27. února 2002 se Alicia Keys cítila příšerně, měla chřipku a měla se účastnit svého prvního předávání cen Grammy.
Ten večer měla nominaci na šest cen včetně té za píseň roku pro Fallin‘ a měla zpívat směs hitů po boku tanečníka flamenka Joaquina Cortese. „Silou vůle jsem vstala z postele“, vzpomíná ve své autobiografii More Myself. „Nepřijdu o svoje první Grammy, ani kdybych měla spadnout obličejem přímo do klavíru.“
Večerem ji provedla injekce vitamínu B12. Alicia v průběhu ceremoniálu proměnila pět ze šesti nominací, čímž vyrovnala rekord Lauryn Hill jako nejlepší zpěvačky roku. Směs rozjařenosti, nemoci a ospalosti způsobila, že se cítila jako by „vystoupala do vnějšího vesmíru“.
„Který nováček dostane pět cen Grammy po jednom jediném albu?“ Celý ten večer „mi připadal neuvěřitelný,“ dodává, „jako z jiného světa“.
V roce 2020 byla Alicia Keys znovu na udílení cen – tentokrát jako moderátorka –, když její úspěch s pěti cenami zopakovala Billie Eilish.
Teenagerka, která se narodila v roce, kdy Alicia vydávala svoje debutové album, vypadala kvůli vší chvále nesvá. Když se četla jména nominantů na cenu za album roku, kamera ji zachytila, jak říká „prosím, ať to nejsem já“. Na jevišti přiznala, že cítí, že si to nezaslouží.
Alicia se dívala z ústraní a přesně věděla, jaké to je. „Můj bože, no jistě,“ říká. „Stojíte tam se všemi těmi poctami a oslavami – a přesně nevíte, co s tím máte dělat. Nebo dokonce nevíte, proč jste to byli vy.
„Cítíte, jako by to bylo přehnané. Myslíte si, ‚Rozdejte to ostatním, nedávejte to jen mě‘, chápete? Rozhodně to znám, rozumím tomu.“
Další den ráno Alicia zavolala Billie Eilish, aby jí nabídla podporu. „Chtěla jsem jí poblahopřát, protože jsem z ní měla takovou radost,“ říká, „nejenom proto, že má krásný hlas, ale ani se nesnaží zapadnout do davu – a to je velmi důležitá věc.
„Když jsem jí volala, řekla jsem, ‚Ani na vteřinu si nemysli, že si to nezasloužíš. Zasloužíš si to všechno a nezapomeň na to.‘ „Protože si pamatuju, že jsem se tak cítila hrozně dlouho. Myslela jsem si, že si nezasloužím, co jsem dostala, nezasloužím si velikost, kterou v sobě mám.“
Je překvapující zjistit, že Alicia Keys se někdy cítila nedostatečně nebo nehodná zásluh. Její hudba pulzuje silou, odolností a poselstvím rovnoprávnosti. Dokonce i Bono z U2 tvrdí, že tahle hvězda vyzařuje energii, která říká „dej si na mě pozor“.
Jenomže, jak vysvětluje ve své knize More Myself, písničky jako Superwoman a Girl On Fire nenapsal někdo, kdo všemu rozumí. Namísto toho „ta slova byla něco, co jsem sama potřebovala slyšet“.
Vlna strachu
Alicia na tom byla hrozně, zpochybňovala svoje instinkty a bála se, že se její úspěch neudrží. Ještě hůř – nechala ostatní, aby její strach využívali a tím jí ztěžovali práci. V roce 2006 „už jsem nepatřila sama sobě,“ píše ve svých memoárech. „Byla jsem v zajetí všech požadavků, žádostí a přání, s pouhou myšlenkou, že bych řekla ne, přicházela vlna strachu.“
Když se jednou v noci zhroutila ve své šatně v New Yorku, zarezervovala si výlet do Egypta a utekla. Hned první den ztratila hlas kvůli laryngitidě. Protože byla nucena zpomalit a věnovat pozornost svým pocitům, odhodlala se vybojovat si zpátky kontrolu nad svým životem, „nastavila jsem hranice a udělala změny k lepšímu“.
Změna ale nepřišla ze dne na den. Učila se postavit se sama za sebe a bránit se potřebě zavděčit se ostatním a to zabralo roky. Alicia byla také nucena vyrovnat se s některými aspekty své osobnosti, které dříve potlačovala.
„Nejsem tolik spokojená s částmi, které jsou velmi zranitelné nebo dokonce rozzlobené,“ říká.
„Zloba není emoce, se kterou jsem moc v kontaktu, a uvědomila jsem si, že to je proto, že moje matka vždycky byla velmi silná osobnost. Kvůli tomu jsem se pokaždé nějak snažila zvládat její emoce a udržovat příměří. A tak jsem si na to zvykla.“
Narodila se jako Alicia Augello Cook v roce 1981 a vyrostla v Hell‘s Kitchen – jedné z nejdrsnějších čtvrtí New Yorku. Otec odešel, když jí byly dva roky, takže rodina musela vyžít z ubohého platu její matky, právní asistentky. Navzdory omezenému rozpočtu matka trvala na tom, že se její dcera bude učit hrát na klavír, a tak cvičila na otlučeném piáně, které jim daroval kamarád.
Ukázalo se, že má ohromný talent, jak muzikální, tak studijní. Přeskočila dva roky školy, absolvovala jako nejlepší studentka na newyorské Professional Performing Arts School a podepsala svou první nahrávací smlouvu, když jí bylo patnáct. Takové výsledky (a fakt, že byla vyšší než její starší spolužáci) ale zdůrazňovaly pocit jinakosti.
„Cítila jsem se jako outsider,“ říká. „Myslím, že jsem se celou dobu učila, jak zapadnout v různých podmínkách na různých místech, v různých prostorech, s různými lidmi. Vždycky jsem se ale cítila, jako bych byla z jiné planety nebo z jiné doby, jako bych sem nikdy doopravdy nepatřila.“
„Jako by mě někdo hodil do téhle doby a já si říkala, ‚Počkejte, jak jsem se sem dostala?‘“
Umělecký vzdor
Jedním z důvodů, proč hudební komunita přijala její debutové album tak snadno, byla její schopnost spojit sofistikovaný soul ze sedmdesátých let s pouličním zvukem hip-hopu.
Tahle citlivost ale neudělala dojem na její první nahrávací společnost – Columbii –, kde ji chtěli prodávat jako jasně vymezený idol teenagerů. Zázračné klavíristce řekli, aby svou muziku upravila víc „pro rádio“ a „ubrala piáno“. S depresivní nevyhnutelností si taky vyslechla, že musí zhubnout a ukázat větší výstřih.
Rozzuřená odstoupila od smlouvy, dokonce si zajistila práva ke svým nahrávkám a ty přinesla do J Records Clivea Davise.
Songs In A Minor, které obsahují hodně z toho, co Columbia odmítla, protože zněly „jako demo“, nakonec vyšly v roce 2001 a prodalo se jich 12 milionů.
Alicia popisuje svůj boj o kontrolu nad sebou jako její „první akt uměleckého vzdoru“, který ukazuje sebevědomí, jež jí v jiných oblastech života chybělo. Ale Alicia říká, že jedna věc, u které nikdy nebyla ochotná dělat kompromisy, je její hudba.
„To byl vždycky můj prostor, můj bezpečný vesmír. Schopnost psát a diskutovat, co cítím a sdílet to intimně – to byla vždycky moje pravda.“
Zhruba ve stejné době, kdy psala svou autobiografii, začala pracovat na svém sedmém albu. Jak svou identitu objevovala na papíře, její hudba nevyhnutelně také začala odrážet zpřístupnění její osobnosti.
A tak tu kromě klidných balad a motivačních textů poznáte i její „bláznivou, vyvedenou z míry, vidící rudě, ječící a křičící“ stránku v písničce Truth Without Love (zpívané, jak říká, „s ohrnutým rtem“) anebo její zmatenou, sebepoškozující stránku v písničce zabarvené zvukem country Gramercy Park.
Proto se album jmenuje jednoduše Alicia – „protože vím jistě, že to je poprvé, kdy potkávám sama sebe a poznávám všechno o sobě.“
Hymna Black lives
Původně mělo album vyjít v březnu, ale Covid všechno zastavil – i mamutí světové turné, které mělo trvat po zbytek roku.
Pauza dala Alicii čas si s albem pohrát, ale taky dala některým písničkám neočekávaný význam.
Good Job byla například napsána minulý rok jako pocta Aliciině mámě a dalším „upřímným a nesobeckým“ lidem, jejichž každodenní oběti zůstávají nepovšimnuty.
„Pokaždé, když jsem to hrála, měli lidé slzy v očích – dokonce i před tímhle vším,“ vzpomíná. Uprostřed pandemie se ta píseň nicméně stala hymnou pro lékaře, pečovatele, učitele a řidiče donáškových služeb, kteří byli v první linii.
„Ani za milion let bych si nepomyslela, že to bude tak podstatné pro danou dobu,“ říká, „ale duch té písničky je stejný: Ti, kteří postřebují slyšet, že si vážíme jejich práce, jsou často ti, které nikdo neoslavuje.“
Na druhé straně srdceryvná Perfect Way To Die byla napsaná s pohledem v budoucnosti. Vypráví příběh o truchlící matce, jejíž dítě bylo zavražděno. Odkazuje na smrt Michaela Browna, kterého zabili policisté v Missouri v roce 2014, a Sandry Bland, která zemřela ve vazební cele v roce 2015 potom, co ji texaská policie zastavila kvůli drobnému dopravnímu přestupku.
Po smrti George Floyda a Breonny Taylor ta písnička získala na naléhavosti. Alicia ji hrála na červnových cenách BET v opuštěném New Yorku, obklopená nástěnnými malbami Floyda, Taylor a Sandry Bland. Na konci písničky klečela na ulici, která byla pokrytá jmény desítek afroamerických mužů a žen, kteří přišli o život kvůli rasismu a policejní brutalitě.
„Vždycky jsem věděla, že to bude relevantní, což je smutné. Ten očividný nedostatek respektu pro černé životy,“ říká Keys. „Takže jsem jaksi bohužel věděla, že ať už ta písnička vyjde kdykoliv, vždycky to bude v pravý čas.
„Nevěděla jsem, že se budu cítit tak dojatá, když to budu zpívat v době, kdy celá planeta vidí tu ohromnou nespravedlnost, a nezáleží na tom, odkud kdo je.
Nemyslím, že si to lidé předtím uvědomovali. Spousta lidí prostě řekla, ‚to je hrozné, co se děje, ale nejsem to já – bez toho, aby si uvědomili, že každý z nás příspívá k chápání toho, co se považuje za přijatelné a co ne.
„A to je vlastně část toho, o čem si myslím, že způsobí změnu a díky tomu bude něco takového už nepřijatelné. Těším se, že se to stane.“
Perfect Way To Die je už beztak silná píseň, ale stala se ještě intenzivnější na albu, kde přichází hned po Aliciině nejpohodovějším momentu – duetu s neosoulovou zpěvačkou Jill Scott. Jak ty dvě písničky volně přecházejí jedna v druhou, spustí se déšť a nálada ztemní.
„Opravdu jsem o tom hodně přemýšlela,“ říká Alicia. „Chtěla jsem, aby to byl velký přechod, který vás šokuje.“
Je to umělecký krok, který by byla v minulosti odmítla, ale s nově nalezeným sebevědomím byla Alicia připravená riskovat.
„V mnoha ohledech cítím, že jsem teprve na začátku,“ říká. „Ještě jste mě vůbec neviděli!“
