„Vítejte ve jménu císařské výsosti Haile Selassieho! Boha Rastafariho, pána pánů a krále králů! Následníka Šalomounova a vítězného lva judejského!“ Takto zdravíval Bob Marley návštěvníky svých koncertů. Jaký je vztah mezi posledním etiopským císařem a králem reggae? Na to zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Jak asi víte, v hlasování o největšího Čecha u nás zvítězil císař Karel IV. V Etiopii v roce 1999 vzešel z podobné ankety jako vítěz někdejší císař Haile Selassie. Spolu s ním zaujal nejvyšší příčku hodnocení tehdejší světový šampión v běhu na dlouhých tratích Haile Gebrselassie, který ovšem s bývalým císařem má společnou jen část jména. Haile Selassie I. byl korunován 2. listopadu 1930, tedy před osmdesáti lety. Sympatie si získal zrušením otroctví, v němž žila většina Etiopanů po staletí, šířením vzdělanosti a bojem proti italskému fašismu. Nicméně má též řadu odpůrců – ti mu dodnes vyčítají, nehledě na modernizační snahy, hlavně absolutistický způsob výkonu vlády. V roce 1974 císaře svrhla skupina radikálních mladých důstojníků v čele s Mengistuem Hailem Mariamem, jenž pak nastolil „rudý teror“ a vládl až do roku 1991.
Celý pořad si můžete poslechnout zde:
„Tento diktátor třeba neváhal proti neklidným regionům za tichého souhlasu sovětského spojence používat jako zbraň uměle vyvolaný hladomor, kterému podlehly statisíce lidí. Brutalita marxistického režimu několikanásobně překonala represe z císařské éry,“ shrnul nešťastnou dobu komunistického etiopského diktátora, přezdívaného též „černý Stalin“, v Mladé frontě Dnes v roce 2007 Tomáš Nídr. Císař Haile Selassie zemřel za podivných okolností nedlouho po převratu v domácím vězení. Byl nesporně zajímavou osobností a jeho život odráží mnohé rozpory ba hrůzy dvacátého století. Haile Selassie v amharštině znamená „Moc svaté Trojice“, a byť on sám byl křesťanem, patřícím k etiopské pravoslavné (či ortodoxní) církvi, stal se, proti své vůli, hlavní postavou rastafariánského náboženství, které je rozšířeno hlavně na Jamajce a jež Haile Selassieho považuje za mesiáše a vtěleného Boha.
„Ve vzdálené Etiopii napravili jednu ohavnou nespravedlnost. Bývalý císař Haile Selassie, jehož v roce 1975 jako třiaosmdesátiletého starce zavraždila marxistická vojenská junta, spočinul v katedrální hrobce, kterou si kdysi sám vybral. Před čtvrtstoletím ho zakopali hůře než nemilovaného psa: uložili ho do špíny vedle záchodu a zalili betonem. Nenávist až za hrob. Stejně nelidsky se ruští bolševici zachovali k členům carské rodiny: mrtvá těla polili kyselinou, aby nebyla k poznání, a pohodili je do opuštěné těžní jámy. Ale i ostatky cara a jeho rodiny už spočinuly v posvěcené půdě. Křivdy páchané komunistickými režimy všude na světě se postupně napravují, byť některé jen částečně a třebaže to dlouho trvá,“ napsal 6. listopadu 2000 v deníku Slovo Milan Slezák.
Vraťme se však na počátek dráhy tohoto muže, jehož pozemská pouť skončila obrovským ponížením. Nejprve si však musíme alespoň stručně představit zemi, na jejíž trůn před osmdesáti lety usedl. Etiopie, dříve známá pod názvem Habeš, se rozkládá ve středu Afrického rohu. Staří Řekové slovem Etiopie označovali oblast jižně od Egypta. Skoro celá Etiopie je náhorní plošina o nadmořské výšce kolem 2 000 m. Archeologické průzkumy ukazují, že plošina byla osídlena již v nejstarších dobách. Na dnešním etiopském území se patrně vyvinul člověk rozumný (homo sapiens). Kromě krátkého období italské okupace v letech 1936–1941 Etiopie nesdílí koloniální zkušenost jiných afrických zemí. Jde vlastně o jediný africký stát, jenž si uchoval tradici nezávislosti od starověku. Oficiálně byl Haile Selassie 225. monarchou v panovnické linii, sahající až ke králi Šalomounovi a královně ze Sáby. Královna prý slyšela o moudrosti krále Šalomouna a navštívila ho. Když odjížděla, dal jí Šalomoun prsten se slovy: „Narodí-li si ti syn, dej mu tento prsten a pošli ho ke mně.“ Syn přijel a Šalomoun ho pomazal na císaře jménem Menelik I. Nicméně dynastie Šalomounovců se trvale ujímá v Etiopii vlády až roku 1270. Poté zde panovala, byť s několika přestávkami, až do roku 1974, kdy byl poslední císař Haile Selassie I. sesazen. Území Šalomounské říše se během staletí zvětšovalo i zmenšovalo, její centrum však leželo v severozápadní části dnešní Etiopie, v Etiopské vysočině. Císařův plný titul zněl: „Jeho císařská výsost, císař Haile Selassie I., Král králů, Vítězný lev z kmene Judova, Bohem vyvolený.“ Odkaz na Judův kmen přitom souvisel se zmíněnou legendou o původu dynastie. Císař v etiopské společnosti požíval vážnosti podobné té, kterou v imperiálním Rusku prokazovali carům, včetně byzantské proskynéze (bití hlavou o zem před panovníkem). Významným symbolem císařské dynastie je judský lev. Judský lev byl také za monarchie uprostřed etiopské vlajky. Heslo „Vítězný lev z kmene Judova“ ale odkazuje spíše na Krista než na monarchii – oficiální císařské motto znělo: „Etiopie zdvihá své ruce k Pánu“, a pochází z biblické knihy Žalmů.
Etiopská církev patří mezi orientální ortodoxní církve, které uznávají pouze první tři ekumenické koncily. Příčinou sporu je otázka přirozenosti Ježíše Krista, nakolik měl přirozenost lidskou, nakolik božskou, jak se v něm případě mísily či jinak spojovaly nebo vylučovaly. Těmto teologickým sporům se však dnes věnovat nebudeme, omezíme se na empirické konstatování, že kromě etiopské církve patří do této křesťanské církevní rodiny ještě Arménská apoštolská církev, Koptská církev, jež zahrnuje většinu egyptských křesťanů, Syrská pravoslavná církev a Eritrejská pravoslavná církev. Dohromady nyní zahrnují celkem na 50 milionů věřících. Historicky se etiopská církev dostala do silného vlivu koptské církve a až do padesátých let minulého století podléhala koptskému patriarchátu. Od ostatních východních církví se ta etiopská odlišuje svými starozákonními tradicemi – obřízkou, rozlišováním masa čistých a nečistých zvířat, šabatem jako posvátným dnem (kromě neděle). Má také mnoho přísných půstů (postními dny jsou středa a pátek) a specifické rituály a svátky.
Záhy po své korunovaci, roku 1931, vydal nový císař první etiopskou psanou ústavu, která v zemi zaváděla dvoukomorový parlament. Ústava byla výrazem císařových snah, jež by se daly shrnout pojmem konstituční absolutismus. Snahou Haile Selassieho bylo co nejvíce omezit moc šlechty, centralizovat zemi pod svojí vládou a dosazování úředníků nikoliv na rodovém, ale jmenovacím principu. V zahraniční politice byl nejproblematičtějším vztah Etiopie k Itálii. Italské pokusy o ovládnutí vnitrozemí Afrického rohu se datují od konce devatenáctého století. Za císaře Menelika II. vyvrcholily italským vpádem a porážkou agresora ve slavné bitvě u Aduy 1. března 1896. Haile Selassie již tolik válečného štěstí neměl. Jeho vládu přerušil v roce 1935 italský vpád, jemuž neměla feudální etiopská armáda šanci vzdorovat, byť Etiopané či, po staru řečeno, Habešané, kladli Italům hrdinný odpor – někde bojovali proti italským tankům i šípy a luky. Roku 1941 byla však Habeš osvobozena spojeneckými (britskými) vojsky a 6. dubna téhož roku se císař Haile Selassie triumfálně vrátil do Addis Abeby. Protože Etiopie byla po druhé světové válce spojencem Spojených států, byla k ní ze strategických důvodů připojena Eritrea, kterou před válkou ovládali Italové.
Vraťme se však nyní trochu zpět v čase. Ve Spojených státech působící jamajský černošský aktivista Marcus Mosiah Garvey ve dvacátých letech často opakoval legendární proroctví: „S nadějí hleďte ku Africe, kde bude korunován černý král, a ten se stane naším vykupitelem.“ Když byl roku 1930 v Etiopii králem králů prohlášen Haile Selassie, obyvatelstvo jamajských slumů to považovalo za naplnění proroctví. Podle císařova předkorunovačního titulu a jména – rás Tafari Makonnen – také rastafariáni odvodili své jméno: rastafari. „Tisíce chudých černých Jamajčanů z Kingstonu i přilehlých hor ve svých slamech oslavovali příchod tohoto ‚nového mesiáše‘ a věřili, že se konečně dočkají návratu do své africké pramáti vlasti. Doufali, že to bude on, Ras Tafari Makonnen, který je vyvede z Ameriky, z onoho novodobého Babylonu, a tím se naplní biblické proroctví. Připravit se na cestu znamenalo ubránit se americké spotřební kultuře, hledat inspiraci ve starých civilizacích Afriky, v Etiopii. Rastafariáni kladli důraz na osobní důstojnost, toleranci a mírumilovnost, harmonii panující v přírodě, na to, co ve chtivém industriálním světě postrádali,“ napsala o počátcích rastafariánství v roce 1999 v Magazínu Mladé fronty Dnes Jana Machálová. Rastafariánská filozofie vychází zejména z předpokladu, že černošští obyvatelé Ameriky a přilehlých karibských ostrovů, kteří sem byli zavlečeni jako otroci, jsou přímí potomci krále Šalomouna a královny ze Sáby. Považují se za jeden ze ztracených izraelských kmenů, proto mají ve znaku Judského lva (jejich dredy mají připomínat jeho hřívu – což je analogie s pejzy). Toto zvláštní náboženství tak kombinuje především prvky židovství a křesťanství, částečně islámu a dalších (například animistických) věr. Haile Selassie zastává v rastafariánské víře výlučné postavení, je považován za inkarnaci Boha neboli Jaha (výraz Džah, psáno Jah, pochází z hebrejského Jahve), a za černého mesiáše, který v soudný den vyvede všechen africký lid ze zkaženého světa hříchu Babylonu, do vysněné zaslíbené země, označované v rastafariánské terminologii jako „Sion“. Tou zaslíbenou zemí je Afrika, speciálně pak Etiopie.
Důležitým prvkem rastafariánské víry je marihuana neboli tráva moudrosti, která slouží pro komunikaci s Bohem. Podle mýtu je konopí rostlina, jež se poprvé objevila na Šalomounově hrobě, a je tedy považována za božský dar. Ruku v ruce s rastafariánstvím a trávou jde reggae. Styl reggae, typický svým tanečním houpavým rytmem, ale i duchovním a politickým rozměrem, ovlivňuje v různých podobách světovou populární hudbu více než třicet let. Netýká se to jen relativně „čistokrevných“ souborů. Charakteristické prvky tohoto stylu užívají či užívali čas od času umělci napříč věkovým i žánrovým spektrem.
„Vítejte ve jménu císařské výsosti Haile Selassieho! Boha Rastafariho, pána pánů a krále králů! Následníka Šalomounova a vítězného lva judejského!“ – zdravíval neslavnější interpret jamajského reggae Bob Marley návštěvníky svých koncertů. Světové proslulosti začal nabývat v sedmdesátých letech. Ondřej Bezr o něm v roce 2000 v Lidových novinách napsal: „Co zapříčinilo, že nově znějící hudba v Marleyho podání tak zaujala posluchače? Své jistě sehrála její přímočarost a taneční základ, tedy prvky, o které byla v první polovině 70. let, utápějící se v zadumaných experimentech a hardrockovém třeštění, nouze. A zajímavě bezpochyby působily i složky mimohudební. Do Marleyho textů se totiž výrazně dostala svérázná rastafariánská filozofie. Součástí rastafarianismu ovšem jsou kromě filozofických a politických myšlenek i vnější znaky jeho vyznavačů – etiopské národní barvy červená, žlutá a zelená, dlouhé, do zvláštních copů, zvaných ‚dreadlocks‘, spletené vlasy a v neposlední řadě také užívání marihuany, již rastafariáni považují za dar od Boha a patří k nejaktivnějším zastáncům její legalizace. Sám Bob Marley se vztahem ke kouření konopí ostatně nikdy netajil, což mu už koncem 60. let vyneslo trestní stíhání a krátkodobé uvěznění.“ „Když hraje, je to, jako by vedl válku,“ opakovala často jeho manželka Rita. „Dokud nebude filozofie, jež považuje jednu rasu na nadřazenou, konečně a trvale zdiskreditována a opuštěna, bude všude válka, říkám válka. Dokud nebudou základní lidská práva zaručena stejnou měrou všem, bude všude válka, říkám válka. Dokud nebudou režimy v Angole, Mozambiku a v Jihoafrické republice poraženy a zcela zničeny, bude všude válka. Válka na východě, válka na západě, válka na severu, válka na jihu, válka, válka, válka,“ zpíval Bob Marley v písni nazvané „Válka“. Své koncerty pojímal jako spojení náboženského rastafariánského rituálu s politickým poselstvím, ostatně, díky mesianistické vizí návratu utiskovaných černochů z Ameriky zpět do Afriky jde o náboženství výrazně politické.
Hudební průmysl měl samozřejmě tendenci tuto bytostnou dimenzi Marleyho tvorby ořezat a utlumit, a udělal z něj tak trochu neškodný kýč. Zejména po jeho smrti – Bob Marley zemřel na rakovinu v roce 1981, ve věku 36 let. To samé platí pro reggae jako hudební styl – to, co se pod touto hlavičkou prodává v obchodech či hraje v rádiích, zpravidla nemá s původním reggae mnoho společného, jde o uhlazenou a vykastrovanou komerci. Jak ale na rastafariánské hnutí reagoval jím vyvolený mesiáš, Haile Selassie? Jako zbožný etiopský křesťan nemohl věroučné základy nového náboženství přijmout, a jeho postoj byl tedy hodně zdrženlivý. Nicméně ve své Etiopii, ve městě Shashamane, v roce 1948 rastafariánům vymezil dva kilometry čtvereční půdy, kde se mohou usazovat. A v roce 1966 Haile Selassie dokonce navštívil Jamajku. „Když viděl stopadesátitisícový dav stoupenců, nejprve vůbec odmítl vystoupit z letadla. Když jej doprovod přece jen umluvil, že je to bezpečné, vyšel ven a rozpřáhl ruce. Marleyho manželka Rita se později zapřísahala, že na císařových dlaních viděla stigmata. Není přesně známo, jaký podíl na tom měla rituální marihuana, dvacetiletého Marleyho tento zážitek v každém případě obrátil na rastafariánskou víru,“ napsal v roce 2006 v Mladé frontě Dnes o iniciačním životním zážitku pozdějšího krále reggae Daniel Deyl.
Podle statistik je Etiopie jedním z nejchudších států na světě. Zemi patnáctkrát větší než Česká republika postihují pravidelně se opakující hladomory a dvě třetiny z asi osmdesáti miliónů obyvatel žijí pod hranicí bídy, za méně než dolar denně. Jejího posledního císaře sice již pohřbili po boku manželky v katedrále svatého Jiří v Addis Abebě, jak si přál, vnímat Etiopii jako zemi zaslíbenou lze však dosti obtížně. I skutečných rastafariánů není zase tak mnoho, nošení dredů a kouření marihuany zpravidla není znakem příslušnosti k tomuto zvláštnímu afro-karibskému judaismu, ale prvkem módy či mladistvé snahy po odlišení. O duchovní bohatství, obsažené jak ve víře Haile Selassieho, tak ve víře těch, kteří si ho poněkud svévolně vyvolili za mesiáše, naše blahobytná část světa, ke své škodě, příliš zájmu nejeví. V písni, kterou si pustíme v závěru, Bob Marley zpívá, že bude silný jako lev na Siónu: „I’m gonna be Iron like a Lion in Zion.“ V rytmu reggae se s Vámi pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
PŮVODNĚ PUBLIKOVÁNO: 29.10.2014, AKTUALIZOVÁNO: 7.11.2014 07:05 Rubrika(y): Evropa a svět po roce 1945, Zaostřeno na Moderní dějiny
