Návštěvníci koncertů kapely Sto zvířat už měli tu čest ochutnat pár kousků z nového alba, například Alice se dala na pití, Poprvé, Zub či Metrosexuál. Album je zabaleno do černého hávu, vevnitř se ale skrývá patnáct živých tracků, které člověka sice z hrobu pravděpodobně nezvednou, vzkřísit mrtvou náladu jim však rozhodně problém nedělá.
Tak se nás Sto zvířat po dvou letech rozhodli potěšit novým albem, jež nese tak trochu funerální titul „Rozptýlení pro pozůstalé“. Trochu morbidní, že? Co se však divím, už dávno jsem si mohla zvyknout na typický humor tohoto desetičlenného bandu. I když se sestava trochu obměnila (za bicími, kytarou a trumpetou můžeme vidět nové tváře) a v jejich tvorbě je to znát, Sto zvířat si zachovali říz a hraje jim to vesele dál.
Přimhouříme-li oko nad tím, že můžeme patřit do škatulky „pozůstalí“, ten název docela sedí. Deska je opravdu docela příjemným rozptýlením, zvláště v té nepřízni počasí babího léta, a koho trápí takové ty obligátní lidské problémky jako ztroskotaná láska nebo denní životní hořkosti (nevyvedený večírek, trapas při balení), může s klidem a takřka jistotou úspěchu použít texty jako medikament. A berete-li život příliš vážně, pak si otočte tlačítko volume rapidně doprava.
Na desce najdeme patnáct tracků, kterým vévodí druhá doba, jak už to u ska a reggae písní bývá. Občas však kapela krapet odbočí a své nástroje kočíruje do temperamentního latina, jako například v písni Neláskou opilí… (jejíž jízlivý text je opravdu ze života), Magnetický chlapec na sebe kromě příborů a kovadlin lepí funky beat, a na píseň Kronika ohlášené smrti si můžeme dokonce zatančit valčík. Oproti předchozím albům má Rozptýlení pro pozůstalé o poznání syrovější zvuk.
Tentokráte totiž jeho tvůrci vsadili karty na svou muzikantskou zručnost a rozhodli se vyzrát nad studiovými úpravami vlastním umem. To však neznamená, že by Sto zvířatům ubylo na autentičnosti – právě naopak! Už v prvních vteřinách bychom i s obličejem zakrytým pohřebním hávem a s květy kaly přes uši poznali, že se jedná právě o ně. Dechová sekce proráží zvuk melodickými fanfárami, s perkusemi se rozhodně nešetří, kytara přidává svou trochou do mlýna občas až drsnými kytarovými rify, klávesy se hlásí příjemnými vyhrávkami, no a tomu všemu panují hlasy jediného ženského elementu v kapele Jany Jelínkové a zpěváka Honzy Kaliny.
Nebylo by to Sto zvířat, aby své posluchačstvo nepobavili pro ně tak typickými tragikomickými texty. Témata písní se od minulých alb příliš nezměnila, všude je plno lásky-nelásky, osudů zhýralců středního věku a v mužích zklamaných žen, jen snad trochu morbidity přibylo. Kdo by řekl, že „nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“? Jenže „Co se divíš – ženský si za to můžou samy – když si pletou co dělaj milenky, co mámy…“? Nože cinkají i v Kronice ohlášené smrti: „Kohouti křičí, odbyla pátá – měsíc má tvar nože na prasata – všichni, jen ty ne, ví to, ach bože – že už tě čekaj s tím nožem“.
Nejveselejšího rázu je nejspíš píseň Varieté, kde „tě možná ocení“, ale jsou tam „dámy jeté a pánové zpocení“. Takže jinak než s nadhledem se na to prostě nejde dívat. My jim to však promineme, obzvláště když se tak pěkně ustrojili a na obal desky zapózovali jeden vedle druhého v řadě, sladěni do černého, jakožto pozůstalí těch nejlepších mravů.
A malý bonus pro sportovní fandy. Protože jsem si nová „Zvířata“ vzala s sebou do fitka, můžu konstatovat, že se na ně celkem příjemně jezdí na rotopedu. Pán u obsluhy mi je však v půli utnul – tápu proč. Asi se v těch textech příliš nacházel…
oficiální web kapely: www.stozvirat.cz
