Šanson pro Janu Jelínkovou
Proč jsem se vždycky cítil dobře ve společnosti představitelů kapely Sto Zvířat? Odpověď zní: bezpochyby Burundi. „Těsne vedle Burundi“, hospůdka a kulturní hub v Praze 7, byla v průběhu let místem setkávání jak Švihadla, tak Sto Zvířat, a když jsme tam seděli a čekali na své řidiče, u jednoho nebo dvou vychlazených piv jsme spolu klábosili o hudbě, kapelách a životě.
Honza Kalina byl kamarád a v mých očích uznávaný a disciplinovaný muzikant. Byl přímý a vždy na úrovni, žádné hry. Řeknu to takhle, nebyl poháněn tím, čemu říkám ego-oktan, a díky tomu se s ním dalo snadno spolupracovat. Takže když se 18. srpna objevila zpráva, že zemřel, pořádně mě to zasáhlo. V pondělí jsem jel do Burundi, vypil tři panáky slivovice a z každého jsem na jamajský způsob trochu pokropil podlahu přesně tak, jak by to udělal Lee Scratch Perry, abych Honzovi popřál na jeho další cestě hodně štěstí.
Zajímalo mě, co se stane s kapelou, kterou založil. V hlavě se mi zrodila myšlenka na rozhovor a tak jsem zavolal Janě Jelínkové. Plášť vůdce zdědila ona a hádám, že to bude vidět podobně jako já, jako hold jeho památce.
Při přípravě na rozhovor mi přišlo užitečné vzpomenout si na dvě vůdčí ženské osobnosti z minulosti. Vybral jsem si Edith Piaf a Josephine Baker, a to nejen kvůli tomu, jak si ve své době našly cestu na vrchol kreativního průmyslu.
Ať se tomu snažíme vyhnout sebevíc, realita si v našich životech píše svůj vlastní příběh, a tak se celý život snažíme vyrovnat s požadavky doby. Edith Giovanna Grasson se narodila v roce 1915, předpokládá se, že v nemocnici v Paříži ve Francii. Matka ji záhy opustila. Oba její rodiče byli umělci svého druhu a na dítě neměli čas. Edith odložili k babičce z matčiny a poté z otcovy strany, zatímco její otec odešel bojovat do 1. světové války. Babička z otcovy strany byla majitelkou nevěstince v Berney v Normandii a s výchovou Edith pomáhaly místní prostitutky. Ve čtrnácti letech se připojila ke svému otci, pouličnímu umělci, a její prací bylo zpívat. O rok později se k ní připojila její nevlastní sestra.
Ve stejné době, v roce 1906 se v St. Louis ve státě Missouri ve Spojených státech narodila Freda Josephine McDonald. Její matka byla adoptovaná bývalými otroky, biologičtí rodiče nebyli v dokumentech uvedeni. Fredin biologický otec byl sporný. Co však sporné nebylo, bylo to, že Freda strávila svá raná léta na Johnstonově ulici v Chestnut Valley v St. Louis a jako dítě měla velká přání. Na Johnstonově ulici bylo možné najít levné penziony a nevěstince a na této ulici Freda dostala své rané lekce přežití. V osmi letech prala špinavé oblečení bílých lidí. Když jí bylo jedenáct, byla svědkem hrůz rasového násilí ve východním St Louis a tyto obrazy ji pronásledovaly až do hrobu. Freda se poprvé vdala ve třinácti letech a ve čtrnácti se poprvé rozvedla. V té době začala spolupracovat se svou první vaudevillovou skupinou. V patnácti letech byla podruhé provdána, tentokrát za Williama Howarda Bakera. Rozvedli se v roce 1925, nicméně právě v této době začala zaznamenávat úspěch v New Yorku, a tak se držela jména Baker a stala se Josephine Bakerovou. Měla pocit, že se jí bude lépe dařit ve Francii a tak nastoupila na loď a zapsala se do historie.
Obě dámy se nyní nacházely v Paříži, nicméně se zdá, jako by se jejich samostatné kariéry ubíraly odlišným směrem. Josephine měla vzít Paříž útokem dříve, než se z Edith Grassonové stala Edith Piaf. Pozoruhodná kariéra těchto dvou velkých dam v dějinách showbusinessu se mi honila hlavou, když jsem seděl s Janou Jelínkovou v jedné holešovické restauraci.
Interview s Janou:
Jano, myslíme na 18. 8. 2023 ráno. Co jsi dělala? Pamatuješ se?
To jsem asi ještě spala. Teď jde o to, jaký ráno. No tak jsem se probudila, nasnídala jsem se…
Ne, ne, ne. Osmnáctého.
No já vím, že osmnáctého. Ale to byl pátek, měla jsem ještě volno. Tak jsem se probudila, dala jsem si snídaničku, pak jsem se začala pozvolna chystat na to, že odjíždíme na koncert.
To byl pátek…
To byl pátek, ano. Měli jsme jet na koncert, měli jsme sraz na Smíchově ve tři. Sešli jsme se, já jsem běžela zase jako vždycky na poslední chvíli, ale byla jsem tam lehce po třetí. Sešli jsme se všichni, akorát Honza nepřišel. Tak jsme čekali. Bylo nám to divné, protože Honza bych vždycky dochvilný. Honza Kalina byl vždycky pán disciplíny. Chodil všude včas a měl rád, když bylo všechno správně, jak to má být. Když nedorazil ani v 15:20, tak jsme ho hledali. Mysleli jsme, že třeba čeká někde v metru, přemýšleli jsme, jestli třeba někde neomdlel, protože měl poslední dobou těžkosti. Pak jsme naskočili do auta a jeli jsme na Žižkov hledat ho do jeho bytu.
A co se stalo?
Stalo se to, že jsme ho našli, ale bohužel už nebyl mezi živými.
Takže máte jet na koncert a najednou je Honza mrtvý. Koncert samozřejmě nebyl…
Nebyl tento koncert a nebyl ani ten další, co měl být v sobotu a nebyly ani další koncerty, co byly naplánované na září a na říjen. My jsme se museli vzpamatovat a museli jsme promyslet, co bude dál. Jediné, co jsme v tu dobu
věděli, bylo, ž
e musíme pokřtít nové cédéčko Noční ptáci, které jsme vydali.
To mělo být 15. září.
Ano, to vyšlo 15. září a bylo to poslední cédéčko, které Honza vymazlil úplně do detailu spolu s Kubou Červinkou, naším kytaristou. Hodně mu na něm záleželo, bylo to jeho opravdu poslední dílo. Říkal, že to je nejlepší cédéčko, které jsme kdy natočili jako Zvířata, a my jsme věděli, že ho musíme pokřtít. A co bude dál, to se odvine od toho, jestli to půjde, nebo nepůjde bez něj.
Honza byl pro mě důležitý, byl jako Jamajčan. Byl disciplinovaný a na nic si nehrál. Vždycky jednal na rovinu. Je to tak?
Jo, určitě. Honza byl důležitý pro všechny v kapele, pro celý chod té kapely, proto nás to tak sebralo a proto to pro nás je i teď docela těžké. Bylo těžké i rozhodování, jestli pojedeme dál, nebo ne. Musím ale říct, že nás hrozně podpořili posluchači, všichni lidé na Facebooku, na Instagramu, na webu. Psali, že nám fandí a že bychom měli hrát dál, protože to, co Honza vytvořil, je tak dobré a ty písničky jsou tak dobré, že si přejí, abychom pokračovali dál. Takže jsme se nejprve dohodli na těch křtech a mezitím už jsme rozjeli i turné.
Ale to nebylo jednoduché pokračovat dál, protože Honza byl lídr a najednou někdo musel všechno organizovat. Kdo to dělal?
No tak to víš, že se v tom plácáme. Samozřejmě, Honza byl lídr, byl frontman, byl prostě mozkem celé té mašinérie a teprve s jeho odchodem jsme si uvědomili, co všechno zaštiťoval, co všechno zvládal. A že to vlastně dělal na plný úvazek. Takže jsme si to nějak rozdělili. Manažer teď má víc povinností než dřív, protože Honza byl ten motor, který s ním byl v kontaktu. Teď už musí pracovat sám. Na druhou stranu my ostatní jsme se museli spojit a dát hlavy dohromady, abychom vytvořili nějaký playlist, který bychom mohli hrát, abychom pozvali hosty, kteří s námi odjedou hlavně ty křty, a abychom to nějakým způsobem zvládli. Ve výsledku vlastně největší díl práce padl na mě, ať už je to vytváření finálního playlistu, domluva s hosty nebo časová organizace.
A jak vám to jde? Dá se to zvládnout?
No musím zaklepat, že zatím to jde. Vlastně jsme prvně takhle vystoupili v Olomouci 7. října, to byl náš první koncert, první křest a musím říct, že nás to hodně nakoplo, protože ti diváci, kteří přišli, nám projevovali takovou přízeň, takovou náklonnost a podporu, že nás to úplně odzbrojilo a utvrdilo v tom, že je dobré pokračovat.
Jano, nechybí teď nějaký hlas? Co budete dělat? Zpívali Jana a Honza a teď jen Jana?
Na křty desky jsme nasmlouvali kamarády, kteří byli ochotni se naučit Honzovy party a odjet to s námi. Do Olomouce s námi jel Míra Barabáš a Petr Šturma ze Švihadla. Ten zpíval Domácí kino a my jsme zase s ním zahráli jeho Zelený list. Jel s námi ještě Pája Bohatý a pojali jsme to tak, že za Honzu zpívali hosté a víceméně už při zkouškách se ukázalo, že Míra Barabáš je nejen výborný trumpetista, ale i výborný zpěvák. To mě hodně překvapilo. Když přišel na zkoušku, všechno dobře znal a zjistili jsme, že do té naší rodiny hezky zapadá a domluvili jsme se, že s námi odjede celé turné.
Turné potrvá do konce roku?
Do konce roku a budeme spolupracovat ještě dál.
Takže to bylo vaše první velké rozhodnutí.
Myslím, že to tak cítil celý zbytek kapely už při té první zkoušce, že to s Mírou šlape, že naše hlasy ladí tak, jako ladily mně a Honzovi a že je to asi správná cesta.
Motorem kapely Sto zvířat byli textaři a autoři hudby a ty jako interpretka. Je to tak? Nezůstala tedy mezera v tvorbě hudby?
To ano, Honza byl velký tvůrce a spolu s Tomášem Belkem napsali snad přes tři sta písní.
Počkej, máte 300 písniček?
No myslím, že jo, ale přesné číslo nevím. To věděl Honzík, on měl na všechno tabulky, všechno si psal. Od Osy (OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním) dostali s Tomášem Belkem cenu jako druhá nejplodnější dvojice po panu Uhlířovi se Svěrákem.
Kolik desek jste za těch 33 let vlastně vydali?
Myslím, že tohle je dvanácté nebo třinácté řadové album a ještě byly nějaké kompilace, ale přesně to nevím. Sólové album se asi nepočítá.
K tvému sólovému albu se ještě vrátíme, ale 12 desek za 33 let… nemělo jich být víc?
Ne. Myslím, že to bohatě stačí, protože zpočátku jsme vydávali desky hodně rychle za sebou a až pak byly dvou nebo tříleté pauzy. Myslím, že mít za 33 let 12 desek je krásné.
Měli jste štěstí na lidi, jako je Tomáš Belko…
To máme pořád. Petr Ostrouchov s námi hrál v Brně a v Akropoli na křtu a teď s námi bude ještě hrát a zpívat na křtu 10. prosince v Lucerna Music Baru jako host. Petr se k nám vracel i na předešlých deskách coby autor písní.
Četl jsem nějaký rozhovor, ve kterém Belko říká, že tvořit písničky je jeho koníček. Jak to dělá a jak jeho písničky interpretuješ? Jak ten proces funguje? Přijde s hotovou písničkou?
Dokud byl naživu Honzík, fungovalo to tak, že Tomáš psal texty, pak udělal takovou autocenzuru, vybral ty nejlepší a předal je Honzovi. Ten si je přečetl a někdy dal tu možnost i mně, když jsem hodně dotírala. Pak si Honza řekl, které texty si nechá a vytvoří na ně hudbu on nebo někdo další z kapely. Takhle to vznikalo. Poslední dobou to bylo tak, že nejdřív vznikaly texty a teprve potom muzika.
A ty jako interpretka písní jsi měla možnost výběru?
Honza vždycky udělal takový předvýběr a já jsem si pak řekla, jestli ano nebo ne. Ale i Tomáš sám je k sobě tak kritický, že nám dával texty tak vycizelované, že nebyl důvod něco odmítnout. Já jsem mu vlastně jako našemu výhradnímu textaři za celých 33 let odmítla zpívat jen jediný text. Jsem šťastná, že je naším textařem a doufám, že to tak bude i nadále. Ten jeden jediný text jsem odmítla proto, že jsem si myslela, že to je něco, co neumím předvést tak, aby to bylo uvěřitelné.
Já jsem slyšel, že je hrozně těžké psát texty v češtině. Je to pravda?
Mně se neptej, já nepíšu. Hodně lidí říká, že radši zpívají anglicky, protože to jde líp do pusy a že se to líp tvoří. Já neumím anglicky a nemůžu to posoudit. Možná by ti Tomáš řekl, že je čeština těžká na to, aby zněla libozvučně, aby tam byl správný rytmus a přízvuky, aby to bylo dobře napsané. Ale musím říct, že Tomáš to zvládá bravurně a umí si s tím krásně hrát. Čeština je malebný jazyk, má spoustu krásných slov a spoustu možností a Tomáš vytváří příběhy a každá píseň je dokonalá.
Někdo říká, že jsou to veselé písničky a četl jsem, že jim dobře rozumí ženy. Ale nejsou naopak dost vážné?
To je různé. Někdy jsou víc a někdy míň cynické. Vždycky mají v sobě něco schovaného a to je na tom pěkné. Můžou to poslouchat malí i velcí a každý to chápe po svém a teprve jak dorůstá, tak v tom textu nachází další vrstvy a náhledy.
To je jako calypso a reggae. Skrývá se v nich spousta věcí v různých vrstvách. Vaše písničky ale nejsou politické.
To je dobře. My chceme lidem způsobovat radost a těšit je a nechceme řešit jakékoliv problémy. Na to jsou politici a ne muzikanti. My chceme bavit lidi, aby si od všech problémů odpočinuli. My jsme prostě pro zábavu. Neřešíme žádné světoboly, protože každý z nás má své vlastní a touhle cestou se z nich vypovídáváme.
Některé texty jsou ale hodně temné. Třeba Rozptýlení pro pozůstalé, Praha. Ty nejsou veselé, nedělají radost.
Ano, některé jsou temné. A to je na tom právně vtipné. Některé jsou hodně cynické, některé milé, vtipné. Pro mě je většina vtipných, ale některé jsou fakt smutné, až tě mrazí. Ale to je právě hezké. Smutný text vyrovnává veselá muzika. Většinou to tak bylo.
Politika tedy ne, ale reálný svět je politika. Zrovna teď budou stávkovat školy a to je tvoje profese. Budou stávkovat učitelé, ty jsi učitelka a tak mě zajímá, jak vidíš takový problém z reálného světa.
Myslím, že s učiteli se v České republice nehezky zachází a proto se konečně začali bouřit. A myslím, že je dobře, že ti nahoře, kteří rozhodují, vidí, že takhle nekoncepčně už to dál vést nemůžou. Když nám slíbili asistenty pro inkluzi žáků, tak nám je nemůžou zase brát. Musí si rozmyslet, kudy ta cesta půjde. Proto se chceme takhle vyjádřit.
Je tedy dobře, že lidi vystoupí.
Ano, je to dobře. Vždycky jsme jen sklopili uši a šli dál, ale už se to nedá přehlížet.
Když jsem se připravoval na náš rozhovor, četl jsem, že Tomáš Belko od září už nepracuje jako kreativní ředitel Ogilvy.
Tomáš odešel na vlastní žádost. Byl tam snad 30 let a odešel z vlastní vůle, protože chce mít dost času na svoje psaní, svoje scénáře, svoje nápady.
Ty jsi taky byla v Ogilvy. Jaká to byla práce?
Ještě před mateřskou jsem měla pocit, že jsem po patnácti letech ve školství nějak vyhořela. Byla jsem bez nálady a Tomáš to cítil, tak mi hodil lano a řekl: „Tak pojď, my tam sháníme někoho pro kulturu, pojď k nám.“ Vzali mě původně jako někoho, kdo se bude starat o zaměstnance, bude pro ně zajišťovat akce, ale pak se zjistilo, že na to nemají ani vhodné prostory, a tak jsem se zaměřila na zakázky. Byla jsem tam s přestávkou dva roky. Takže ano, tu práci znám.
Honza ale v Ogilvy nepracoval, že?
Honza ne, ten pracoval na Letné v jedné malé agentuře, kde sám dělal kreativního manžera, account manažera, kreativce i textaře a měl tam několik spolupracovníků, kteří jeho práci přetavovali do elektronické podoby. Takhle vlastně vznikaly jeho nápady.
Vraťme se k muzice. Vaše kapela je téměř ikonou českého ska. Když je řeč o ska, každému se vybaví Sto zvířat. Když jsem ale mluvil s Honzou, říkal, že vlastně ani neví, co kapela hraje. Hrajete ska?
Ne, já si myslím, že jsme nějak začali hrát muziku a na tu brysknou druhou dobu tam byly dechy a až pak nás jeden náš kamarád upozornil, že vlastně hrajeme ska. Nikdy jsme ale nehráli jen ska, vždycky v tom byl kus něčeho dalšího – reggae, soul – nějak se to prolíná.
V naší branži se říká, že hrajete two-tone ska, které pochází z Británie. Vycházíte z Madness. A co Police? A Clash?
Ano, poslouchám Police, mám je ráda. Madness jsem začala poslouchat až s Honzou, dřív jsem to neznala. Když jsme hrávali ve Francii v Grenoblu, tak tam přišel saxofonista z Madness, to bylo úžasný, nosil tam Honzu po sále na koni.
Vaše hudba je ovlivněná různými žánry od klasiky až po two-tone ska. Je to tak?
No asi jo, ale mě se neptej. I když tu není Honza, je tu spousta dalších, kteří můžou skládat muziku. Třeba Karel Šváb, Péťa Ostrouchov, Kuba Červinka. A já budu zpívat a možná řídit kapelu. Myslíš, že mně najednou začnou lítat tóny v hlavě a začnu preludovat? To nejde, ale máme spoustu lidí, kteří budou psát hudbu.
Dostáváme se k tvému sólovému albu Dáma s čápem. Přemýšlíš o dalším?
Pro mě je to strašně smutný, když si probírám všechno, co se událo do té doby, než odešel Honzík. My jsme natočili tuhle desku, on ji vymazlil a už jsme si ji pouštěli v autě a pouštěl ji svým známým a říkal, že další sólovou desku si natočí pro sebe k šedesátinám. A to je pro mě hrozně bolestivý, protože se toho nedožil. Umřel, když mu padesát osm. Měl tenhle cíl a já jsem tomu strašně tleskala. Takže další sólová deska nebude, protože Honza už si to nezazpívá. On jednu práci dodělal a už přemýšlel o další. To byl ten motor toho, kam to půjde dál.
A po něm bude další generace. Já jsem měl štěstí, že jsem s Honzou měl takovou zkušenost. Viděl jsem ho na pódiu se třemi generacemi. Honza, Cocoman, MessenJah, Dr. Kary a nejmladší Matěj Belko. Pamatuješ se, kde to bylo?
To už si nepamatuju.
Myslím, že jsi tam nebyla. Nebyl to váš koncert. Bylo to v Kutné Hoře v klubu Česká 1. Honza se postaral, aby tam byli mladí kolegové. Byl to koncert tří generací.
Já jsem tam nebyla? Aha, z naší kapely tam byl jen Wilco (Versteeg) a Honza. No ano, mladí jsou budoucnost.
Budeš dělat něco podobného třeba pro své hudební kolegyně? Mladé holky, které teď zpívají? Představ si, že bys dostala takovou možnost. Chtěla bys být mentorkou?
Myslím, že to není moje role. Na to jsou tu jiní. Jsem sice učitelka, ale tohle nesměšuj. Je to něco jiného.
Říkal jsem, že Honza byl jako Jamajčan. Takhle to děláme na Jamajce. Jestli se nebudeme starat o další generace, kdo to udělá?
To jo, počkáme deset, dvacet let a uvidíme. Třeba budu mít co předat, až bude čas.
Bylas někdy ve Vlašimi v Čínském pavilonu? A v Berouně?
Ne, v Čínském pavilonu jsem nikdy nebyla, ale pocházím z té oblasti a v Berouně jsem studovala. Ani ve Voticích, ani ve Vlašimi není střední pedagogická škola a protože jsem nechtěla do Prahy, šla jsem do Berouna. Kdybych šla do Prahy, mohla bych třeba jezdit domů každý den, ale takhle jsem byla od pondělí do pátku v Berouně na internátě.
A v Berouně jste dělali před pár lety v Metro Clubu moc pěkný koncert. Bylo vyprodáno. Máš na to nějaké vzpomínky?
Přesně nevím, hráli jsme tam víckrát a ne každý koncert se vydařil. Nehrálo tam tehdy víc kapel?
Ne, byli jste tam jen vy. Bylo to asi před pěti nebo šesti lety.
To možná ještě dřív. Nedávno jsme si šli převzít z Honzovy pozůstalosti archiv, pokusím se to najít. V Berouně jsme byli dvakrát. Nemůžeš chtít, abych si všechno pamatovala. Víš, kolik jsme hráli koncertů? To asi věděl zase jen Honza. Bylo jich opravdu hodně, třeba dva tisíce. Hrajeme už 33 let a řekněme, že v posledních zhruba dvaceti letech jich bylo víc než sto za rok. Berounský koncert si pamatuju právě proto, že jsem tam kdysi studovala.
Ještě se zeptám na další koncerty. Hráli jste s hradeckým a pardubickým symfonickým orchestrem. Jak to vzniklo?
S Hradeckou filharmonií spolupracuje Vlasta Bičík, který byl kdysi naším pianistou. Tak vznikl nápad. Teď to kapely tak hezky dělají, rockové kapely hrají se symfoniky. Nějakou dobu se to vyvíjelo, Vlasta k tomu psal aranže a pak jsme to v roce 2022 nebo 2021 uskutečnili. Nevzpomínám si už, jestli bylo vyprodáno, ale bylo tam hodně lidí.
Cestovali jste taky do Austinu v Texasu, kde jste hráli na festivalu.
Ano, tam jsme byli v září 1996. Byl to náš první pobyt. V 90. letech v Čechách byla taková euforie, všechno se otevřelo a do Čech proudili cizinci. My jsme hráli v Malostranské besedě třeba týden v kuse v létě a chodilo tam spousta cizinců a chválili nás a zvali nás k sobě, ale nikdy z toho nic nebylo. Jednou takhle přišel do Besedy pán, který se jmenoval Patrick O’Donell, právník z Washingtonu. Jeho sousedé byli potomci Čechů, kteří mluvili česky a trochu ho naučili a navedli ho, aby se jel podívat do Prahy. On přijel do centra a přišel na náš koncert a moc se mu to líbilo. Byl sice právník, ale duší taky muzikant, měl malé vydavatelství a říkal, že nás pozve. To už jsme ale slyšeli mockrát, takže jsme mu moc nevěřili. V dalším roce nám ale poslal peníze na letenky a celé září jsme hráli v Americe. 28. srpna 1996 jsme odletěli do USA, byli jsme tam celý měsíc, jezdili jsme po koncertech v obrovském půjčeném dodgi. V březnu 1997 jsme tam pak jeli ještě jednou. Projeli jsme 38 států. Někde to bylo veselejší, někde hodně vtipné, někde to bylo smutnější, ale strašně nám lahodilo, že jsme mohli vystoupit v Austinu na tom velkém festivalu. Tady se v devadesátkách lidi teprve učili, jak se dělají velké festivaly a my jsme měli příležitost to vidět v Americe. Byl tam stage manager a hlídal čas a všechny honil, tady jsme to neznali. Čtvrthodina nebo půlhodina skluzu nebyl žádný problém, dneska už je to jinak. Tenkrát člověk přišel a ani nevěděl, jestli vlastně stihne zahrát, jestli na něj přijde řada. Do Austinu jsi přijel, naběhla tam spousta techniků a každá kapela měla svou barvu, všechno označili, aby věděli, co komu patří. Tak to byl první šok. Všechno nám odnesli, zvuková zkouška proběhla a bylo úžasný zažít, jak to hezky funguje. Hrálo se tam na různých místech. Lidi byli báječní. Honza ani já jsme angličtinou nevládli, jediný, kdo uměl, byl Petr Ostrouchov. Patrick O’Donell ale říkal, že nechce, abychom zpívali anglicky, jen Petr vždycky ve zkratce každou píseň představil. Říkali jsme si, že jsme pro ně vlastně taková atrakce. Bylo úžasný, jak za námi chodili lidi a říkali, že mají české předky nebo i uměli trochu česky. Někteří už znali třeba jenom ta peprná slova. Bylo to strašně milý. Jsem vděčná, že jsem se tam mohla podívat a mohla jsem to zažít.
Řekla bys, že to byl v hudební branži vrchol vaší práce?
Jo, to určitě byl jeden z vrcholů. Dalším vrcholem byla třeba Incheba aréna k našim dvaceti letům.
Honza mi jednou vyprávěl takovou story. On byl trochu harazdér. Přišel a říkal, že nějaký promotér chce dělat na Střeleckém ostrově koncert a nemá peníze, ale dá polovinu ze vstupného. A Honza do toho šel a přišla masa lidí a vyšlo to. Myslíš, že taky něco takového zkusíš?
Těžko říct takhle z hlavy, ještě je příliš brzy. Tam ještě nejsme. Honza měl čas a myslím, že udělal dobře, když se rozhodl, že jeho hlavní náplní bude Sto zvířat. Bylo znát, že tomu věnoval hodně času. Já ten čas nemám.
A neměla jsi moc času ani dřív, máš dceru.
Ano, mám dceru. Bude jí devatenáct. A víš, co je nejvtipnější? Míra Barabáš se narodil ve stejný den jako ona. Šestnáctého prosince. To je určitě znamení. Dcera bude letos maturovat na gymnáziu s prohloubenou výukou hudební výchovy. Teď se zpěvu tolik nevěnuje, ale na Vánoce nacvičuje Rybovu mši.
Prý se o tebe teď musí starat, když jsi ztratila Honzu.
Tohle že řekla? To teda musí být ženská! Byla na koncertě v Akropoli, chystá se do Lucerna Music Baru, ale vlastně chodila na koncerty vždycky. Byla se mnou taky na koncertě Švihadla. Ale ano, vypadá to jako trend. A spolu jsme se tam viděli taky, ne?
To ne. Ale mluvil jsem s Jirkou Žujičem. To je důležitý člověk pro Sto zvířat.
To je naše záštita. Honzův výborný kamarád, spolupracovník a moc milý člověk a zásadní sponzor. Zlatý člověk.
Tvoje dcera s vámi bude pívat šanson. Říká ti něco Edith Piaf?
Šansony miluju, ale na to jsem měla desku, abych se tam vyjádřila a na tyhle písničky, myslím, ještě dojde. Další album tedy už ne, ale na koncerty bychom je vzít mohli. Zatím je to jenom můj sen, který třeba jednou dozraje.
Byli jste taky ve Francii, viď?
Ano, ve Francii jsme byli s kapelou několikrát. V Grenoblu jsme měli spřízněné duše, které taky přijely v 90. letech do Prahy. Měli jsme koncert i v místní tvrzi na kopci. Diváci tam přijížděli lanovkou. A nebylo to jenom v Grenoblu, hráli jsme i v Paříži a v Provence, v Marseille. Projeli jsme Francii, hráli jsme ve Švýcarsku a jezdívali jsme taky do Německa. Zažívali jsme krásné časy.
Byli jste někdy třeba i v Dánsku?
Tam ne, ale hráli jsme v Bruselu a chystali jsme se do Holandska. To nám nevyšlo, ale teď plánujeme Polsko.
Poslední otázka. Proč jste nehráli na Slovensku?
Ale hráli. Ale máš pravdu, na Uprising Festivalu jsme teď nebyli. Jednoduše nás nepozvali. Znáš kapelu Polemic? V roce 2012 jsme s nimi měli dohodu. My uděláme s nimi turné po Čechách a pak recipročně s nimi pojedeme po Slovensku. Nějak to nevycházelo, Honza to urgoval a pak nás přizvali na koncert s ještě dalšími kapelami. Nebylo to úplně rovnocenné a zkrátka to úplně nevyšlo.
Na Uprising teď chodí opravdu hodně lidí a dělají to tam dobře, tak myslím, že je musím podpořit.
Souhlasím, starali se tam o nás vždycky pěkně. Když jsme se pak setkali s lidmi, kteří byli na koncertě, moc nás chválili a to vždycky zahřeje u srdce.
