Už přes měsíc čekám na report z pátku, ale nejmenovaný kolega Rado má asi moc jiné práce 😉 …tak alespoň něco málo ze soboty.
Policie si udělala víkendové manévry a prudila v Maixnerově ulici u odbočky na hlavní přístupovou cestu do lomu svatého Josefa v obou směrech. My jsme jeli nejprve pro akreditaci o kousek výš do kempu, tak si nás nevšímali a kupodivu i při cestě z kempu do festivalového areálu nás nechali být.
U akreditací jsme se potkali s dalšími kolegy, třeba se členy slovenské kapely Akustika nebo s Dashou Fyah a Earlem Gatesheadem, prostě jak to tak na podobných akcích bývá. Je to vždycky příjemné shledání.
Hned, jak jsme s Vincentem vyřešili všechny náležitosti, vyrazili jsme do centra festivalového dění. Jak už jsem psal výše, projeli jsme v pohodě, pozdravili se s hlavním organizátorem Sodou a (ještě že mám SUV s náhonem na všechny 4 kola) dojeli k soundsystémové stagi, kde zrovna učinkovali naši oblíbenci Concrete Safari… a moc pěkně. Nutno také podotknout, že soundsystémová stěna Raggaultras hrála skvěle!
Měli jsme ještě čas, tak jsme se vydali na průzkum areálu. Cestou jsme narazili na našeho známého obchodníka s rasta cetkami. Potkáváme se už hodně let skoro na každém středoevropském reggae festivalu, ale jeho jméno si pořád nepamatuji. Je to afričan, který žije v Německu nebo v Rakousku? No nic, koupil jsem si u něho rasta crown (červeno-žluto-zelenou pletenou čepici). Moc mi sluší, viz fotky 😉
Bylo příjemné potkávat se s přáteli a známými, dá se říct, že na, nejen open air, reggae akce jezdí, coby „zdravé jádro“, stále stejná skupina lidí.
Na hlavní stagi zrovna hráli buskingoví matadoři Meet Your Street posílení o Asheemu a Gypsyfromthefuture. Měli jsme kliku, že začali hrát později, btw dávali to super! Později jsme se dozvěděli, že časový posun vznikl kvůli tomu, že pro nemoc nedorazili Uraggan Andrew & Reggae Orthodox 🙁 což nám radosti nepřidalo, ale takový je prostě život.
Ve 14:30 jsme šli hrát my, tedy Kaya a Vincent = Swamp Safari.
Ne, že bych byl nějak vztahovačnej, ale jako crew, která v tehdejším Československu reggae parties před 33 lety rozjela a dodnes nepouští zas až tak úplně špatně 😉 , bych si představoval v lineupu trochu „zajímavější“ časový slot. A taky si neodpustím kritiku letošní propagace festivalu. Na prvním grafickém programu z 27. května jsme nebyli uvedeni vůbec, o takovou tu festivalovou fotku jsem si musel říct, btw na festivalovém webu ji ale nenajdete dodnes (je jen na facebooku). Najatá externí PR profesionálka, bohužel, sekala chyby jak na běžícím pásu. Např. Swamp Safari fakt není kapela… no nic, snad si pořadatelé příště vyberou ke spolupráci skutečného profíka…
Když si ale tyto „drobnosti“ odmyslím, tak na Raggaultras sound system se nám hrálo velmi dobře a měli jsme radost i z lidí, kteří se na nás přišli podívat a někteří, resp. některé, dokonce i tancovali, a to i když začalo mírně pršet. Respect! A taky jsme si užívali bubeníka Luďka z Concrete Safari, který to s námi dával i po skončení jejich setu. A vůbec, celá sound system stage crew se o nás hezky starala. Prostě, jsme si to s Vincentem pěkně užili a bylo nám potěšením. Děkujeme. A taky na nás koukal organizátor rakouského One Love Festivalu a chválil nás, což nás, samozřejmě, taky potěšilo.
Naše brzké hraní mělo i pozitivní stránku, protože jsme si v mohli v klidu vychutnat takřka celý následující program.
A tak jsme si na plno užili Rising Spirits, asi naposledy v jejich „klasickém“ složení. Což mi připomnělo, že jsem před pár lety byl i na jejich úplně prvním „tajném“ koncertě…
Od brazilsko-portugalské kapely Plantada jsem vlastně ani nic moc nečekal. O to víc mě potěšilo, s jakým nasazením hráli a jak dobří jsou to muzikanti. Byl to fakt dobrej koncert a festivalou atmosféru před hlavní stejdží to pěkně nakoplo.
Supafly pouštěl na Sound system stejdži jako pánbůh a rozhodně ho na podzim pozvu do rádia. Nechápu, že tam ještě nikdy nebyl…
Na prešovskou (a taky košickou?) Akustiku jsem se fakt hodně těšil, protože jejich reggae ozvláštněné lesním rohem je jako pohlazení na duši. A je celkem jedno jestli zpívá Paľo nebo Stano nebo oba společně, prostě pohodička. Že je mám hodně rád, jste asi poznali a ani v Hořicích mě nezklamali, ba naopak. Stihnul jsem i kousek setu Loica DeNiro a pak už United Flavour, které jsem viděl poprvé v novém složení a tady není co dodat, tradičně byli jednoduše výborní.
Úplnou smršť pak předvedl General Levy, se kterým jsme se pár let neviděli, a tak jsme v backstage chvíli pokecali. Výborně ho na podiu backoval syn Mad Professora DJ Joe Ariwa. To byl fakt velký zážitek a pěkné vyvrcholení celého festivalu. Ostatním učinkujícím se omlouvám, že jsem je neviděl, ale úplně všechno se fakt nedalo stihnout…
Po Generálovi jsme vyrazili k domovu a opět jsme minuli bez povšimnutí policejní hlídku, která tam zrovna dusila nějaké jiné chudáky. Tento policejní přístup už zničil třeba festival v Žízníkově. Represivní orgán si asi neuvědomuje jakou škodu páchá, ale asi si do nějakých tabulek zapíše nějaké body, jinak si to neumím vysvětlit. Že by rádi sami od sebe chodili na víkendové noční služby dost pochybuju, i když… kdo ví. Zajímalo by mě, jak se chovají třeba při 300 zatáčkách Gustava Havla? Pokud by to bylo stejné, místní autoklub by s nimi asi rychle vyběhnul a v hořických hospodách by jim nikde nenalili. Ale na kulturu to si dovolujou, tam žádný odpor nečekají. Nakonec, co to je kultura? Na tu oni stejně nechodí, leda služebně. Fuj! P.S. Podobné manévry si benga užívají i na Let it roll. Styďte se!!!
Na závěr bych chtěl poděkovat organizátorům Skaličovi a Sodovi a jejich spolupracovníkům, za to, že ani po dvaceti letech neztrácejí chuť do organizovaní takovéto bohulibé akce a jen doufám, že jim to vydrží i do budoucna. Kvalitě programu i skvěle odvedené produkční práci totiž těžce neodpovídala letošní návštěvnost Cultural Reggae Vibez. Těch cca 1000 lidí si zaslouží naše poděkování a respekt, ale nechápu, proč nedorazily alespoň ještě další dva tisíce. Asi je to doma u televize baví víc.
Tak tedy, doufejme, že příští rok se v Hořicích sejdeme zase a ve větším počtu. One Love!
A teď už tedy částečný fotoreport. Ironií osudu se stalo, a opravdu nevím jak (teda už vím, odešla SD karta), že z velkého foťáku, který jsem tahal všude s sebou a mačkal spoušť jak o život, nemám ani jedinou fotku. Tak alespoň ty z mobilu:
FOTOREPORT:
> (otevře se na nové záložce)“>celý fotoreport si prohlédni zde >>
