě z ničeho nic přestal bavit dub. Jinak mám rád dancehall a roots reggae, ale i rocksteady a ska nebo soca. Obecně preferuju kvalitu a styly moc neřešim. Co se týká pouštění, tak poslední dobou hraju převážně dancehall, ale jsem flexibilní a dokážu se přispůsobit momentální náladě tanečníků, nakonec, mám celkem z čeho vybírat
A máš teda nějaké nejoblíbenější interprety, jak ze ska tak i reggae a dancehallu?
To je strašně složitý, před dvaceti lety bych asi vysypal z rukávu pár jmen a bylo by to. Dneska mám pár tisíc CD (už je ani nepočítám, takže nevim kolik přesně) a těch jmen je spousta. Takže tohle je spíš namátkovej výběr než top 10. Morgan Heritage, Lady Saw, Apache Indian, Queen Ifrika, Beenie Man, Bunji Garlin, Derrick Morgan, Anthony B, Third World, Elephant Man, Lt. Stitchie, Red Rat, U Roy, Yellowman atd. atd. a samozřejmě taky Bob Marley. Je zajímavý, že i 30 let po jeho smrti se jeho písničky daj krásně poslouchat. Domácí scénu raději vynechám, abych na někoho nezapomněl – líbí se mi totiž většina – asi jsem lokální patriot
Vnímáš reggae jako hudbu s politickym přesahem?
Spíš se sociálním než politickým, ale ono se to asi v mnoha místech prolíná. Je zajímavé, jak je příjemně houpavá pozitivně – vibrační hudba často spojena se zcela nepozitivními texty popisujícími realitu z pohledu těch nejpotřebnějších lidí. To je velký paradox reggae.
Když už se tak dlouho pohybuješ v reggae kultuře, jakej je tvůj vztah k rastafariánství a jakej k němu vůbec může mít vztah, člověk ze střední Evropy?
Já, zarytý ateista, jsem propadl rastafariánství v roce 1995. Poslední večer na festivalu Reggae Sumfest jsem si na památku koupil placku s Jahem (nakonec, nosím ji dodnes). Pár minut na to jsem v davu 20 000 návštěvníků potkal kamaráda Zaka, kterého jsem víc jak týden hledal po celém ostrově. Měl jsem ještě z Prahy jeho starou adresu, bohužel, se přestěhoval (upozorňuju, že mobily tenkrát začínaly a internet bylo slovo ze sci-fi románů). Bydlel skoro 200 km od Montego Bay a zrovna ten večer přijel na festival. Těžko pak nevěřit, že Jah existuje. To je spíš úsměvná historka, ale dala mi podnět k tomu, abych se o tuhle filozofii začal zajímat hlouběji, no a zjistil jsem, že mi v podstatě vyhovuje, i když stěhovat se do Afriky asi nebudu, já mám kořeny na Žižkově. Rastafariánství může středoevropanovi dát, podobně jako třeba budhismus, judaismus nebo jakýkoli jiný ismus, určitý vzor chování, jednání, možná i pravidla, která je dobré doržovat, komunitu podobně smýšlejících lidí a když ne cíl, tak alespoň cestu, po které se dá jít. Co vysloveně nesnášim, jsou postoje typu hulim denodenně = jsem rasta, mám dready = jsem rasta. V tomhle to rozhodně není.
Jak vidíš vývoj český reggae scény, do budoucna? Je něco, co ti zatim na naší scéně chybí, nemáš strach, aby to nedopadlo jak s českym hip hopem, z kterýho se až na nějaký mizivý výjmky stal většinou komerční shit?
Český hip hop v podstatě nesleduju, takže se nebojim, protože nevim, co se v něm děje. Na český reggae scéně mi především chybějí mladé kapely. Nevim proč, ale od doby Vokokosu jsem neviděl patnáctiletý kluky nebo holky, kteří by hráli reggae, Šepse nepočítám. Selectorů máme mraky a vesměs jsou dobří, čímž myslím, že alespoň někteří z nich jsou minimálně na evropské úrovni. DJů je míň, ale začínají se pomalu objevovat nové nadějné tváře. Ska scéna už možná nemá takovou razanci jako třeba před deseti lety, za to je podle mě vyzrálejší a kvalitnější. I když, i tady bych rád viděl nové tváře.
Tak ještě nakonec. Máš nějakou pozitivně vibrační message pro čtenáře Pork pie fanzinu?
Mám: Milujte se a množte se!!!! One Love
Ok, dík za intervjů a že sis vzpomněl a nedopadlo to jak moje, kdysi plánovaný rozhovory se Skampararas a Juantxo Skalari (Skalariak a The Kluba), z nichž se mi po dlouhém dopisování a slibech nikdo neozval.
