Jeho Císařská Výsost, Haile Selassie I., Pán pánů, Král králů, 225. následník trůnu Šalamounova, vítězný Lev Judejský – Jah Rastafari se narodil jako (Ras) Lidž Tafari Makonnen Woldemikael 23. 7. 1892 v Ejersa Goro v západní Etiopii. Jeho otcem byl velmož (ras) Makonnen Wolde-Mikael Gudessa z rodu králů, jenž odvozoval svůj původ od legendárního krále Šalomouna a královny ze Sáby. Matka Ješimebet Alí, ač také aristokratického původu, nepocházela z vládnoucího amharského etnika (odtud prý pramenila jeho shovívavost k jiným etnikům v říši).
Jako příslušník nejvyšší šlechty byl od mala vychováván k zvládnutí náročných požadavků pro výkon ve vysokých funkcích monarchie. Jeho výchova byla svěřena františkánskému knězi Giovanni Maria Emilio Castellanimu, budoucímu katolickému biskupu v Hararu. Už ve třinácti letech se stal správcem provincie Sidamo, v roce 1911 byl jmenován guvernérem provincie Harar.
V tomtéž roce se oženil s Menen Asfaw, neteří pozdějšího císaře Ijasu V. a vnučkou mocného ráse Mikaela – vládce království Wollo. (Ijasu V. i rás Mikael konvertovali k islámu, čímž se ztratili podporu křesťanské části etiopské společnosti). Císař Ijasu neměl Tafari Makonnena příliš v oblibě, proto jej jmenoval guvernérem odlehlé provincie Kefa na jihu říše. Tafari Makonnen však pozici odmítl a přidal se k opozici vůči tomuto neoblíbenému panovníkovi. Hnutí císaře sesadilo a Makonnen se stal spoluvládcem císařovny Zawditu, dcery císaře Menelika II, čímž došlo ke spojení dvou významných královských rodů: králů z Tigraje a králů ze Šowy.
Navzdory některým vysoce postaveným dvořanům, kteří doufali, že bude teprve čtyřiadvacetiletý princ vládnout podle jejich koncepce, projevil Ras Tafari samostatné uvažování a politický důvtip. Za podpory Francie a jejích spojenců – mimo jiné i Československa – prosadil v roce 1923 přijetí země do Společnosti národů, čímž se Etiopie definitivně stala právně uznávaným subjektem na poli mezinárodní politiky.
S tím souviselo zrušení otroctví, již dlouhou dobu kritizované zahraničními mocnostmi. Jako první Etiopský panovník se Tafari oficiálně návštívil Evropu, v Římě se mimo jiné, setkal s papežem a s ministerským předsedou Benitem Mussolinim. Z této cesty si kromě prvního letadla, které kdy přistálo v Etiopii přivezl mnoho zkušeností a poznatků, stával se z něj politik velkého formátu. 7. září 1928 byl Ras Tafari Makonen korunován na etiopského krále (amharsky: něguš).
Pokrokový směr politiky Něguše Tafariho však nevyhovoval zájmům části tradiční etiopské šlechty, vedené Gugsou Welem, manželem Tafariho spoluvládkyně, císařovny Zawditu. Ten se za pomoci italských a britských armádních jednotek střetnul v ozbrojeném konfliktu s vojsky věrnými Makonnenovi, ale v rozhodující bitvě u Anchiemu byla vojska Gugsy Weleho na hlavu poražena. Den nato za nevyjasněných okolností zemřela císařovna Zawditu. Něguš Tafari se tímto stal logicky jediným kandidátem na císařský trůn.
2. listopadu 1930 byl ve velkolepém stylu korunován na habešského císaře a přijal jméno Haile Selassie – které v amharštině znamená „Moc svaté Trojice“. Celý titul zní: Jeho Císařské Veličenstvo Haile Selassie I, Pán pánů, Král Králů, 225. následník trůnu Šalamounova, Vítězný Lev z Kmene Judova a Zvolený Bůh.
Rastafariáni k jeho jménu přidali titul Jah (jméno boha hospodina z hebrejského Jahve), neboť rastové věří v jeho božskost, Ras je označení velmože – prince a Tafari křestní jméno. Od jména Jah Rastafari se odvíjí název celého hnutí.
Prvním významným činem nového císaře bylo vydání první etiopské psané ústavy v roce 1931, která v zemi zavedla dvoukomorový parlament. Haile Selassieho se snažil co nejvíce omezit moc šlechty, centralizovat zemi pod svojí vládou, což vyžadovalo dosazování úředníků nikoliv na rodovém, ale jmenovacím principu. Z Etiopie tak vzniká jakási konstituční monarchie, avšak s dosti absolutistickými prvky, a to hlavně ve 2. článku ústavy, který určuje císařský trůn jako dědičný pro jeho rod. Tím jsou znemožněny nároky ostatních královských rodů na trůn.
Velkým problémem v zahraniční politice byly expanzivní snahy Itálie v Africkém vnitrozemí, konflikty na hranicích s italskými koloniemi se začátkem 30. let dramaticky stupňovaly. V roce 1935 byla Etiopie napadena italskými vojsky, Haile Selassie se sám postavil do čela své armády a vedl ji do rozhodující bitvy u Maj Čeu. Bitva trvala tři dny a císařská vojska, která neměla podstatně lépe vyzbrojené italské armádě šanci čelit byla rozprášena. Ztráty byly obrovské, tři čtvrtiny císařských vojáků byly pobity. Haile Selassie byl přinucen k emigraci ve Francouzském Somálsku (dnes Džibutsko). Přesto, že přednesl slavný emotivní projev na zasedání Společnosti národů v Ženevě, Británie i Francie anexi uznaly.
Haile Selassie se ocitl v exilu v Jeruzalémě, Haifě a anglickém městečku Bath, a to až do roku 1941,kdy se zapojil do bojových akcí v súdánském Chartúmu, poté co Británie vyhlásila válku fašistické Itálii. Italské okupační jednotky byly poraženy a 6. dubna 1941 se císař vrátil do Addis Abeby v čele svých věrných jednotek.
Britská armáda zůstala v Etiopii až do roku 1955, a ačkoliv značně omezovala jeho moc, pomohla vybudovat a vycvičit císařskou armádu, zcela nezávislou na šlechtě. Haile Selassie dále posiloval svůj vliv a snažil se o centralizaci veškeré moci pro svoji osobu, byl zároveň ministerským předsedou, nejvyšším velitelem vojska, jmenoval členy vlády a guvernéry jednotlivých provincií. Podmanil si etiopskou ortodoxní církev. V roce 1955 provedl revizi ústavy, a ještě více omezil vliv velmožů.
Na poli mezinárodní politiky v době dekolonizace vystupoval jako hlavní mluvčí a jednatel panafrické jednoty. Provedl mnohé reformy, ale pokroková politika císaře obklopeného loajálními byrokraty a šlechtou se postupně stávala zpátečnickou. V zemi, kde bylo prakticky ještě feudální zřízení se projevoval se destruktivní vliv korupce. Etiopii též sužovaly hladomory. Nespokojenost vyústila ve vojenský puč, v prosinci 1960, který byl ale brzy potlačen. Císař se pak alespoň vzdal předsednictví vlády.
V roce 1963 byla Addis Abebě založena Organizace africké jednoty. Haile Selassie se dále vydával na četné cesty do zahraničí, reprezentoval svoji zemi, aktivně se zapojoval do řešení sporů mezi jednotlivými africkými státy.
V letech 1972 – 1973 zasáhla zemi katastrofální sucha. V zemi byl hladomor, ostře kontrastující s luxusem paláce stárnoucího monarchy a jeho dvora. Nepokoje na sebe nenechaly dlouho čekat. Stávky přerostly do studentských bouří a krvavých střetů s policií. Vznikla revoluční rada, nazvaná „derg“, která si vynutila jmenování nového premiéra a změnu vlády. 80. letý Haile Selassie byl v roce 1974 sezazen z trůnu a po krátké formální vládě jeho syna Asfy Wosena byla monarchie zrušena úplně a vládu převzala marxistická frakce Rady. Dne 28. srpna 1975 Haile Selassie zemřel v domácím vězení na zástavu srdce.
Tolik tedy stručný životopis, mnohem více se o Haile Selassiem můžete dočíst na:
One love.cz – Haile Selassie – král nebo Bůh?
Další odkazy:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Haile_Selassie_I.
http://www.ethiopiancrown.org/emperors.htm
One Comment