Jak se blížím ke konci své dočasné smrtelnosti, zjišťuji, že jsem stále méně tolerantní k nevzdělanosti a nevědomosti, které se dá zabránit.
Jedním z dnešních běžných projevů nepřátelského postoje k pravdě a historické realitě je nyní standardní odkaz YouTube generace k „dancehall music“ (jak ji předvádí Vybz, Mavado a spol.) jako k hudebnímu „žánru“, který se odlišuje od „minulých“ žánrů ska, rock steady a reggae.
Ach jo! Doufám, že naposledy … opakuji: „Dancehall“ NENÍ hudební žánr, pokud tedy „žánr“ nemůže být definován jako „hudba, kterou nehrají v rádiu“. Na počátku to byla převážně lokálně produkovaná hudba. Během 50. let 20. století a po většinu šedesátých let v jamajském rádiu dominovala populární hudba produkovaná ve Velké Británii a v USA. Dokonce i v době po JBC (1), kdy ve vysílání exponenciálně vzrostl objem lokálního obsahu, bylo mnoho nahrávek považováno za nezpůsobilé pro hraní v éteru. Carry Go Bring Come (Justin Hinds & The Dominos) a Fatty Fatty (Heptones) byly výslovně zakázány.
Lidé, kteří chtěli poslouchat různé lokálně produkované hudební nahrávky, museli chodit na taneční zábavy pořádané sound-systémy. Ty se obvykle konaly v ulicích Kingstonu nebo v „dance halls“ – tančírnách – (například Chocomo Lawn na Wellington Street, Foresters Hall na North Street nebo Mutual Hall na 9A South Racecourse), a tam si mohli užívat jamajskou muziku, která se v rádiu hrát nedala. Tak se vytvořila kategorie „dance hall music“, která zahrnuje písničky jako Easy Snappin´ Theophila Beckforda, Simmer Down Boba Marleyho, Black Head Chiney Prince Bustera a Blazing Fire Derricka Morgana.
V sedmdesátých letech už bylo rádio otevřenější, ale dokonce ještě předtím se lokálně produkovaná muzika vyvíjela z shuffle beatu (napodobenina blues s jamajskými rysy) přes ska, rocksteady a nakonec k reggae, až k přesunu techniky z tančíren známé jako „toasting“ (která přišla se sound systémy v padesátých letech) do nahrávacích studií.
‚Nice up‘ crowd
Toasteři byli v podstatě chlápci, co stojí před vchodem a mají za úkol dělat atmosféru a lákat lidi dovnitř (proto vždycky měli u vchodu strategicky umístěné reprobedny). Nikdy neměli být hvězdami, dělali jen support dýdžejům a selektorům.
Jeden z prvních (a nejlepších) byl Count Matchukie, „Toaster Supreme“ pro Sira Coxsona a jeho Downbeat system, jeho toasting ale nikdy nebyl nahraný na žádné desce. Pravděpodobně prvním nahraným toasterem byl sám Coxsone (krátká intervence v písničce Delroye Wilsona King Pharoah). Lidi jako King Stitt (od Grónska až po Zanzibar je Coxsone zdaleka nejlepší) a U-Roy burcovali město a říkali lidem, že zpívání a nástroje nejsou jediná forma umění vhodná pro nahrávání. Když v osmdesátých letech vpadl na scénu King Yellowman, proniklo okrajové reggae music z tančíren – v té době nazývané dancehall – do mainstreamového reggae.
Inspirovalo vznik hip-hopu, jehož kořeny lze vystopovat přímo v jamajském toastování. Pro americké rapery to může být nepohodlné, ale první průkopníci jako DJ Herc a pozdější rapeři, jako Busta Rhymes, Shinehead (jeden z prvních, kdo spojil reggae s hip-hopem) a Notorious B.I.G., jsou jamajští imigranti anebo děti jamajských imigrantů. Hip-hop je jednoduše variací na jamajský toasting.
Jay-Z, jeden z nejinteligentnějších žijících hip-hopových producentů a textařů, v nedávném interview s Davidem Lettermanem na Netflixu vysvětloval, jak se rap vyvíjel od časů, kdy na tanečních zábavách bývali dýdžejové a MCs (MCs nebyli ty hvězdy, ale jen markeťáci dýdžejů), až k dnešním raperům, ze kterých se díky jejich vlastním kvalitám – jejich textům, intonaci a rytmu – staly skutečné hvězdy.
Bylo to tedy v jamajských tančírnách. Dancehall music (správně tak nazývaná), se začala hrát v padesátých letech a je s námi dodneška, ačkoliv dělící linie jsou teď rozmazané, protože tančírny už nejsou jediným místem, kde tuhle hudbu můžete slyšet. Co mládež dneska mylně nazývá dancehallem, jsou podkategorie reggae, jako lovers´rock, singjaying nebo deejaying.
Pokud je moderní hudební styl novým žánrem s vystopovatelným rozdílem v beatech, pak ho někdo musí přejmenovat. Je to právě chybný název, který povzbuzuje některé milovníky tradičního reggae, aby znehodnocováním nebo zavrhováním uměleckých kvalit podporovali nemístné snobství.
Peace and love.
