18. srpna 2023 náhle zemřel čelný představitel české ska scény, ale především také můj dlouholetý kamarád, Honza Kalina. Chtěl jsem napsat nekrolog, ale nějak na to nemám, nejde mi to… A tak jsem rád, že Vincent kdysi v jeho rubrice Jamrock v časopise Rock & Pop udělal s Honzou rozhovor. Já jsem s Jendou mluvil naposled 15. června v ledárnách Braník a domlouvali jsme si rozhovor v rádiu k jejich nové desce. Rozhovor se Zvířaty snad bude, ale bohužel, už bez něj. Tak tedy alespoň vzpomínka na rok 2006 (R&P číslo 12, strana 80)… Kaya
Ale ještě před tím nejnovější klip Sto zvířat, který natočili návštěvníci v Ledárnách – Noční ptáci:
Říká se, že kořeny českého reggae jsou známé. Někteří lidé mohou popsat jeho vývoj od Aleše Drvoty po Vokokos. Ale menší shoda už je v názoru, kdy a kde začalo české ska. Jamrock se sešel v hospodě s Honzou Kalinou, bubeníkem Sto zvířat, aby se zeptal, jak to je doopravdy, protože kapela Sto zvířat je považována za zakladatele ska v Čechách. Nejdříve jsme si připomněli jejich koncert v pražské Akropoli, který proběhl před rokem a byl vydán na DVD pod názvem „Jste normální?“, a je svým způsobem revoluční.
Vincent: Od koncertu v pražské Akropoli, který vyšel pod názvem „Jste normální?“ i na DVD, už uběhl skoro rok, tedy skoro výročí. Máš na to pěkné vzpomínky?
Honza: Vzpomínám na to v dobrém, protože jsme to dlouho chystali a mám radost, že všichni hosté, které jsme oslovili, souhlasili. To bylo příjemné, protože to byla taková všehochuť. Byli tam lidé z bigbítu ale byl tam třeba Marek Eben nebo dokonce z vážné hudby Gabriela Demeterová a všem se to líbilo, takže já mám na to ty nejlepší vzpomínky a myslím, že se to povedlo.
Vincent: To znamená, že to byla dlouhodobě plánovaná akce. Jak dlouho jste to chystali?
Honza: No, plánovali jsme to skoro rok. Písničky se vybíraly asi půl roku. Zvolili jsme takový princip, že hosté zpívali jednu naši písničku a my zase jednu jejich. Na DVD se potom dostala jedna z těch dvou vybraných. Tak například Jarda Svoboda z Trabandu zpíval „Chicago“ a my jsme hráli „Černýho pasažéra“. Docela trvalo, než jsme se naučili těch12 písniček, než jsme našli nějakou aranž à la Sto zvířat tak, aby to nebylo stejné jako originál, což by nemělo v tu chvíli moc velký smysl. Takže se uskutečnilo pár soustředění, na která jsme jeli k basistovi Wilcovi na vesnici ke Kolínu, a tam jsme trénovali jako o život.
Vincent: To bylo na DVD vidět, protože jste hráli dost dobře. Jak jste přišli na nápad udělat to zrovna takhle?
Honza: My jsme se v minulosti vždycky snažili o takový typ koncertů, na kterých je občas něco trochu jinak. Dlouho jsme si říkali, že tohle zatím v Čechách moc není, takový propojování muzikantů z různých žánrů, spíš naopak. Je to trapný, takový divný český upocený malosvět, taková králíkárna a málokdy se ty lidi znají. No, my se spolu pochopitelně známe z festivalů třeba s Wohnoutem, s Trabandem, ale neznáme se moc třeba s Markem Ebenem, neznáme se s Miro Žbirkou, vůbec jsme s neznali s Gabrielou Demeterovou. Jenže ve světě to funguje, tak proč i u nás nezkusit jít skrz žánry. Samozřejmě se našlo pár lidí, který se pozastavovali třeba nad Miro Žbirkou, že je to pop. To nás ale právě lákalo, spojit se s muzikanty, který vycházej úplně z jiných kořenů, a zkusit je zblbnout a zahrát to po našem, zahrát tam ska a trochu i reggae, a ty jejich písničky malinko zezvířečtit. Potěšilo nás, že s tím všichni souhlasili, právě proto, že tady existuje určitá nevraživost mezi určitými žánry. A nás bavilo to rozseknout.
Vincent: A oslovili jste někoho, kdo s tím nesouhlasil?
Honza: Nikdo nám neodmítl, byli tam skutečně všichni ti, které jsme si vymysleli. Třeba i Pavel Bobek, který ale bohužel nemohl kvůli pobytu v nemocnici přijít a zpívat. Tak jsme mu aspoň věnovali jeho písničku Úsvit, jedno z prvních reggae nazpívaných v Čechách v 60. letech v Semaforu, která je na DVD jako bonus.
Vincent: Proč podle tebe mají čeští muzikanti odpor ke spolupráci ve studiu nebo na koncertech, zvlášť v našem žánru ska a reggae?
Honza: Nevím. Myslím, že se to už trochu zlepšuje, například Wohnouti si zvou Lenku Dusilovou, Divokej Bill si zase zve někoho z Wohnoutu a tak dále, ale je to stále v rámci žánru. Ale že by třeba kluci z heavy-metalu něco udělali se Švihadlem, to asi ne. Ono to ani moc nejde. Spíš mi vadí, že ta nevraživost vůbec existuje. Je to asi tím, že jsme malá země a máme možná i malé názory. Proto jsme se možná snažili toto DVD dělat. Samozřejmě ne s takovými velkolepými úmysly všechny sbratřit, ale přišlo nám prostě zajímavé pozvat si tam lidi, které bys tam nečekal. Nespolupracovat právě třeba se Švihadlem nebo s Polemicem, což se nabízí, ale šokovat jinými lidmi, jako je David Koller, Wohnouti a tak dál.
Vincent: Považuješ tedy tento koncert za revoluční v tomto směru?
Honza: Revoluční je asi silné slovo. Ale vyzkoušeli jsme si, že to jde a funguje. Byl tam třeba Marek Eben a myslím, že vypadal docela nadšeně. Asi si neuměl představit, že bude stát se Sto zvířatama na pódiu, on je opravdu hodně někde jinde. Ale on prostě přišel a bylo to skvělý a napoprvý. Byl to spíš dobrý nápad a nakročení na správnou cestu.
Vincent: Jak se DVD prodává?
Honza: Jo, lidi to kupují. My teď od října do prosince pojedeme asi 15 koncertů v rámci turné „Jste normální“ po městech, jako je Ostrava, Brno, Plzeň, Pardubice, Budějovice, Litomyšl, Zábřeh, Trutnov a další. Projedem zkrátka nějakých svých oblíbených 15 štací na propagaci DVD. Kromě toho budeme zase po roce vystupovat i v pražské Akropoli.Samozřejmě tam nebudou ti hosti.
Vincent: Píše se o vás, že nepodléháte hudebním vlivům a že jste nanejvýše poslouchali Madness. Moc tomu nevěřím. Jak je to doopravdy?
Honza: Za všech deset členů kapely mluvit nemůžu. Pokud jde o mně, hodně mě ovlivnil rock’n’roll. Se saxofonistou Tomášem Belkem jsme na vysoké škole pět let hráli v klasické rock’n’rollové kapele. Mám rád, když má písnička formu, sloky, refrén. A to jsem se naučil právě u rock’n’rollů, které jsou jednoduché v dobrém slova smyslu a mají pevně sevřenou formu. To mě určitě ovlivnilo. Potom moje máma měla spousty jazzových desek, Armstronga, Ellingtona, Fitzgeraldovou, které jsem s ní jako kluk poslouchal. Proto mám asi rád dechy a zvlášť saxofon, ten nesmí v kapele chybět. Nikdy jsem si neuměl představit, že bych hrál v kapele, kde by nebyl apoň saxofon. Teď máme dva saxofony, trumpetu a ještě trombon. Potom na střední výtvarné škole jsem hodně poslouchal Talking Heads, David Byrna, Police apod. a chvílemi i King Crimson. Obzvlášť David Byrne s Talking Heads a jejich chytré písničky mi přijdou famózní a ovlivnily mě, pokud jde o jednoduchost a rytmiku. A potom jsem objevil hlavně Madness a na to se nabalily reggae a ska, tedy 80. léta. Z českých mám rád dodneška Suchého a Šlitra, protože je pro mě hodně důležitý i text. Proto jsem rád, že Tomáš Belko píše texty a je člen kapely, a nemusíme tak shánět textaře. Takže zkrátka na jedné straně dechy a na druhé texty jsou pro mě nejvíc inspirující věci.
Vincent: Ska je původem z Jamajky. Poslouchali jste jamajskou hudbu, jamajské ska?
Honza: Neposlouchali, naopak. Když jsme začali jezdit v 90. letech do ciziny, tak jsme občas hráli s černými muzikanty, a teprve tam jsme se v tom začali trochu orientovat. To byl najednou šok, když tam všichni hráli úplně jinak. Tady byl Babalet a nová vlna, ale když jsi to potom v Americe slyšel naživo od lidí, kteří hráli tento žánr třeba dvacet let, tak sis říkal, aha, tak takhle to je. Na to ta cizina byla dobrá, protože tady to moc kapel nedělalo. My jsme si ani na začátku, v roce 1990, neřekli, pojďte, založíme ska kapelu. Začali jsme skládat písničky a hrát a nevěděli jsme, co z toho bude. Nejdřív to byl trochu rock’n’roll, nová vlna a bigbít, a najednou se to začalo kolem roku 1997, 1998, víc a víc houpat na druhou dobu, aniž bychom to nějak vědomě plánovali. Na prvních deskách jsou různé písničky a nemůžeš říct přesně žánr.
Vincent: O vás se všude píše, že jste legendy, veteráni, téměř praotcové českého ska. Slyšíte to rádi?
Honza: Je to vtipné, vidět takové titulky na plakátech, ale my se za ně moc nepovažujeme. Děláme jednoduché, veselé písně, tu tam probleskne ska, tu tam probleskne reggae, ale třeba i bluebeat, rocksteady nebo novovlnná věc. Je to hodně žánrově bohaté nebo se o to alespoň snažíme. My píšeme krátké písničky, tak chceme, aby na každé desce nebylo třeba šestnáct stejných věcí.
Vincent: Sto zvířat existuje 16 let. Ze zakládajících členů jsi tam zůstal ty, Tomáš Belko a Jana Jelínková. Jak ovlivnil kapelu pozdější člen Petr Ostrouchov? Co přinesl do kapely zvláštního?
Honza: Když Petr přišel do kapely, byl hrozně mladý a do té doby nikdy nehrál na elektrickou kytaru. Má velkou výhodu, že je žánrově neomezený. Takže na jedné straně je schopen napsat hudbu k filmu Želary pro symfonický orchestr, na druhou stranu dokáže napsat ploužák Dáma s čápem a na třetí stranu Nikdy nic nebylo. Má opravdu široký tvůrčí záběr. Já tohle neumím. Píšu spíš veselé, rázné písničky. Neumím napsat takovou písničku jako Dáma s čápem, aby u ní holky brečely. Petr přišel jako třetí kytarista v pořadí, dva roky se rozkoukával, pak začal psát a teď píšeme my dva napůl.
Vincent: Jak se Petr do kapely dostal?
Honza: On je vlastně můj žák, když jsem učil na gymnáziu. Zatímco Jana byla moje kolegyně na základní škole. Petra jsem jednou suploval ve čtvrtém ročníku po mém návratu z vojny. Tak jsem si ho vlastně vychoval, měl asi dobrého učitele.
Vincent: Když mluvíme o změnách, co další člen kapely, basista Wilco Versteeg? Jak jste ho objevili?
Honza: Na Wilca nás upozornil Milan Cimfe ze SONO Records, se kterým spolupracujeme na deskách. Dokonce to jednu chvíli vypadalo, že s námi bude hrát na basu právě Milan. On je úžasnej muzikant, umí na basu, na bicí, na kytaru, na všechno. Nakonec zjistil, že by to časově nestíhal a řekl nám, že zná jednoho Holanďana z Kutné Hory, hrál s ním na Silvestra na jam sessionu a že je výbornej. No nejdříve nás to trochu zarazilo, Holanďan a navíc z Kutné Hory. Willy ale jednou přijel a během měsíce se naučil 40 písniček. On hrával první ligu reggae už v Holandsku a do té doby jsem vlastně tady u nás neslyšel nikoho tak hrát. Pro mě to bylo inspirující. Opět jsem musel pilně cvičit, protože Willy hraje velmi přesně a je to super.
Vincent: Nemá Wilco nějaké kontakty v Holandsku? Nebudete tam třeba hrát nebo prodávat desky?
Honza: Willy dokonce pracoval v některých klubech, takže nabídky by byly. Ale pro kapelu je v současnosti těžké někam vyjet. Je nás deset a tím i deset osudů, životních příběhů a také hodně rodin a malých dětí. Dřív nás bylo míň a byli jsme mladší. Stačilo nám třeba zahrát někde v zahraničí pro sto lidí a byli jsme spokojení. V Americe jsme hráli už pro 500 lidí, což bylo super. Myslím si ale, že ještě do světa vyjedeme. Teď jsme to ani kvůli práci na „Nikdy nic nebylo“ a DVD nestihli.
Vincent: Teď něco málo o labelech. Začínali jste v roce 1993 u Bontonu, kde jste byli, tuším, do roku 2002. Jaké to je vydávat desky u velkých firem?
Honza: My nikdy nebudeme pro takový label kapela No 1, a tak jsme to cítili. Nebyli jsme tak pod nějakým velkým tlakem a spolupráce byla oboustranně v mnohém dobrá. Dodnes jsme s některými v kontaktu. Na druhou stranu jsme věděli, že nikdy nebudeme na obálkách časopisů a nebudeme vydávat desky před Vánocemi. Potom jsme si řekli, že když já a Tomáš Belko děláme v reklamních agenturách a Petr Ostrouchov právníka přes autorská práva, proč bychom si nezaložili vlastní vydavatelství, a byli tak odpovědní sami sobě. Petr tedy na sebe vzal značku Animal Music a myslím, že se to povedlo. Od té doby se prodalo přes distribuci SONY BMG z posledních titulů dalece víc než předtím. Tak jsme se rozhodli, že to prostě takhle budeme řešit. Spojili jsme se například s Alešem Najbrtem a jeho Studiem Najbrt a spolupracujeme na grafické stránce. Aspoň tak víme, že když plakáty včas nevytiskneme a nedistribuujeme, prostě nebudou tam, kde mají být.
Vincent: Nyní důležitá otázka týkající se vaší poslední desky „ Nikdy nic nebylo“, která se masterovala v zahraničí. Proč v zahraničí a ne v Čechách? Co vás k tomu vedlo?
Honza: Na tuto otázku by měl spíš odpovídat producent, Petr Ostrouchov. Já tomu až tak nerozumím. Ale jako kapele nám u předchozích desek přišlo, že když jsme v Čechách dali masterovat desku, jakoby jsme tam pokaždé dali rozježeného psa a zpátky dostali uhlazeného pudlíka. Že to prostě ztratilo tu správnou energii a sílu. Tak jsme se rozhodli zkusit to jinde. Dali nám dobrou cenu, protože i je to zajímalo. Petr jezdívá na dovolenou do Skotska, a tak to vzal s sebou a předal do studia Metropolis v Londýně. Poprvé jsem měl po masterování pocit a opět použiji metaforu, že z toho našeho psa udělali vlkodlaka. Možná je totiž dobře, když desku masteruje někdo jiný, než ji nahrává. A pokud si ji poslechne například Angličan, který Sto zvířat předtím v životě neslyšel, má zase úplně jiný názor. Byla to sice sázka do loterie, ale myslím, že to vyšlo. Po téhle zkušenosti to s další deskou určitě zkusíme opět.
Vincent: Je pro vás hudba umění, nebo byznys?
Honza: Umění je silné slovo. To ať posoudí jiní. Pro nás je to hlavně radost a koníček, velké hobby a také ventil. Samozřejmě se tím snažíme i trochu živit, ale tolikrát zase nehrajeme a jsme velká kapela.
Vincent: Co ti vadí na mladých českých ska kapelách? Neumějí hrát, nemají dobré texty?
Honza: Já už jsem to před pár lety někde říkal, a možná jsem příliš kritický, ale nemám rád, když dechy neladí a texty jsou plný klišé. Měl jsem pocit, že tehdy tady byla spousta kapel, kde každý uměl hrát na svůj nástroj jen chvilinku a u dechů je to fakt poznat. Proto asi padla nějaká moje ostrá poznámka. Taky si myslím, že textově by místní kapely měly být nějakým způsobem ukotvený tady v Čechách a v týhle době a neměly by si hrát na něco pseudoexotického. Je to zbytečný. To je můj názor. Asi jsem rozmazlený Tomášem, který umí napsat text i o jiných problémech, třeba že jseš starej, tlustej a lidi tě nemají rádi.
Vincent: A není povinností zkušenějších kapel pomáhat mladším a začínajícím a spíš jim ukazovat cestu, než je kritizovat?
Honza: Ale asi jo! Já jsem pořádal před lety koncerty v Lucerna music baru, kde poprvé v Praze vystupoval Tleskač, potom tam hráli například Fast Food Orchestra, Mr. Review (NL) nebo The Hotknives (UK). Něco probíhalo ještě ve Futuru, ale potom jsem na to už neměl čas ani sílu pořádat například festiválky. Ještě ke zmíněné kritice. Doufám, že není zlá, a možná to je i určitá sebeobrana. Nám vyčítali, že nectíme žánr a vlastně nehrajeme ska. Ale my hrajeme, jak to cítíme. Vždy je to o textu, o hudbě, o atmosféře. Nemám rád fanatické vyznavače nějakého žánru. Takže mladým kapelám by asi ty zkušenější měly pomáhat. Věřím ale, že i když je kritika trochu naštve, tak jim vlastně pomáhá. Taková negativní výchova.
Vincent: Takže hráli jste s Polemiky, The Hotknives nebo Mr. Review. Naučili jste se od nich něco?
Honza: To je dobrá otázka. Od každého trochu. Když to vezmu dohromady, inspirovala nás jejich lehkost, určitá drzost. Mr. Review třeba neumějí moc zpívat, ale jsou suverénní a ostří. To české kapely neumějí. Moc se mi líbí The Hotknives, jejich krásné melodické písničky. Hrají takovou zajímavou odnož ska a paradoxně nemají dechy. Z klasických ska kapel se mi potom líbí The Selecter, britská ska legenda. Jejich zpěvačku jsme dokonce chtěli jako hosta na naší desce, ale bohužel to nevyšlo. Každá z těchto kapel i včetně Polemicu hrají písničky, které jsou zapamatovatelné, nesplývají a jsou nezaměnitelné. A také mají svůj vlastní sound. Jednou bych chtěl, aby si každý posluchač po dvou taktech řekl, tak tohle je Sto zvířat a neřešil, jestli je to pomalé nebo rychlé, blues, reggae nebo ska. Aby prostě poznal rukopis lidí, kteří tam hrají.
Vincent: Z členů kapely jsme už zmínili textaře Tomáše Belka. On píše i divadelní texty. Co bys řekl na téma Sto zvířat a divadlo? Máte tolik času a talentu?
Honza: No, času a talentu máme málo. Tomáš ale stále píše. Všude si s sebou vozí zápisník nebo notebook a píše. Jednou napsal divadelní hru a řekl, že ji můžeme hrát jenom my, a založil divadlo Šrapnel. Petr byl režisér a všichni jsme hráli. Tenkrát před deseti lety jsme hodně koncertovali v Malostranské besedě, v sobotu jsme hráli koncert a v neděli divadlo. Bylo to trochu šílené, ale zábavné. Hrajeme i teď, například „Tělocvikáře“, ale méně.
Vincent: Pomáhalo vám to nějak i v hudbě?
Honza: Myslím, že ne. Spíš to fungovalo opačně. Lidi nás znali z koncertů a chodili se dívat, jak hrajou muzikanti divadlo. Ale na druhou stranu nebáli jsme se ze sebe udělat na jevišti trochu kašpárky. Takže nám to vlastně pomohlo při kontaktu s davem i na koncertech.
Vincent: Kde budete hrát na Silvestra?
Honza: Zrovna dneska jsem dostal mail od Pavla Anděla, jestli nechceme hrát v Noci s Andělem. My ale už několik let tak od r. 2002 trávíme Silvestry každý po svém. Určitě si někdo z nás k tomu zahraje, ale už jen tak pro kamarády. Osobně si myslím, že Silvestr obecně bereme jako povinnou zábavu, a to mě už nebaví. Možná stárnu, ale raději jsem se svými přáteli. Dříve jsme na Silvestra hrávali. Po revoluci v 90. letech měl každý Silvestr v sobě jakousi jiskru, nyní už je to takový běžný den, kdy si uvědomujeme, že budeme zase o rok starší atd.
Vincent: Co můžeme v novém roce od Sto zvířat očekávat?
Honza: Na jaře bychom chtěli zklidnit koncertování, jen tak udržovat plamínek, ale žádný velký zápřah, protože chceme dodělat nové písničky a jít do studia. No a po prázdninách, když všechno dobře dopadne a nevyschnou nám mozkové závity a nápady, tak bychom na podzim vydali nové album.
