V souvislosti s úspěšným tažením Michala Šepse soutěží Česko Slovenská SuperStar se reggae stalo jedním z nejskloňovanějších termínů posledních dní, ba dokonce se dostalo i do slovníku běžných hudebních a televizních konzumentů. Kdo je to Bob Marley, už asi víte, ale nikdy nevíte, co všechno ještě o reggae nevíte.
Konzervativnější žánr, ve kterém je potenciální progres všemi dostupnými prostředky potlačován, naleznete stěží. Na invenci inkvizicí! Reggae je hudební ortodoxií, jejíž kouzlo pro většinu věřících, rozuměj slyšících, cestujících, spočívá v tom, že slouží jako jízdenka na začátku jejich tripu za poznáním a rozšířením hudebních obzorů. Cílovou destinací se reggae stalo jen pro hrstku vyvolených a právě ti určili v šedesátých letech jeho podobu, která bez výraznějších zásahů a změn přetrvává dodnes.Kromě striktního hudebního náboženství darovalo reggae lidstvu i první (a dosud jedinou) opravdovou hvězdu třetího světa – po Martinu Lutheru Kingovi, Malcolmu X a Baracku Obamovi čtvrtého nejdůležitějšího černocha světových dějin – pana Reggae Boba Marleyho. Jedenáctého května uplynulo třicet let od jeho úmrtí.
Reggae
Reggae se zrodilo v šedesátých letech, na černo-žluto-zeleném jamajském podkladu. Je potomkem rhytm & blues, jazzu, soulu, ska a rocksteady, umožnilo vznik dubu nebo dancehallu. Během své dosavadní bezmála padesátileté historie zásadně ovlivnilo zvuk world music, elektroniky i téměř všech kytarových žánrů. Na vině je nakažlivě houpavý rytmus a beaty, jež se lámou oproti ostatním hudebním směrům docela jinak.
Na Jamajce byla na konci šedesátých let v rámci reggae komunity silná konkurence. Většina interpretů vůbec nevydávala desky – jednak nebyl dostatek nahrávacích studií, jednak se jako problém ukázal i nedostatek peněz, reggae se tak šířilo především živými vystoupeními v podzemí a postupně se stávalo vírou, filozofií a jednotou celého názorově nejednotného ostrova. Není divu, že záhy po svém vzniku proniklo i do nejrozšířenějšího místního náboženství, rastafariánství. Rastafariánská ideologie nabádá ke všeobecnému míru, harmonii, lásce a sjednocení, což jsou také raná témata optimistických reggae písní ze sprinterského ostrova. Když ale před volbami v roce 1978 vypukly na celém území Jamajky pouliční nepokoje, zasáhla agresivní proměna i reggae.
Termíny sex, koks, tráva, ghetto vytlačily všechen ten hippies patos. Do popředí zájmu se v osmdesátých letech dostaly xenofobní, homofobní, sexistické songy a texty, týkající se obchodu se zbraněmi. Reggae postupně přestalo fungovat jako vstupenka do sjednocené pravlasti a začalo – posluchačům i sociologům – sloužit jako náhled do nálad rozladěného ghetta.Babylónu.Díky rostoucí oblibě marihuany mezi evropskou a americkou mládeží se ale včas objevil celosvětový trend návratu ke kořenům. Reggae se v posledních dvaceti letech stalo celosvětovým symbolem pro marihuanu, podobně jako marihuana pro reggae. Toto spojení ale na Jamajce fungovalo od samého počátku, to jen okolní svět začal akceptovat pravidla rastafariánství o něco později…
Reggae v Reportu
„Pokud na Jamajce zmíníte nejstarší tuzemskou lež, že co Čech, to muzikant, nepochodíte. Jamajka je totiž jedinou zemí světa, kde se stal nejvýznamnějším hybatelem vlastní ekonomiky hudební průmysl. Rovnice co Jamajčan, to muzikant, ta platí bez výjimek,“ stálo v prerexu článku v jednom z loňských předletních čísel magazínu Report, ve kterém jsem zaostřil na problematiku reggae. Zatímco tištěná forma časopisu zanikla, citace Martina Červinky a některé fragmenty, pocházející právě ze zmíněného artiklu, vynikají i nadále. Byly totiž použity při zpracovávání aktuálního článku, který mapuje historii reggae, zde na musicserveru.
Úvodní exkurz, představující notně zjednodušené dějiny reggae, poukazuje na pravdivost výroku manažera Švihadla Martina Červinky, že české reggae je asi stejně uvěřitelné, jako kdyby na Jamajce začali hrát cimbálovku v našich krojích. Pro Česko nejspíše není exotičtějšího hudebního žánru. Naštěstí má i exotika mezi tuzemským monopolem na monochrom svůj prostor. Žel bohu není tak prostorný, jaký by si byla zasloužila.
Od Bondyho k Drvotovi
„SSSR se sesere,“ pravil Bondy. Ještě než se tak stane, napáchá izolace od okolního světa nenávratné škody na kulturních složkách jednotlivých sovětských satelitů. Establishmentu navzdory vznikají v tehdejším Československu na začátku osmdesátých let na punkových, tedy bigbítových, základech budoucí a na několik dekád také jediné hvězdy domácího reggae, kapely Švihadlo a Babalet. Již před nimi se na scéně objevil pražský, původně ryze vokální, později i vokálně-instrumentální projekt YoYo Band bratří Tesaříků, jenž se zjevně inspiroval americkou scénou a na soulových základech začal prezentovat své představy o reggae.
Podle staromilců se jednalo jen o další přechodnou novou vlnu se starým obsahem, podle inovátorů o životní styl. O proslavení houpavých rytmů a podmanivé basové linky se ve svých písních postarala také celá řada známých jmen – Nahoru po schodišti dolů band, Pražský výběr, Jasná páka/Hudba Praha, Garáž, Jana Kratochvílová. Ve druhé vlně Abraxas, Laura a její tygři, Kaščákovo Bez ladu a skladu nebo postava Romana Holýho, od hřívy až k patě. Všichni vyjmenovaní dokazovali, že androš nemusí automaticky znamenat máničky, ale i mnohem barevnější projekty. Reggae se svezlo na popularitě nové vlny, jenže násilná likvidace národního hudebního obrození znamenala, že reggae kapely měly stále větší problém získat zkušebnu, zřizovatele (tedy toho, kdo bude za hudební soubor ručit), přehrávky a kvůli povinné vojenské službě často i spoluhráče. Navíc, prakticky neexistovaly prostory, kde by se dalo koncertovat. Různé seance, jamy a následně i opravdové koncerty přesto vykrystalizovaly v první a poslední opravdovou osobnost tuzemského reggae, pražského rastamana a frontmana Babaletu Aleše Drvotu.Aleš Drvota
„Drvota byl v podstatě dětská duše. Zvlášť v tý hudbě – byl úžasně jednoduchej, takže měl blízko k lidem, který nehledali nějakou složitost, ale spíše se chtěli radostně pohupovat a vznášet,“ cituji DJ Kayu, který cituje Karla Babuljaka.
Od Drvoty k Vincentovi
I na bizarní scéně, jež vznikla mezi fanoušky na víkendových trzích s polskými kazetami, za vlády zatím posledního komunistického prezidenta, se objevil opravdový rastaman. Záhy však následoval nešťastný předvečer Štědrého dne léta Páně 1987. V kristových letech v ten den vypadl Ali Baba Drvota v Budapešti při jízdě automobilem z otevřených dveří.
Jediným souborem, který po Drvotově odchodu vydržel ctít reggae nejen jako přechodný hudební žánr, ale i jako dlouhodobý životní styl, zůstalo mladoboleslavské Švihadlo. Do toho se na konci osmdesátých let plně zaintegroval jeho budoucí symbol, rastaman Vincent. „Na Jamajce byl levicovej radikál a oni mu dali na vybranou, že ho buď zastřelej, anebo se odklidí do Prahy či Moskvy,“ šeptají si dnes pražské domy o příchodu charismatického Vincenta Richardse na scénu. Na scénu, která scénou v pravém slova smyslu vlastně ani není. „V Česku reggae scéna neexistuje,“ poodhalil mi vloni svůj náhled na věc Martin Červinka, klávesák Solid Vibes a manažer Švihadla v jedné osobě, a přidal i další postřehy o zákonitostech specifického žánru: „Skoro každá česká kapela po revoluci natočila dvě tři reggae písničky. Bylo to trendy, bylo to in. Jenže když hraješ reggae celej život, tak poznáš, že to hrajou úplně blbě. Nikdo tě totiž na každé normální reggae scéně nebude obdivovat za to, že vymyslíš něco převratně originálního. Originalita jde stranou, důležitý je, co sděluješ. A to se u nás nikdy tak úplně nepochopilo.“Švihadlo
Ve středu 18. května oficiálně vyjde nová deska Švihadla „Času je málo“. Jako vůbec první česká kapela se škodovkářský ansámbl rozhodl využít služeb nesmírně zajímavého projektu Pledgemusic.com.
Od Vincenta ke Cocomanovi
Nikdo pořádně neví, zda do výčtu reggae kapel zahrnout i ty, u kterých na úkor reggae převažuje ska – Sto zvířat, Tleskač, Basta Fidel, Prague Ska Conspiracy, The Chancers nebo Fast Food Orchestra. Nikdo pořádně neví, zda je správné po bok Švihadla řadit i r&b kapely typu United Flavour nebo dubové projekty – kultovní Hypnotix nebo mladší Zion Squad.
„Reggae scéna u nás ještě nevznikla, a pokud vznikla, tak zanikla společně s Drvotovou smrtí. Od té doby se už nějakých pětadvacet let čeká na někoho, kdo bude takovej českej Peter Fox,“ naráží Martin Červinka na úspěchy německého dancehallového interpreta. „Seeed zaseli úspěch a Fox ho následně sklidil. Od něj se dalo něco podobnýho očekávat, má v sobě charisma a jedinečnost. Bohužel na naší scéně se dosud nikdo takovej neobjevil, a když objevil, tak nevytrval a raději utekl,“ popisuje šedá eminence tuzemského reggae příběh praggamuffinové kapely Afrodisiak, do které byly vkládány velké naděje, které se ovšem ztratily ruku v ruce s frontmanovým nákupem letenky do USA. Vyjma Švihadla a lokálních nadšenců (z nichž za zmínku určitě stojí krumlovští Pub Animals, ústečtí Uraggan Andrew nebo karvinský piškotový dancehall SilesiJAH All Stars) prakticky neexistuje žádná jiná česká reggae kapela. Budoucnost ale nemusí být tak temná, jak se na první pohled zdá, a svou zásluhu na tom může mít právě Červinka, který objevil talent mladíčka Cocomana, který dnes hraje v jeho doprovodné kapele Solid Vibes.Od Cocomana k Šepsovi
Synonymem pro reggae se dredem času stal Bob Marley, respektovanou osobností v tuzemských podmínkách byl jistě i frontman pražského Babaletu Aleš Drvota. Výrazem ryzího bláznovství je pro mnohé víra, že by právě ve stopách Boba a Ali Baby, kteří před téměř třiceti lety dokázali v Česku dostat reggae do širšího povědomí (byť Marley post mortem z východo-německých a maďarských plakátů), měl pokračovat účastník letošní SuperStar Michal Šeps. Ale není bláznovství pro reggae tím vůbec nejsignifikantnějším atributem?
Michal Šeps
V glose Vzkřísí Michal Šeps mrtvé české reggae? vám nabízíme pohled na fenomén letošního ročníku Česko Slovenské SuperStar.
