V populární hudbě najdeme napodobeniny i pravé originály. Vokální trio Ethiopians bych zařadil do druhé skupiny. Vůdčí osobností tria je vokalista a skladatel Leonard „Sparrow“ Dillon. Vynikající hudebník vyčnívající nad celou záplavou dalších méně originálních umělců. Textařsky byl jedním z průkopníků „uvědomělého“ nebo „kulturního“ reggae, které známe pod názvem roots music. Jeho texty vždy popisovali nemilosrdnou každodenní realitu. Čas nijak neubral na kvalitě jeho písní a v celé jamajské hudbě je jeho přínos nepřekonatelný. Z této perspektivy vnímám Leonarda Dillona. Poslechněte si jeho rané nahrávky pro Scratche až po ty současné a možná pochopíte, co mám na mysli.Nicméně uznání, které si zaslouží, se mu dostalo roku 1981. Tehdejší ministerský předseda Edward Seaga udělil Leonardu Dillonovi „Certificate of Appreciation For Pop Music Development“ (volně – „Uznání a ocenění za rozvoj Pop Music“). Dillon, dnes možná více známý jako „The Ethiopian“, se pohybuje na hudební scéně více než čtyřicet let. Původně nahrával pod jménem „Jack Sparrow“. Záhy založil s kamarádem Stephenem Taylorem The Ethiopinas, společně mají na svědomí mnoho pamětihodných hitů a seznam skladeb, převyšujících dnešní standard. Kdo dokáže zapomenout na skladby „Train To Skaville“, „Honk Kong Flu“, „Everything Crash“ nebo „I’m Gonna Take Over Now“? V reggae jsou to v podstatě věčné evergreeny. S Dillonem jsem mluvil v únoru 2004, během jeho turné. Mé Díky Leonardovi, Timovi (Maestro Ent.), Donovanovi, Michael de Koninghovi, Steve Barrowovi, Timovi P a Bobu Schoenfeldovi.
Peter-I: Kde jsi vyrůstal?
Dillon: Narodil jsem se ve farnosti Portland.
Kde přesně to je? Severovýchod Jamajky?
Východ Jamajky. V distriktu Snow Hill, odtud jsem se později přesunul do Port Antonio, hlavního města Portlandu. Tam jsem strávil nějakou dobu. Vyrostl jsem v církvi se svými prarodiči. Můj dědeček byl dirigent a moje maminka učila hudbu. Já jsem odjel do Kingstonu, abych něco nahrál. Odjel jsem do Kingstonu a potkal tam Petera Toshe. Potkal jsem ho a spolu jsme si zazpívali pár písní, které jsem složil. Líbily se mu a rozhodl, že se večer vydáme do Second Street v Trench Townu.
To byl ale jen jeden z tvých výletů do Kingstonu, zatímco jsi žil na venkově, že?
Ano, to jsem ještě bydlel na venkově. Ale v Kingstonu jsem se rozhodl, že neodjedu dokud něco neudělám se svou hudbou, třeba i hudební kariéru. Peter mě ten večer vzal do Second Street. Tam jsem poznal Boba a Bunnyho. Řekl jim, že mám nějaké skladby. Já neuměl hrát na kytaru, Peter hrál a já zazpíval svoje písničky. Všem se líbily a druhý den mě vzali do Studia One za Coxsonem.
To bylo kdy? 1964?
Šedesát… Správně! Trefil si to (smích)! Bylo to roku ’64. Vzali mě do Second Street, pak do Studia One a tam jsem zpíval pro Downbeat.
Před samotným Coxsonem? Nebo tě zkoušel někdo jiný?
Jo, zkoušel jsem před Coxsonem, Jackiem Mitto a Lee „Scratch“ Perrym. Po čtvrté písni mě zastavili a řekli mi, abych přišel druhý den nahrávat. Já přišel a nahrál čtyři skladby.
„I’m Gonna Take Over Now“?
Ne, ta byla až s Ethiopians. Byli to „Ice Water“, „Bull Whip“, „Woman Wine & Money“ a „What You Get You Must Take“. Na třech zpívali doprovod Wailers a na jedné mladý Delroy Wilson.
Všechno tvoje sólovky, nikdo z Ethiopians se toho neúčastnil?
Ne, tehdy jsem si říkal Jack Sparrow.
Aha! Ano, to jméno je mi povědomé. Znám určitě jednu skladbu, kterou jsi pod ním nahrál. „Beggars Have No Choice“, ale žádnou jinou. Ta byla taky pro Coxsona?
Ano. Čtyři skladby jako Jack Sparrow a „Beggars Has No choice“. Pravda. Potom jsem ještě chvíli zůstal u Coxsona, ale Bob, Peter ani Bunny neměli čas na moje skladby. Tak jsem ze Studia One odešel. Šel jsem bydlet ke kamarádovi do Waterhouse, abych mohl v Kingstonu zůstat. Tam jsem potkal Stephena Taylora a Astona Morrise („Charlie“, pozn.př.).
„Charlieho“.
Ano, společně jsme zpívali asi rok, dokud jsem nebyl spokojený. Pak jsem se vrátil do Studia One, tentokrát s vlastní skupinou. Nahráli jsme „Owe Me No Pay Me“, „Live Good“ a „Praise Far I“. Aston Morris pak skupinu opustil.
Proč?
No víte, v těch dnech jsme za nahrávání moc nedostávali. Za první čtyři skladby u Coxsona jsem dostal čtyřicet liber. Když jsem se vrátil se skupinou, dostali jsme jen dvacet liber. Charlie mi říkal, že plýtvám jeho talentem a skupinu opustil. Se Stephenem jsme týden poté nahráli ve Studiu One „I’M Gonna Take Over now“ a „Free Man“. Za ty nám dal Coxsone čtyřicet liber.
Tehdy se umělci tolik nestarali o patřičnou finanční odměnu. Hudba byla přednější, jejich hlavní zájem.
To není o tom „starat se o finančí odměnu“. Tenkrát nebyl žádný stálý příjem, o tom jsme si mohli nechat zdát. Peníze v tom nebyly, protože ta hudba se teprve rodila. Před tím, než jsme zcela pronikli do hudebního průmyslu, jsem si myslel, že se něco děje. Když jsem se do něj dostal, zjistil jsem, že se neděje nic. Protože ta hudba nedosáhla takového mezinárodního přijetí, jakého se jí dostává dnes. V tom to nebylo. Ale my jsme ani na peníze moc nemysleli. Věřte mi. My jsme to celé milovali. I když nám dnes producent nedal žádné peníze a nedá ani zítra. Pořád jsme ve studiu a nahráváme, chápeš?
Jak si přežíval? Z čeho si platil bydlení a jídlo?
Chodili jsme do práce. Já jsem povoláním stavitel, chodil jsem do práce. Ale rozhodl jsem se, že když budu zpívat, přestanu pracovat, abych se tím mohl živit.
Čili na plný úvazek?
Ano. Trávím hodně času s hudbou, medituji s hudbou. Po chvíli jsem od Coxsona odešel a začal pracovat sám pro sebe. Bob, Peter ani Bunny na mě neměli čas. Tak jsem je nechal a dal se dohromady se Stephenem Taylorem a Astonem Morrisem.
Měli nějaké hudební zkušenosti?
Hudební zkušenosti? Nic víc, než potloukání se kolem a zpívání. Hráli na kytaru a zpívali. Ani jeden nebyl nikdy ve studiu. Nemluvil s žádným producentem. Proto mě Charlie vinil z plýtvání talentem, protože já jsem dojednával obchod.
Mimochodem, vzpomeneš si, kdo tě doprovázel na prvním nahrávání Jacka Sparrowa?
Ou, Ok. Vzpomínám si, že tam byl Jackie Mittoo, Drumbago (Parks), Lloyd Brevett, Johnnie Moore, Jah Jerry (Haynes)… Zkusím to dát dohromady… To jsou myslím všichni. Ale to je vlastně základ.
Většina ze Skatalites.
Přesně. Tehdy byli všichni ve Studiu One. Myslím, že Hux Brown hrál na kytaru. Ikey Benett na klávesy a to jsou všichni. Hux Brown, Ikey Bennett, Drumbago, Lloyd Brevett a Jackie Mittoo.
Žádné další dechové nástroje, jen Johnnie Moore?
No jo, vlastně víc dechů. Tommy McCook, Roland Alphonso, všechny jsem tam viděl.
Kdo vymyslel název „Ethiopians“?
Zkoušeli jsme v místě jménem The Ethiopian Reorganization Centre, kde byla výstava o naší kultuře.
V Trench Townu?
Ano, když jsme pak šli do Studia One, řekli jsme Coxsonovi, že máme dvě možnosti (druhá byla The Heartaches). On vybral Ethiopians.
To byl asi dost odvážný název, obzvláště v polovině šedesátých let.
To si piš! Žádné radio by tehdy nezahrálo naši skladbu.
Mnoho lidí se dívalo na Rasty s odporem.
Samozřejmě, že se tak dívali. Mně říkali „Rasta singer“. Jen lidé obeznámení se svými kořeny, pronikli do naší hudby.
Ani mezi tehdejší hudební elitou si nezískaly příliš uznání. Tehdy to bylo něco jako, „tak ty jsi ten ‚špinavý Rasta, jo?“, že?
Jasně (smích). Mnoho z nich to nebralo. A víte jak já zpíval. Používal jsem jamajský dialekt a tenkrát se každý snažil jen o „anličtinu“. Říkal jsem jim: „Vždyť takhle nemluvíme.“ Bylo by pro nás lepší zpívat stejně jako mluvíme (smích). Loise Bennettová (Miss Lou) si mě za ten názor cenila.
Většina Skatalites ctila rasta učení, čekal bych, že s nimi se dohodneš bez probémů.
Jistě. To byla silná opora. Opravdu velmi silná opora.
Ještě než toto téma opustíme, jak jsi se vůbec k Rastafariánství dostal? Bylo, a stále je, hlavním tématem tvého repertoáru.
No to přišlo tak nějak samo. Jen ve mě uzrálo něco, co už tam bylo předtím. Už jako kluka mě naučili moji prarodiče hodně o Africe. O tom jak jsme se ocitli zde, na západě. Znám i svoje africké jméno a vím, že pocházíme z Ghany. Moje africké jméno je Quao. Moji prarodiče byli velmi, nechci říct „kulturní“, v tehdejší době se nemohli tolik projevovat. Můj dědeček byl křesťan, byl duchovním, ale o křesťanství mě nic neučil. Daleko víc mi toho řekl o Africe a o tom, jak jsme se z ní dostali na toto místo.
Byli následovníky Garveyho?
Ne, alespoň co já vím. Byli to zbožní lidé. Chodili do adventistické církve. Nebyli to praví křesťané, o církvi mě nic neučili. Můj dědeček říkal „Čím dále od církve, tím blíže Bohu.“ Říkal mi, že církev mě nezachrání. Jen čisté ruce a upřímnost v srdci. Víc mě naučili o Africe než o náboženství.
To asi nebylo v tehdejší době moc časté. Spíš hodně neobvyklé, že?
Ano velmi. Ale stávalo se to. S dědou jsem často jezdil na farmu a on mi vyprávěl spoustu věcí. Spoustu věcí o Africe. Moje babička mi řekla, že pocházíme z Konga a Ghany a že naše jméno je Quao. První předek, který přišel na západ se jmenoval Quao. Dokonce jsem nedávno mluvil s nějakým producentem a ten znal lidi s tímto jménem. A kdekoliv to jméno vyslovím, najde se někdo, kdo ho zná.
Dobře, že se podařilo udržet odkaz i po tolika letech. Je to silná vazba.
Ano, stále trvá. Nemůže jen tak vyprchat (smích).
Tvůj zpěv měl vždy osobitý zvuk. Rád bych věděl, co nebo kdo tě ovlivnil? Ve tvém zpěvu slyším silný vliv menta, tradiční jamajské lidové hudby a Rhythm & Blues.
Jak jsem řekl, vyrostl jsem v církvi. My jsme vzali Rhythm & Blues a calypso. Z těch jsme vytvořili ska/rock steady. Je to jen otázka zpomalení některých nástrojů a zrychlení jiných, chápeš?
Ano. Já měl na mysli konkrétně zvuk Ethiopians. Slyším v něm mento a R & B. Zní mi to zcela jedinečně, souhlasíš?
Koukni brácho, tehdy si musel vytvořit zvuk. Musel jsi mít svůj vlastní zvuk. Psát si skladby a potom udělat tancovačku, aby se písně začaly prodávat. Z každé skladby jsi musel udělat taneční věc, rozumíš?
Takže to byla nutnost, vytvořit tanec a pak ho prodat?
Byla to nutnost. Byl to jediný způsob, jak si zajistit, že se skladba bude hodně hrát. Musel si z toho udělat tanec. Když pak hraje, lidé tancují podle toho jak tancuješ ty. Jo jo, v těch dobách si musel k písni vymyslet i tanec. To byla jediná cesta, jak prodávat desky. Musel si dělat i něco jiného. Během doby se to změnilo. Dnes je to úplně o něčem jiném. Dnes vytvářejí zvuk. Tehdy si musel udělat party, aby se skladba prodávala. Já vždycky rád objevoval nové styly, nové motivy.
Po odchodu od Coxsona si vystřídal mnoho producentů. Od Matadora po Prince Bustera.
No Matador to byla jen přechodná fáze a Prince Buster to samé. Derrick Harriott byl taky jen dočasná štace. Pro každého z nich jsem nahrál dvě nebo tři skladby. Můj hlavní producent byl Sir JJ.
Ale to bylo o něco později, nebo si ho potkal už v polovině let 60.?
1968.
Kdy si nahrával pro Dukea Reida ve studiu Treasue Isle?
Pro Dukea Reida jsem nahrál jen jednu skladbu. Myslím, že to bylo v roce ’69, píseň „Pirate“. Ale neručím za to datum.
Myslel jsem, že ta byla pro Soniu Pottingerovou, ale asi jsem to pomotal. Hádám, že ona tu skladbu vydala v reedici.
Ne, byla pro Dukea. Chci abys věděl, že jsem nenahrál žádnou skladbu pro Soniu Pottingerovou. Žádnou! Sonia Pottingerová je zlodějka. Skladby které ode mne má – „The Whip“, „Cool It Amigo“, „Stealing“, „Mama“ a „Train To Glory“ jsou moje produkce, za moje peníze. Nahrál jsem „Train To Skaville“, takže to jsou taky moje peníze. A za ně jsem nahrál „The Whip“, „Stay Loose mama“, „Cool It Amigo“ a „Train To Glory“. Potom jsem musel odjet z Jamajky na turné do Anglie. To bylo moje první turné, Desmond Dekker se ho účastnil taky.
To bylo v roce šedesát…?
’68. ’67/’68 přesněji. Když jsem odjížděl, nechal jsem svoje nahrávky u Sonii Pottingerové, aby se postarala o distribuci. Dodnes mi je nevrátila. V současnosti se právníci zabývají možnostmi, jak získat moje nahrávky zpět. Protože to nebylo pro Soniu Pottingerovou. Byl to můj materiál a ona mi ho ukradla.
Určitě jsi byl v uplynulých letech obětí častého pirátství, stejně jako mnoho dalších.
No třeba „Pirate“ byla inspirována Lloydem Matadorem. Tu jsem napsal podle něj.
Ano, ale já mluvím o ilegálním kopírování. V oběhu je spousta různých desek Ethiopians. Několik CD, s materiálem z produkce JJ, jsem viděl ve Francii.
Yeah Man, Sonia Pottinger je jedna z nich. Ona to dělá opravdu často.
Nejsi jediný, asi jsi viděl hodně pirátských nahrávek tvé hudby, to je jisté.
Ano viděl. Zrovna nedávno jsem na nějaké narazil. Jedním z producentů, který má můj velký respekt a myslel jsem si, že je můj dobrý přítel je Sir Coxsone ze Studia One. Na konci minulého roku jsem však zjistil, že se pokusil přivlastnit si všechen materiál, který jsem nahrál pro JJ. Sir JJ zemřel. Dovedete si představit, jak moc ho to asi zajímalo. Prakticky jsem písně vlastnil já. Coxsone se pokusil přivlastnit si tento materiál a zaregistrovat se jako spoluautor (smích). Vytáhl falešnou smlouvu, kterou jsem s ním měl podepsat v roce 1966.
Podvrh?
Ano. Je to jeden z mých největších problémů. V současné chvíli se Sparta (hudební vyd. na Floridě, pozn. př.) a Big World v Anglii snaží s tím něco udělat. Ale řekl bych, že se to nějak zadrhává, protože z toho nic moc nekouká. Takže je to asi pasé.
Kdykoliv reggae obohatil nějaký trend nebo nový styl, vždy jsi to pevně ustál. Máš svou vlastní pozici, téměř vlastní styl. Toho si dosáhl hned v počátku a udržel přes všechna ta léta.
Samozřejmě. Víš, asi bych tu teď nebyl, kdybych se pokusil změnit. Protože já musím být sám sebou. A já jsem tady, abych hrál roots music. Jak bych to mohl změnit? Víš co myslím? Nemůžu to změnit, tak to zůstane pořád. Vše, co mohu, je zkusit vytvořit trochu více stylu, trochu více linek a motivů, ale základ tam musí být vždycky. To je důvod, proč neopustím akustickou hudbu. Můj základ musí být tam, nepotřebuji automatického bubeníka. Mám rád svoji basu, mám rád přirozený bas. Miluji kytaru. Neumím hrát na tyto nástroje skrz počítač.
Ale stejně si pár nahrávek v novém stylu natočil. Třeba pro Coxsona.
Jo. To je automat, ale na posledním albu „Mystic Man“ hraje živý bubeník. Máš ho?
Ne, ještě ne.
Ok. Před albem „Mystic Man“ nebyl žádný automat. Až v poslední době vidím, že Downbeat používá mašinky. Něco málo jsem pro něj nahrál v Americe, když jsem žil v New Yorku. Většinu skladeb jsem ani neslyšel.
První turné za oceánem bylo v roce 1968 v Anglii. Jak jsi se k tomu dostal? Bylo to díky Bruce Whiteovi?
Ne, to bylo díky Doctor Bird Records, jak se jen jmenoval? Graeme Goodall. Graeme Goodall mě dostal do zábavní agentury Commercial. V té byli Bruce White a Tony Cousins. Myslím, že jsem u nich byl dva roky. Dva nebo tři roky.
Takže cest po Anglii bylo víc?
Jo, jo. A byli to dlouhé turné. Tři měsíce. Yeah man, tehdy jely „Train To Skaville“, „Free Man“, „Owe Me No Pay Me“. Tyhle skladby se v Anglii hodně prodávaly. Lidé mi říkali, že když se „Owe Me No Pay Me“ a „Free Man“ prodávají v Anglii, měl bych přiletět vlastním letadlem (smích). Pochopil jsem, až když jsem viděl odezvu na vystoupeních.
Se Stephenem jste si ale nepřivezli žádnou doprovodnou skupinu? Hrála s vámi nějaká kapela z Anglie?
Ano, byla to anglická skupina Rudies. Následující rok to byli Healers(?). Rudies byli tehdy nejlepší kapela v Anglii. Všude mne doprovázeli a když jsme skončili, vrátil jsem se na Jamajku. Rudies se pak stali nejlepší britskou kapelou. Další rok jsme byli zpět. Rudies se začali naparovat a tak jsme je vyměnili za Healers. A když jsem odjel zpátky na Jamajku, stali se kapelou číslo jedna Healers (smích)!
Myslím že z Rudies nakonec vznikli Cimarons. Ouha ne, promiň. Později se přejmenovali na Greyhound a stala se z nich taková pop-reggae kapela.
OK.
Našel jsi v Anglii čas na nahrávání?
Ano nahrál jsem jednu pomalou píseň.
Která to je?
„Sharing You“.
A jaký byl v Anglii ohlas publika, když jsi se tam objevil?
V šedesátých? Divoký! Velmi divoký! Úplná divočina. Před pár dny, během mého turné, jsem to opakoval stále dokola, v hudbě už dnes není žádné vzrušení. Tenkrát nás museli před lidmi schovávat. Při poslední písničce stál můj agent připravený u dveří, s mými šaty přes rameno. Při odchodu z podia mi hodil plášť přes hlavu, rovnou do auta a tradá.
(smích)
Někdy jsme zůstali stát, zamkli jsme se vevnitř, protože všude okolo se tlačily davy. Bylo to opravdu divoké. Desmod Dekker musel dokonce jedné noci do nemocnice.
Ano?
Ano! Holky se mu věšely na šálu. Jedna tahala za jeden konec, druhá za druhý, až ho málem uškrtili (smích)!
To je šílené.
(smích) Jo! Říkám ti, tenkrát byli fakt šílení. Velmi, velmi šílení. Museli jsme se schovávat.
Turné probíhalo v černošských klubech v karibských komunitách, nebo na vysokoškolských kolejích pro bílé posluchače? Předpokládám, že obojí, možná s větším záměrem na jamajské publikum?
Yeah man, pro bílé a černé. Hráli jsme i na mnoha univerzitách. Začínalo se v místě zvaném Ram Jam v Brixtonu. Když jste neuspěli tam, žádné turné nebylo (smích). Museli jsme to zvládnout v Ram Jam, tam jsme vždycky začínali.
program klubu Ram Jam (1967)
zdroj: www.georgwa.demon.co.uk
To bylo klíčové místo.
Ano a ještě the West Indian Club. Tam byla noční show od dvou hodin ráno. Většinou jsme stihli dvě až tři vystoupení za noc.
Chápu, celá noc byla rozdělená na „sety“.
Yeah man, dvě až tři vystoupení za noc. Většinou dvě, někdy tři.
Jak dlouhý byl set? Od 45 do 60 minut?
Ne,ne. Řeknu ti jak vypadala naše show. Kdekoliv jsme hráli, vystoupení trvalo hodinu a půl. Měli jsme připravenou kompletní show. V první části jsme zpívali, potom tancovali. Měli jsme s parťákem společný tanec. Zatancovali jsme a všichni kromě mě, odešli z podia. Já měl potom takové komediální vystoupení, pár vtípků a tak. Po něm se všichni vrátili a ještě jednou jsme s doprovodem zpívali. Takhle to probíhalo, přišel jsi a viděl kompletní show. Zpěv, tanec, komedie a opět zpěv.
To zní jako nějaké varieté.
Ano, to je. Jo, jo. Když si tehdy zavítal, chytlo tě to. Viděl jsi show, ne jen samotné zpívání. Předvedlui jsme clastní tanec a bývali jsme dobří tanečníci, velmi dobří. Po tanci přišla legrace a vtípky. Pak jsme si dali přestávku a zakončili to společným zpěvem.
Věděl jsi něco o tehdejších skinheads?
Komu říkáš „skinhead“?
Takzvaní britští skinheads, milovali jamajskou hudbu.
Tehdy nebylo mnoho rastamanů. Těžko by jsi zahlédl dready. To vůbec nebylo. Když říkám „Jsem Etiopian“, zpívám všem národům, zpívám lidem.
Kdy začala tvoje spolupráce se Sirem JJ („JJ“ Johnson)? Nebylo to dokonce ještě před rokem ’68, tak o dva roky dříve?
Sira JJ jsem poznal ještě před turné v Anglii. Tam jsem byl v letech ’67 a ’68. Po prvním turné jsem mu řekl, že na další musí jet taky. Po návratu o rok později, jsem mu řekl, že teď už opravdu musí do Anglie. Postarat se o svůj obchod, protože tam hráli jeho skladby. Tehdy se JJ vydal do Anglie.
Jaké bylo vaše první setkání? Sir JJ neměl žádné zkušenosti v hudebním odvětví?
Ne. Já ho prostě viděl a tak jsem se ho zeptal, jestli by ode mne nechtěl nějaké skladby. Řekl, že by měl zájem. Pak se na mě podíval a řekl mi, že chce, abych napsal skladbu, jejíž název musí být „Everything Crash“. To bylo vše, co řekl. Druhý den jsem se vrátil a skladbu mu zazpíval. On mi věnoval úsměv od ucha k uchu a řekl, že to nahrajeme. Šli jsme do studia a lidé se smáli, když tu skladbu uslyšeli.
Proč?
Nevím, ale poslouchej: „Wha‘ gone bad a mornin’…“ Tehdy takhle na nahrávkách nikdo nezpíval. Každý používal angličtinu a správnou gramatiku, víš co myslím? Nepřemýšleli o tom, jak Jamajčané ve skutečnosti mluví. „Wha‘ appen“ nebo „Wha‘ gwaan“, „Every’ting all right“, chápeš? Chtěli, abychom říkali „everything all right“, ale to jsme nebyli skutečně my (smích).
Namísto toho jsi chtěl protlačit místní způsob.
Ano! Snažil jsem se protlačit, způsob jakým skutečně přemýšlíme. A jsem za to vděčný Všemohoucímu, protože to přetrvalo a zároveň pro mne mnoho vykonalo.
Našel jsi ještě nějaké současníky, kteří se zajímali o to, co děláš s jazykem a kulturou?
Tehdy jsem byl podceňován! Byl jsem podceňovám, protože jsem nezpíval anglicky. Ostatní, dokonce i Wailers, přezpívávali skladby od Impressions. Blues Busters zpívali cizí písničky. Zkoušeli je a zpívali. Já nic takového nedělal.
Co dělal JJ před tím než jste se setkali, čím se zabýval?
Byl agentem firmy na juke-boxy a měl obchod s deskama. Míval opravdu mnoho juke-boxů, mohli jste si u něj nějaký koupit.
Většina tzv. „producentů“ tehdy nahrávání pouze financovala a vlastně dodnes se příliš nepodílejí na samotných aranžích a hudební stránce věci. Jak si počínal v tomto ohledu JJ?
Byl jedním z nich. Poslal mě do studia, skončili jsme a čekali na něj. Někdy přišel a poslechl si, co jsme nahráli. Jindy přišel do studia hned na začátku. Když se mu něco líbilo a měl nějaký nápad, tak ho tam dal. Vždycky mě nechal tvořit. Sám se přidal jen když chtěl, aby skladba byla přijatelnější.
Staral jsi se o většinu jeho produkcí. Dostal jsi prostor, který jsi potřeboval.
Ano pane, jeden z mých nejlepších producentů. Dal mi volnou ruku, proto mám od něj tolik hitů. Protože většinu skladeb, které jsme pro JJ dělal, devadesát pět procent aranží jsem dělal já. Dechy – moje pusa byla první nástroj na kterém zazněly. Basovou linku jsem také nejdřív předzpíval.
Jaký byl JJ v soukromí?
Teď poslouchej, velmi tichý, skromný člověk. Dobrý muž, který držel slovo. Tehdy chtěl každý producent sepsat smlouvu. On se na mě podíval a řekl: „Chlapče, nesepíšu s tebou žádnou smlouvu. Oba jsme dospělí muži, vše co musíme je splnit, co jsme si dohodli.“ Takový byl můj nejlepší producent. Nejlepší člověk, kterému jsem věřil. Když jsi si desátého v měsíci přišel pro peníze, on nikdy nezapomněl, vždy je měl a nikdy si na ně nečekal. Měl je připravené den předem. Byl úplně jiný, proto má tolik hitů. Když se podíváš na můj katalog, většina hitů byla pro Sira JJ. Skladby, které nebyly pro něj, byly pro mě. Já je produkoval. Coxsone jich tam taky pár má, ale jen pár skladeb.
V roce 1968 odjel JJ do Anglie, kde vyjednal a zajistil obchod s Lee Gophtalem z Trojan Records, ohledně tvého debutového alba. To vyšlo o rok později.
Tehdy jsem řekl Siru JJ ať jede do Anglie a on dohodl obchod s Trojan Records.
Pak vydali album „Reggae Power“.
obal LP „Reggae Power“
foto: www.reggae-vibes.com
Ano. To je moje první album. Na obale je dívka, to je jedno z prvních. Ta dívka byla z Anglie.
A trojice na druhé straně obalu, to je ještě Charlie?
Ne, to není Charlie, to je Melvin. „Mello“ přibyl do skupiny v roce 1968, ve stejném roce jsem potkal Sira JJ.
Melvin?
Melvin Reid.
Nebyl v jiné skupině, než přišel k vám?
Ne. On jen přišel a zase odešel, přišel a odešel. Nikdy s námi nevystupoval, nikdy nebyl poblíž. Přišel a zazpíval s námi tři čtyři skladby a pak jsme ho zase chvíli neviděli. Nebyl stálým členem.
Co se dělo se skupinou začátkem sedmdesátých let, situace se značně změnila.
Situace se změnila a my jsme jen paběrkovali. Stephen nakupoval benzin u čerpací stanice a v noci, když benzinka zavřela, ho prodával. A díky tomu zemřel.
Co se stalo?
Srazil ho náklaďák, na místě byl mrtev.
To bylo v roce 1975.
Správně. Ty znáš všechny datumy, trefil jsi všechny (smích)?
(smích) Pověz mi víc o Stephenovi. Kromě toho, že byl „druhou půlkou“ Ethiopians, o něm není téměř nic známo.
Byl to skvělý chlap. Skvělý člověk. Potřeboval trochu více času, na to co dělal, ale když už se do toho pustil a zavřel oči. Kdykoliv jsem viděl, že zavřel oči, byl jsem v klidu, protože jsem věděl, že už to má (smích)! Yeah man, byl to skvělý člověk. Bylo úžasné, mít ho vedle sebe. A taky, každý menší muž umí dobře tancovat, víš co myslím? On uměl taky výborně „s nohama“. Proto jsme spolu na podiu hodně tancovali. Byl to výborný člověk, velmi mi chybí.
Jak jsi reagoval, když jsi se to dozvěděl?
Víc než dva roky mi bylo zle, sbíral jsem se z šoku. Mluvil bych s tebou a každých deset vteřin bych si zhluboka povzdechl. Nějaký čas mi to trvalo, tak jsem odjel z Kingstonu na venkov. Potom, co jsem si do Kingstonu jezdil pro léky a nějaký čas odpočíval, jsem začal dýchat zase normálně.
Měl Stephen rodinu?
Ano, měl rodinu, ženu a syna. Toho se snažím už několik let najít, ale nedaří se mi. V tomto interview chci, aby zaznělo, že ho hledám. Protože bych chtěl některé písně přepsat na něj. I přes to, že autorem všech skladeb Ethiopians jsem já. Já jsem je napsal, zaranžoval a složil. Ale některé z nich, například „Skaville“ nebo „One Heart“, jsem napsané neměl. Jen dechovou sekci. Šli jsme do studia a jamovali. Každý do toho vložil to nejlepší. A když jsem dostal honorář, vždy jsem dal část Stephenovi.Teď se cítím provinile, že jeho jediný syn není v dosahu, aby jsem mu něco dal. Přál bych si ho najít. Přepsal bych některé skladby na něj, abych mu přilepšil. Řekl jsem to už mnohokrát, ale stále ho nemůžu najít.
Možná žije ve Státech nebo v Kanadě.
Vím jen, že se jmenuje Anthony Taylor. Až budeš dávat tento rozhovor na net, udělěj pro mne jednu věc. Napiš, že bych rád našel Anthony Taylora, syna mého parťáka.
Určitě to udělám.
Potřebuji ho najít. Jeho otec pro mne udělal mnoho práce a já bych chtěl, aby měl co jíst a jeho děti taky, rozumíš mi?
To byla asi velká brzda vaší kariéry, Ethiopians ustrnuli.
Ano, velká brzda. A víš, že mi to trvalo dvanáct let, než jsem se vrátil do studia?
Ale tehdy jsi cítil, že ho nemůžeš prostě jen tak někým nahradit nebo se pletu?
Zkusil jsem dát dohromady jinou kapelu. Měl jsem takovou nyabinghi skupinu, která vydala album „Slave Call“.
To bylo v roce 1978? Deska vyšla v produkci Nineyho?
Poznáváš moje bratry? To byla kapela, kterou jsem se snažil dát dohromady. Ale všichni byli liknaví a tak jsem se rozhodl zůstat solo. Trvalo mi dlouhou dobu než jsem nahrál a vydal album „On The Road Again“ (Heartbeat).
Jistě.
Jo, jo. Heartbeat, od té doby jsme zpět.
Mimochodem, co se stalo se Sirem JJ? Byl zavražděn?
Ano.
Jak se to stalo?
No, třikrát ho postřelili a on pokaždé přežil. Na čtvrtý pokus mu prořízli hrdlo. Nikdo z nás nepochyboval, že to bylo naplánované.
To je vskutku brutální čin. Měl nějaké nepřátele?
Musíš si uvědomit jednu věc, tehdy si nemusel mít nepřátele a stejně se ti to mohlo přihodit. Jo člověče, kdyby JJ nezemřel, významně by promluvil do podoby jamajské hudby.
Měl dobrý hudební sluch a cit pro obchod. V tom byl opravdu dobrý.
Přesně tak. Ale já jsem tak nějak cítil, že se ho ostatní snaží zbavit.
Myslíš, že to souviselo s lidmi z hudebního průmyslu?
No já nejsem ten, kdo by mohl soudit. Ale podle toho co člověk vidí, jak to bylo naplánované. Nejde to říct nahlas, jinak se tě zbaví taky.
Takže ze všeho nejvíc je to mafie?
Rozhodně ano.
Za takových okolností by jsi si měl hlídat záda, ne (smích)?
Nemůžeš toho říci příliš, vždyť víš (smích)! Nesmíš toho moc prozradit, musíš být opatrný na to, co říkáš.
A změnila se nějak situace?
Já nedokážu vnímat věci tak, že se zhoršují. I když se zrovna nedaří, stejně se snažím dál. Nikdy to nebude k horšímu. Nemůžeš myslet na nejhorší.
Jak dopadlo album „Slave Call“? Vyšlo u labelu Count Shellyho v produkci Nineyho.
To je další zločin. Za tohle album jsme neviděl ani penny. Jen za práva, která vlastním. Ale za nahrávání jsem od Nineyho nedostal nic. S tím albem to bylo tak. Niney zaplatil muzikanty a studio. Já dodal materiál. Měli jsme dohodu. Niney jel do Anglie vyjednat obchod a po návratu mi měl zaplatit. Odjel do Anglie a tím to skončilo. V současnosti se od většiny z nich snažím oprostit. Našel jsem jich mnoho, Keelinga Bedforda například. Za chvíli budu mít všechen materiál pod svou značkou.
A vydávat je budeš sám?
Yeah man.
Správně. Album „Slave Call“ vyšlo také na labelu Third World, jednal si ohledně toho s Countem Shellym? I když album neprodukoval, předpokládám, že na něm měl nějaký podíl.
Ano, šel jsem za ním. Poslal mě za Nineym, že ten platí. Od Shellyho jsme nic nedostal. Je to Nineyho obchod. A je to už let, co jsme Nineyho viděl. Vůbec nevím, kde bych ho mohl najít. Jen si přeji, že ho jednoho dne potkám.
(smích) Jak se říká, křivárna. Aspoň tak to vyznívá, i když každá mince má dvě strany.
(smích) Yeah man, je tu spousta křiváků. Ale stejně musíš děkovat Jahovi, protože kdyby nebylo mě a dalších, nikdo z nich by nepřežil. Já mám schopnost vytvořit něco, z čeho se dá uživit. Díky Jahovi.
Přinejmenším jsi stále tady.
Yeah man (smích)! Ta nejlepší věc je vědomí, že tu ještě jsem a stále hraju.
Absolutně.
Pravda, pravda.
Takže snahou na albu „Slave Call“ bylo udělat něco jiného než rockers? Nyabinghi?
The Ethiopian & Nyahbinghi Band
www.reggae-vibes.com
Ano, použili jsme rytmus nyabinghi.
A také nenásledovat jen poslední trend a módu (rockers)? Dostat do popředí tradiční zvuk?
Ano! Šlo o víc než jen album do hitparády.
Je to docela odvaha, nahrát takové album, riskantní podnik. Nikdy nevíš jestli se bude prodávat, ve srovnání s hudbou, která jde přímo na ruku požadavkům trhu.
Tak hele, Drumbago mi vždycky říkal:“Kreativita je to, co se vyplácí“. Nikdy jsme na to nezapomněl. Nezáleží na tom, co zrovna v hudbě dělám, snažím se být tvořivý jako byl Drumbago.
Jde ti tedy o něco trvalejšího.
Yeah man.
O něco, co nezmizí ze světa ještě v roce svého vzniku.
No kdyby šlo o tohle, tak já jsem tady už čtvrtou generaci.
Dobře řečeno (smích).
Yeah man (smích)! Nyní procházím čtvrtou generací.
A stále prodáváš desky.
Ano. Dovedeš si představit, jak mi bylo, když jsme před dvěma dny viděl mladé lidi, zpívat na koncertě třicet nebo čtyřicet let staré skladby?
Přinejmenším jsi byl hrdý, ne?
Poslouchej mě. Oni jsou můj výtah nahoru. Malé děti. Dvacetiletí a puberťáci.
Ještě nebyli na světě, když ty skladby poprvé zazněly.
Ano, ještě se nestačili narodit (smích)! Možná, že ani jejich rodiče se ještě nepoznali. Vidět je dnes zpívat ty písničky! To člověka zahřeje. Ale proto jsme ty písničky nahrál, aby žily dál (smích). A to je důvod, proč se vždycky snažím tvořit. Protože, když se dílo podaří, přetrvá. To není jako dnešní hudba. Stejně jen používají staré rytmy. To je nejdál, kam dojdou a pak odumřou. Protože originál už tu je a stále žije. Nemůžete stále dokola oživovat něco, co ještě žije, chápeš?
Jak důležité je pro tebe samotné sdělení písně? Nevybíráš si zrovna nějakou střední cestu. Nikdy jsi se nevyhýbal společenským tématům. Život je mnohem více než jen romantika a marnivost.
No. Děláš to, co cítíš. Co cítíš, to děláš. Reggae je pláč lidu. Je to nářek za ty, kteří nežijí uspokojivý život. V té hudbě je volání o pomoc v tolika různých podobách. To je nejlepší způsob. Komunikovat, o tom to je, o komunikaci s myslí. Nikomu se nevnucujeme. My zpíváme, vy posloucháte. Chcete to přijmout, přijmete to. Chcete si to nechat projít hlavou, pochopit co děláme, rozumíš mi? Nikoho nenutíme.
Po albu „Slave call“ jste měli pár let přestávku. V roce 1982 jste se vrátili s deskou „Evrything Crash“ pro Coxsona.
To bylo před „On The Road Again“? Pro Coxsona?
Ano.
Jo, tehdy jsem se na chvíli uklidil na venkov. Myslím, že máš pravdu. Když jsme měl nějaké peníze, šel jsem do studia a nahrál jednu nebo dvě skladby. Ty jsem pak vydal. V 80. letech (přesně v roce 1987) jsem se vydal na turné s Gladiators. Během cesty jsem si uvědomil, že americká vydavatelství nestojí o singly. Chtěli celé album. Vrátil jsem se domů, vždy když jsem dostal peníze, šel jsem do studia nahrát pár skladeb. Ty jsem si schoval až mi Heartbeat pomohl udělat z nich desku a tak vzniklo album „On The Road Again“.
Ale deska, o které mluvím, vyšla ještě před tím. Jsou na ní skladby „When Will Be The End“, „Hard times“, „Empty Belly“, „Locus“, „Open The Gate“ a další. „Everything Crash“ vyšla v roce 1982.
„Everytnig Crash“ ta byla pro Coxsona. Já mluvím o albu „On The Road Again“ se stejnojmennou titulní skladbou. A je tam toho mnohem víc. Spousta nových skladeb.
A většina z nich vznikla v 90. letech?
Ano.
Ale co to LP „Everything Crash“? To je velmi povedené album, oblíbené mezi fanoušky Ethiopians. Když někde zazní jméno Ethiopians, často se stočí řeč právě k této desce.
No já jsem zrovna nahrál tu skladbu pro Coxsona a on podle ní pojmenoval celé album.
Většina skladeb vznikla při témže nahrávání? Nebo to byla spíš kompilace nahrávek ze sedmdesátých až začátku 80. let?
Ano. Některé vznikly během stejného nahrávání.
A jak se stalo, že jsi opět nahrával pro Downbeat?
Na čas jsem zmizel z hudební scény. Nejkratší cesta , jak se vrátit před publikum, vedla přes Studio One. Tak jsem se vrátil. Když potřebuješ být slyšet a získat ohlas, Studio One je značka, která tě opravdu vystaví. Každý má rád Studio One. Každý ho zná a uznává. I když Coxsone nepatří k těm, co dobře platí. U něj nejde nahrávat pro peníze. Nahráváš pro jeho label a to tě proslaví, protože Studio One je zaručená známka kvality.
Z tohoto období také pocházejí skladby „The Prophet“ a skvělá „Incessantly“? Nebo jsou starší?
Ne, jsou z té doby, začátek osmdesátých let. Skladby „Cherry Pie“, „When Will Be The End“ a další.
Leonard Dillon
zdroj: www.urbanimage.tv
Ale některé z nich se na albu vůbec neobjevily. Pokud vím nebyly vydány nikdy, což je velká škoda. Měl je vydat, ale nevydal.
Ne, opravdu se jich na desce moc neobjevilo. Coxsone má teď hromadu mých skladeb. Když jsme bydlel v New Yorku, nahrál jsem pro něj asi třicet písniček. Myslím, že z nich nevydal ani polovinu. Ale on je člověk, který měl vždycky spoustu nevydaného materiálu.
Řekni mi něco víc o skladbě „Incessantly“, je moje oblíbená.
Není to nic jiného než prostá pravda, „Vždy jsem bojoval proti chudobě“ víš. Někdy jsem přežíval jen díky prodeji trávy. Ganja business. Občas jsem prodal někomu matroš… To byla fakt pravda, stesk přímo od srdce. „Incessantly I man fight to resist poverty, mainly sellin‘ collie to collie, to keep I and I man family from going totally hungry“ („Nepřetržitě bojuji proti chudobě, hlavně prodejem ganjy, abych uchránil rodinu před hladem“) Chápeš co tím myslím? To jsou přirozené věci. Někdy člověk přežívá ze dne na den a o tom jsem zpíval.
A co album „Prophecy“, které vyšlo roku 1986 na labelu Nighthawk. Hrají na něm Gladiators. Celým názvem se jmenuje „Dread Prophecy“?
„Dread Prophecy“? Ano. To vyšlo na Nighthawk. No sám poznáš podle textu: „One prophet come two prophet come all a dem to the same somet’ing“ („Objeví se jeden prorok, objeví se druhý, pokaždé jde o to samé“). Jak už bylo řečeno, v téhle době i v kterékoliv jiné, jsou přirozené věci které se dějí a nebo se teprve stanou.
A „The Prophet“, kterou si tehdy nahrál i pro Coxsona.
To není o prorokovi. Miluji proroctví (smích), miluji historii. Hodně čtu. A když jde o každodenní události, proroctví, historii jsem u toho, chápeš? To jsou všechno věci, o kterých si čtu.
Jak za sebe hodnotíš 90. léta? Zmínil jsi svoje album „On The Road Again“.
A ještě jedno album. „Owner Fe De Yard“.
To byla kompilace starého materiálu od vydavatelství Heartbeat.
Jo.
A v Heartbeat ti náležitě zaplatili? V katalogu mají minimálně tři tvoje tituly.
Ne pane, s nimi mám jednu z nejhoších zkušeností. Heartbeat, Sonia Pottinger, Niney, všechno špatnej tah. Coxsone k nim patří taky, ale od něj jste dostali aspoň něco. Z Coxsona jste dostali deset procent. Od Nineyho a Sonii Pottingerové vůbec nic, normální podfuk. Ale na devadesátá léta si nestěžuji. Co mi chybělo v předchozích letech, jsem si vynahradil v devadesátých. Začal jsem hodně koncertovat, ne jako v 60. nebo 70. letech. V 90. letech jsem toho najezdil hodně a vydal jsme album. „Tuffer than Stone“, znáš ho?
Ne, nikdy jsem ho neviděl. Pro koho to bylo?
Pro label Sankofa Music z Francie. Znáš Sankofa Blackstar?
Kdo se na něm podílel?
Hudebníci byli z Eruption Crew. S nimi jsme jezdil turné do roku 2001. Jezdili jsme na Reggae Bash (festival ve Francii, pozn. př.).
A poslední deska, kterou si vydal opět u Coxsona, se jmenuje „Mystic Man“?
Jo, ta je poslední.
Všechno nové skladby, nebo taky něco z dosud nevydaného staršího materiálu?
Nové i nějaké, které už dlouho nikdo nevydal.
Co si myslíš o míchání skladeb z různých období? Nové technologie dohromady se starými analogovými nahrávkami. Mně to zní přinejmenším trochu zvláštně. Ale já z toho slyšel zatím jen jednu zvláštní skladbu.
Já nevnímám současný zvuk jako jiný nebo odlišný. To, co slyším dnes není nic ve srovnání s tím co už tu je a vždy bude. Žádná hudba, která dnes vychází, není nová. Za prvé proto, že v ní není žadná tvořivost, stále jen přehrávají staré riddimy. Tihle lidé se proslavili na mé skladbě „Engine 54“. Sizzla si vzal můj track číslo jedna a udělal si z něj hit. A spousta dalších používá staré riddimy, nemůžu hodnotit jejich hudbu. Ničím mě neinsiprují, nic mi nedávají. Neposlouchají mě, aby se něco naučili vytvořit. Jak už jsem říkal, „jedí ze špinavého talíře“ (smích)!
(smích)
Protože my z těch talířů jíme už dávno, víš. Nesměj se (smích). Vždyť je to pravda, ne?
Ano.
Musejí být kreativní. Musí. Když vidím nějakého z těch producentů, kteří stále předělávají stejné skladby, říkám jim: „Vy jste ti, kdo kazí hudbu. Šetříte za muzikanty. Chcete jen přijít do studia, zajamovat na starou pecku, zajamovat na novou a to je všechno! Myslí, že s tím dojdou daleko, ale nedojdou.
Tobě tedy s ohledem na minulost přijde současná hudba jakoby ve spánku. Více či méně přešlapující na místě, tak to vnímáš?
Ethiopians live, Ženeva
zdroj: www.raspectshop.com
Ano. To je důvod, proč se my veteráni, musíme probudit. Proto jsem zpátky ve studiu a vymýšlím nové riddimy. Ze stejných důvodů jsem také Coxsonovi řekl, že nebudu zpívat na staré podklady. Musel pro mě najít nové linky, a on mě nechal, abych si je vytvořil sám. Dělám to taky proto, aby věděl, jaký o to mám zájem. Až se do toho pustím, budu tvořit celé album. Mám už pár pecek, takže trvám na tom, že dodělám celé CD. Tentokrát to bude opět produkce Ethiopan a uslyšíte ten rozdíl. Znovu uslyšíte ten rozdíl. Protože, když si produkuji vlastní věc, tak přežije.
Kdo to vydá?
Myslíš která společnost? To ještě nevím, nejdřív si musím udělat průzkum, s kým se dá udělat nejlepší obchod. A když říkám nejlepší, mám na mysli, že dostanu zaplaceno, co jsme si dohodli. Nemluvím o výši příjmu. Mám na mysli dohodu, která mi zajistí, že peníze přijdou, kdy mají.
Takže to tě ještě čeká.
Ano. Nad tím nyní medituji.
Když se ohlédneme za všemi úspěchy, kterých si s Ethiopians dosáhl, jak by si to v tuto chvíli zhodnotil?
Jako jestli se mi líbilo, vše čím jsem prošel?
Ano. Co cítíš, když se ohlédneš za svým životem?
Veškerá ta zkušenost? Šel bych do toho znovu (smích)! Klidně bych si dal stejné kolečko. Ničeho nelituji. I když moje zkušenosti z hudební branže jsou dost nešťastné, je to jen proces učení. Šel bych stejnou cestou.
Život je jedna dlouhá lekce, že?
Svatá pravda.
