V roce 2009 celý hudební průmysl zahrnuje Island Records a jejich zakladatele Chrise Blackwella uznáním a pochvalami. Oslavy 50. výročí jsou v plném proudu a umělci různých žánrů, kteří se proslavili díky péči Island Records, volají sborem: “Dobrá práce, Chrisi!”
Obří oslava tohoto výročí začala v květnu a potrvá až do prosince. Párty začala týdenní sérií koncerů v Londýně, kde se od 26. do 31. května scházeli umělci z minulosti i současnosti, aby osobně poděkovali za to, že mohli být součástí této pozoruhodné a úspěšné cesty. Rozmanité publikum v Shepherd Bush Empire hučelo nadšením a vědělo, že očekávaná show splní očekávání, které si tato speciální událost vyžadovala. Sly & Robbie s kapelou Compass Point All Stars, Grace Jones, Aswad, The I-Threes, Tinchy Stryder, Kid Creole and the Coconuts. Bylo to poprvé v historii, kdy Blackwellova špičková kapela Compass Point All Stars hrála živě na pódiu. Tato skupina byla vždycky výhradně studiová se sídlem v ultra moderním nahrávacím studiu v Nassau na Bahamách. Ne ale v ten výjimečný den! V Nassau byli spokojení s tím, že doprovázeli hvězdy jako Grace Jones, Black Uhuru a Marianne Faithful, tahle noc ale patřila zakladateli Island Records. Grace Jones tady příhodně předvedla špičkový výkon, když všechny přizvala do “Pull Up to the Bumper.” Reportéři uvedli, že to bylo představení, kterému by se Madonna nikdy nemohla vyrovnat. Koncert začal opravdovým třeskem.
Britská ikona reggae Aswad se na pódiu ukázala poprvé po téměř deseti letech potom, co z kapely v polovině 90. let odešel její lídr Brinsley Forde. Forde tady chtěl prokázat svou úctu a osobně poděkovat v písni. “Hudba má velkou moc a to je to, co oslavujeme. Oslavujeme to, čeho Chris s Island Records dosáhl. Když jste něčemu tak blízko, někdy si ani neuvědomujete velikost toho, co hudba s lidmi dokáže udělat.” Chris Blackwell byl blízko rozvoji hudby obecně a to, čeho dosáhl konkrétně v rozvoji jamajské hudby, je skutečně mimořádně veliké.
Svatá Trojice
Chris Blackwell byl při udělení cen Music Week Magazine Awards 2009 jmenován nejvlivnější osobností britského hudebního průmyslu za posledních padesát let. Vybrán byl z užšího seznamu dvaceti lídrů, porazil i Sira George Martina, který se proslavil produkováním desek The Beatles, předčil Simona Cowella, Briana Epsteina, Harveyho Goldsmithe a Michaela Eavise. A proč ne? Chris dal světu některé vysoce vážené umělce a kapely v čele se Stevenem Winwoodem, Catem Stevensem, Bobem Marleyem a U2. Nejvíc toho ale dal muzikantům, kteří se do té doby potýkali s potížemi – dal jim matku nezávislých labelů Island Records. Pokud jde o jamajskou hudbu, uzavřel tím Svatou Trojici jamajského hudebního průmyslu. Bez Alpha Boys School, bez Rt. Hon. (v pravdě ctihodné) Louise Bennett Coverly a bez Chrise Blackwella by se Jamajka nemohla stát tou nejhlasitější zemí na světě v porovnání se svou rozlohou. Nepřekonatelnou hudební školou Alpha Boys School prošla generace muzikantů, která pro Jamajku hrála jako o život. A Louise Bennet Coverly, naše slavná Miss Lou? Ta učila Jamajčany umění vyprávění a sebevědomého vyjadřování. Chris Blackwell tohle všechno dokázat spojit a prodat do světa pro větší slávu jamajské hudby. Byl tu, když bylo potřeba dostat hudbu na vyšší úroveň bez kompromisů v kvalitě, a jeho výsledky můžeme obdivovat už více než půl století.
Kostky jsou vrženy!
Chris se narodil 22. června 1937. Když mu bylo šest měsíců, rodina se přestěhovala na Jamajku do Terra Nova Mansion v St. Andrew. Vyrůstal bez nedostatku, protože rodiče Blanche Lindo a Joseph Blackwell byli více než schopní mu poskytnout všechno, co bylo potřeba pro život v luxusu a bezstarostnosti. S jistotou můžeme říci, že kromě toho, že se Chris Blackwell narodil do bohaté rodiny, narodil se také s podnikatelskými schopnostmi v krvi. Obě strany jeho rodiny dovedly v zapadlé britské kolonii vydělat jmění. Rodina Crosse & Blackwell svoje získala v agroprůmyslu, ale peníze odtud nebyly pro Josepha Blackwella snadno dostupné. Rodina Lindových vydělala v byznysu s rumem různých značek z Appleton Estate, který stáčela a prodávala. Cecil Lindo byl mnohem lépe zaopatřený a Chrisovu matku Blanche vychovával v Devon House, jednom z velmi slavných ohromných domů koloniální Jamajky.
Chris Blackwell byl churavé dítě, které nemělo příliš příležitostí se pohybovat mezi místními jamajskými dětmi. Když mu bylo deset let, poslali ho za vzděláním do Londýna. Uvádí se, že ho knihy moc nebavily, ale když se dostal do exkluzivní soukromé školy v Harrow, byla tu slabá naděje, že ho zdejší prostředí nasměruje. Chyba lávky. Chris měl obrátit Harrow vzhůru nohama. Když mu bylo šestnáct, chytili ho, jak pašuje alkohol a cigarety na studentské koleje při zásobování svého nelegálního školního obchodu a dostal výprask rákoskou před studentským sborem. Ať to bylo vinou těchto aktivit, nebo kvůli nedostatku schopností, Chris se na Jamajku nevrátil jako uznávaný učenec. Uvádí se, že dostával od své matky roční rentu ve výši 2 000 liber, ale občas si rád zahrál kostky, takže vyhledával příležitostnou práci, aby zvýšil své příjmy. Koketoval s prodejem a realitním makléřstvím a nakonec skončil jako instruktor vodního lyžování v hotelu Half Moon v Montego Bay. Pracoval dokonce i jako zástupce okresního zastupitele v koloniálním úřadě. Příležitost zaklepala na dveře po roce 1956, když si všiml, že prudce vzrůstá byznys v oblasti sound systémů a s ním i potřeba desek. Rozený obchodník Chris se tak ocitl v New Yorku v obchodech s gramofonovými deskami, kde skupoval ty nejlepší taneční nahrávky, ze kterých pak seškrábal etikety a vrátil se na Jamajku, aby je prodával operátorům sound systémů.
Hudební profesionalita
Chris Blackwell měl těmito výlety do New Yorku ve své mysli upevnit dvě věci. Zaprvé si uvědomil, že jeho láska k jazzu je založená na schopnostech muzikantů ovládat svoje řemeslo, což měl popsat jako “musicianship”. Rád vzpomínal na to, jak potkal Milese Davise a byl ohromený kvalitou jeho hudby a jeho osobitým stylem. A zadruhé si při hledání desek na prodej brzy uvědomil, že značky mají velkou roli a vliv a brzy se naučil, kterým vydavetelům věřit. V rozhovoru pro Hooman Maid na ty dny vzpomíná: “… pamatuji si, jak jsem bloumal po Sixth Avenue, kde byly v té době jen dvou nebo třípatrové budovy, a tam byla spousta malých obchůdků s deskami. Pamatuji si tu věc, která na mě měla největší vliv, když jsem se probíral nahrávkami. Koukal jsem na etikety a věděl jsem, jaký druh hudby to bude… ale label, který jsem opravdu sledoval, byl Atlantic. Jakmile jsem uviděl jakoukoliv nahrávku z Atlantic, určitě jsem si ji vybral. A pokud jsem si někdy pustil jejich desku a nelíbila se mi, pochyboval jsem o vlastním vkusu. Tak moc jsem věřil téhle značce. A byla to právě tahle zkušenost, která mě přiměla chtít svůj vlastní label. Tu myšlenku jsem překládal tak, že label byl jako skupina muzikantů a každý byl pyšný na to, že je součástí té skupiny, protože je to jako být na stejné vlnové délce.”
Poptávka po deskách byla tehdy tak velká, že se místní výroba rozjela tak, že muzikanti převzali americkou hudbu a byl to logický krok k nahrávání a lisování. Aby Blackwell nezůstal pozadu, začal nahrávat jamajské umělce, jako byli Laurel Aitken, Owen Grey, Wilfred Edwards a mnoho z těch nahrávek se dostalo na první místa lokálních hitparád. Tehdy používal label s názvem R&B. Pravidla hry se měla úplně změnit, když v hotelu Half Moon slyšel a potom se i setkal s nevidomým bermudským jazzovým pianistou Lancem Haywardem. Blackwell byl tak uchvácený jeho hudbou, že se rozhodl ho vzít do Federal Studios. Tak vzniklo první album vydané pod jeho vlastním labelem Island “Lance Hayward at the Half Moon”. Bylo to v roce 1959 a on právě utratil polovinu své roční renty – 1 000 liber –, aby založil Island Records. Během dvou let bylo vydáno 26 singlů a dvě alba. Chris Blackwell byl na své cestě, předváděl “víru v jamajský talent a ochotu něco získat”. Já bych řekl spíš ochotu k hazardu.
Stěhování do Londýna
I když se Blackwell narodil v bohaté rodině, nedá se říct, že by byl ten typ, co jen tiše sedí a čeká na svůj nárok na dědictví. Jasně se to ukázalo potom, co Jamajka v roce 1962 získala nezávislost. Blackwell cítil, že se nálada v zemi mění a uvědomil si, že je tu příležitost obchodovat s deskami na novém trhu ve Velké Británii, kde se rozšířila jamajská imigrantská komunita žijící na předměstí Londýna. Přestěhoval proto svou společnost do Londýna a neměl ani tušení, co mu budoucnost přinese. Základní plán byl licencovat nahrávky vyrobené na Jamajce a šířit je v jamajských enklávách v Londýně. Štěstěna se měla brzy obrátit jeho směrem už napořád.
Kdo by si pomyslel, že patnáctiletá jamajská dívka zpívající americkou R&B písničku zaranžovanou do nového stylu ska by mohla labelu vydělat spoustu peněz? Jestli nikdo, tak Blackwell si to myslel. Ta malá dívka byla Millie Small a písnička “My Boy Lollipop”. Jestli někdo čekal na důkaz, že tento muž má byznys v krvi, tak tady ho měl. Blackwel studoval americký nezávislý vydavatelský průmysl a zpozoroval zásadní věc, “což bylo, že když má nezávislý label opravdový hit, tak je téměř jisté, že bude mimo hru, protože malé značky nedokázaly dostávat peníze z obchodů dost rychle, aby zaplatily v lisovně výrobu dalších desek a uspokojily poptávku.” Takže jestli je to pravda, jaké je řešení? Blackwell pokračuje, “Když jsem slyšel ‘My Boy Lollipop’, věděl jsem, že je to hit a taky jsem věděl, že to bylo nad možnosti Island a navíc to bylo mnohem povrchnější, než to co jsme chtěli vydávat, tak jsem prodal licenci Philips Fontana Records. Ta nahrávka pak byla opravdu obrovský hit po celém světě. Přivezl jsem Millie v šedesátém třetím do Anglie, ta nahrávka vyšla o rok později a v roce 1965 jsem s ní jel na šestiměsíční turné…”. Té písničky se prodalo 6 milionů kopií. Poskytla počáteční kapitál pro label a představila hudebnímu mainstreamu ska a Jamajku. A pak tu byla další šťastná náhoda, když Blackwellovi v kostkách zase jednou padly samé šestky.
V době, kdy připravoval turné s Millie Small, slyšel o strhujícím muzikantovi, který dělal skvělou hudbu v Birminghamu. Poslechl svůj instinkt a setkal se s hudebním géniem jménem Steve Winwood a The Spencer Davis Group. Zamiloval se do jeho hlasu i jeho umění a okamžitě s ním podepsal smlouvu a stal se manažerem kapely. Aby rozjel prodeje, použil to, co tak dobře fungovalo s Millie Small, licencoval je znovu Fontana Philips. Tohle rozšiřování pole působnosti o další žánry se mělo stát typickým znakem Island records. V té době ale byla jádrem značky jamajská hudba a jamajští umělci. V roce 1965 Blackwell podepsal smlouvu s Jimmym Cliffem a měl velké plány, jak s ním v Americe prorazit jako s černošským rockovým počinem. Když investoval do jamajského kultovního filmu “The Harder They Come” Perryho Henzella, získal v něm pro Cliffa hlavní roli a trval na tom, že bude zpívat úvodní píseň. Island pak vydal soundtrack k filmu v roce 1972 a opět to byl jeden z klíčových prvků, který představil světu jamajskou hudbu.
Vztah s Jimmym Cliffem zhořkl, když měl Cliff pocit, že ho Blackwell dostatečně nepropaguje. Pravda byla, že se Blackwell snažil zlepšit svou vyjednávací pozici pro novou dohodu. Problémem byly peníze, Cliff chtěl za prodloužení 20 000 liber a Blackwell byl ochotný zaplatit jen 14 000. Rozchod přišel, když se Cliff přesunul k EMI. Blackwell z toho byl opravdu zničený, když se najednou v jeho londýnské kanceláři objevil Bob Marley, prochladlý a bez peněz.
Marleye do Evropy přivedl Danny Simms kvůli práci s Johnnym Nashem ve Švédsku a kvůli turné s The Wailers v Anglii. Po neshodách ho ale v Evropě nechal bez prostředků. Situace se Blackwellovi hodila, Bob mohl být náhrada za Cliffa a jeho sen se pořád mohl uskutečnit! Marleyovu hudbu znal, pár jeho desek distribuoval v Londýně. Taky si pamatoval, že ho před prací s Marleyem a s The Wailers varovali kvůli jejich gangsterskému chování, ale byl ochotný znovu zariskovat. Podepsal s nimi smlouvu, dal jim šek na 4 000 liber a požádal je o nahrávku. Tu dostal a tak začal proces, který opravdu dostal reggae na mapu světa. V roce 1980 měl Bob Marley hrát naposled v londýnské Crystal Palace Bowl a po koncertě Blackwella požádal jeho mediální guru Rob Partridge, aby se podíval na jednu irskou kapelu, která hrála nedaleko v hospodě. Když tam přijeli, v publiku bylo 12 lidí a Blackwell podepsal smlouvu s kapelou, která měla postavit na hlavu svět progresivního rocku. Byli to U2. “I když jejich muzika zrovna nebyla podle mého osobního vkusu, tu kapelu jsem si zamiloval. Věřil jsem v ně. Měli kolem sebe auru, měli vášeň. Prostě jsem si myslel, že to určitě dokážou.” A opravdu to dokázali.
Zdaleka nejprodávanějším muzikantem Island byl ale Cat Stevens. Blackwell ho v roce 1968 dokázal odlákat tehdy významnému vydavatelství Decca. Následně prodal 60 milionů jeho alb předtím, než Cat Stevens konvertoval k islámu. V roce 1975 Blackwell s Dennym Cordellem rozjeli další odnož Islandu nazvanou Mango a s ní představili světu umělce jako King Sunny Ade, Salif Keita, Baaba Maal a Angelique Kidjo, dále jamajské hvězdy Black Uhuru a Burning Spear. Britové zas měli mít zájem o Aswad a Steel Pulse. V roce 1989 Chris Blackwell prodal label Polydoru, ale aktivně pracoval v managementu značky Island až do roku 1997. Teď ji vlastní Universal a je domovem hvězd jako Amy Winehouse, PJ Harvey, Pulp, Portishead, Keane, Mika a Paul Weller.
