Fela Kuti napsal Beasts of No Nation po čase stráveném ve vězení. Stala se z ní píseň a album, které dodnes inspiruje v Nigérii mnoho lidí, píše Ernest Nweke.
Nigérie, nejlidnatější země Afriky a domov největší demokracie tohoto kontinentu, má brzy vybrat svého nového vůdce. Po pokojných protestech #EndSARS, které byly potlačeny střelbou na mladé demonstranty v říjnu 2020, ve vzduchu přetrvává revoluční duch. Pro tyto volby se mladí Nigerijci neostýchali registrovat k hlasování ve velkém počtu, z celkového počtu voličů bude 40 % mladých lidí. Jde o kolektivní vzdor, který nachází svůj hlas v jedné z nejvýbušnějších písní legendárního nigerijského aktivisty a muzikanta Fela Kutiho, otce afrobeatu.
V roce 1986 se Kuti nemohl dočkat, až dostane Beasts of No Nation ze své hrudi ven. Podle oficiálního prohlášení byl na základě obvinění z nezákonného držení cizí měny 20 měsíců ve vězení. Vždy však trval na tom, že byl uvězněn nespravedlivě z politicky motivovaných důvodů. Ve vězení začal přemýšlet o písni, která se stala zřejmě jeho nejpolitičtější.
„Beasts of No Nation se bezpochyby staly jedním z nejvíce určujících v průběhu čtyř desetiletí, pokud jde o jejich sžíravé odhalení rozporuplných globálních otázek té doby,“ píše Raheem Oluwafunminiyi, akademik z Osun State University. „Žádný africký umělec jeho generace neměl větší kvality, hluboké znalosti a porozumění globální politice než Fela, který používal trendy v národním i globálním diskurzu k pojmenování alb i skladeb a pro obaly desek, dělal si legraci z institucí a z politických i soukromých osobností.“
Fela Kuti nebyl poslem, kterého by si nigerijská vláda přála představit světu, ať už vizuálně nebo textově. Fela vystupující bez košile, s jointem v roce a s křídou ozdobenou tváří a tělem byl živým, svíjejícím se trnem v oku zkorumpovaných politiků a represivních vojenských hlav států, kteří sesadili demokraticky zvolené civilní vlády pod záminkou ukončení rozšířené korupce v zemi. Současný nigerijský prezident Muhammadu Buhari, jedna z politických osobností, o nichž se Kuti zmiňuje v Beasts of No Nation, byl vojenskou hlavou státu od prosince 1983 do srpna 1985 potom, co převzal moc v rámci státního převratu.
„Fela poprvé začal zpívat Beasts of No Nation kolem roku 1986… Byl zatčen na letišti, když se chystal odjet do zámoří na turné. V zemi panovalo všeobecné rozčarování z tehdejší vlády, korupce pořád bujela a kromě problémů v Nigérii probíhaly násilné protesty proti apartheidu v Jihoafrické republice. Dokonce i obal toho alba zobrazuje tyto úzkosti,“ řekl BBC Culture nigerijský spisovatel Ikhide Ikheloa. Kuti zpíval poprvé Beasts of No Nation právě v době jeho mládí.
Kuti odsuzoval koloniální a eurocentrické uspořádání, které podle něj přejali afričtí vůdci a odmítal to, co vnímal jako zkorumpovaný a utlačovatelský politický cyklus. A dělal to otevřeně prostřednictvím svých textů. Ve své písni Fear Not For Man z roku 1977 Kuti napsal „otec panafrikanismu Dr. Kwame Nkrumah říká všem černochům na celém světě: ‚Tajemství života je nemít strach‘ – a krčit se tváří v tvář represím nebyl postoj, který by byl Kuti připraven ve svém řemesle zaujmout.
Rodinná historie
Kutiho jasný postoj ke korupci vznikl přirozeně. Jeho rodiče byli aktivisté, kteří bojovali proti kolonialismu a útlaku. Felův otec, Israel Ransome-Kuti, byl anglikánský kněz a odborář. Jeho matka Funmilayo Ransome-Kuti byla sufražetka, která bojovala za právo nigerijských žen volit pod koloniální nadvládou. Na konci nigerijské koloniální éry v roce 1960, Funmilayo Ransome-Kuti pomohla vytvořit odbory pro ženy různých tříd, aby požadovaly snížení daní a lepší podmínky pro ženy.
Od nich se Olufela Ransome-Kuti, známější pod jménem Fela Aníkúlápó Kuti, naučil žádat více a vytvořil diskografii protestu a odporu proti útlaku. Beasts of No Nation má všechny ingredience, které tvoří hitové album – omamné, téměř ohlušující údery trubek, saxofonu a lesních rohů v hašteřivém manželství s bicími, kytarou a klavíry, které se nakonec spojí a trvají několik minut, než konečně nastoupí zpěv. Instrumentálka potom ustoupí slovním hříčkám a satiře – v tomto případě citátu jihoafrického prezidenta P. W. Bothy, kterého Fela obviňuje.
„Tohle povstání v nás probudí bestii!, ječí Fela, když se svíjí do tanečních pozic, které připomínají posedlou osobu, která podstupuje exorcismus všeho, co ji drží v zajetí. A právě o to šlo, o druh nadpřirozeného posednutí, kterému nemohl uniknout ani zabránit. Opakované zatýkání nebo to, že vojáci vyhodili jeho 77letou matku z okna, čímž jí způsobili zranění, která o 14 měsíců později vedla k její smrti, nic ho nemohlo zastavit. Přimělo ho to křečovitě křičet nersrozumitelné popěvky podobné zaříkávání na konci nahrávek a vystoupení buď proto, že v něm bylo více hudební energie, než dokázal vložit do skutečných textů, nebo proto, že v takových chvílích tvůrčího uvolnění už nad sebou prostě neměl kontrolu.
Kromě obratného citování Bothy, Fela v různých částí této písně poukazuje na to, že různí vůdci nejsou nic jiného než zvířata v lidské kůži: „zvíře, nosí agbadu“ a „zvíře, vzal si na sebe oblek,“ zpívá u konce. Zatímco oblek představuje bílé vůdce zmiňované v písni, agbada reprezentuje nigerijské lídry, kteří si oblíbili yorubské oblečení. To je vyrobeno ze šesti yardů látky a pokrývá svého nositele jako nějaké extravagantně velké kněžské roucho. Než píseň dokončí, vyjmenuje politické lídry té doby – Buhariho, Bothu, Reagana a Thatcherovou.
„Fela pracuje s touto okouzlující obyčejností, která neomylně maskuje záměrné dekonstruktivní hroty, píše Tejumola Olaniyan v Arrest The Music!: Fela and his Rebel Art and Politics. „S tím,“ pokračuje, „[Fela] verbálně hladí všechna domácí zvířátka a hezky vyšperkované zahraničněpolitické závazky po sobě jdoucích nigerijských vlád a úplně je proděraví, takže lidem připadají směšné.“ Kuti dále kritizuje Organizaci spojených národů za její nečinnost tváří v tvář režimu jihoafrického apartheidu a tvrdí, že nevyváženost hlasovacích sil členských států znamená, že nikdy nemohou být skutečně „spojené“.
Tato globální kritika měla na jeho posluchače požadovaný účinek. „Cokoliv vycházelo z jeho rtů a nástrojů, bylo dobře přijato. Měl stejnou sílu dosahu jako dnešní sociální sítě. Byl mocným komunikátorem a vládci to věděli. Byl doslova mužem lidu, zvláště mezi mládeží,“ říká Ilkheloa. „Felovy písně měly revoluční zápal, který rezonoval s každým, kdykoliv hráli. Jeho písně zůstávají evergreeny, zvláště v dnešní Nigérii, kde se nic moc nezměnilo. Byl to velký panafrikanista, který věděl, jak využít sílu svého hlasu, aby nastartoval debatu.“
Afrobeat žije dál
Kuti nebyl označen jako „otec afrobeatu“ jen proto, že to slovo vymyslel. Své místo si vysloužil potem, krví, důkladnou prací a časem stráveným ve vězení. Během zatčení, kterých bylo 200 nebo více, na něj jeho fanoušci – nigerijská veřejnost – věrně čekali. Kuti je otcem afrobeatu, protože jej zpíval více než 20 let, než se z něj stala světová senzace. Získal si jméno i titul.
To, co začal z ničeho, bez jakéhokoliv projektu, fúze vědomí, politiky, saxofonu, bicích, sprituality, sexuality, aktivismu, autenticity, afrikanismu, rodiny a hudby, prošlo v průběhu let akustickým posunem v péči jeho syna Femiho, stejně jako Felova chráněnce Lagbaji a bezpočtu dalších, aby se zrodilo to, co dnešní svět zná a užívá si jako afrobeats (spojení zvuků vycházejících ze západní Afriky).
V tom, co lze nazvat hudební svátostí – zvukovou modlitbou s duchovní silou – si současní afričtí hudebníci vyberou originální Kutiho nahrávku a použijí z ní samply ve skladě afrobeats. Toto spojení nahrávek napříč generačními liniemi produkuje zvuky, které jsou dnes stejně relevantní jako Kutiho písně před 30 lety. V písni se samply Kutiho afrobeatu dnes posluchači najdou melodii, která jim dovolí tančit a přitom být politicky uvědomělí. A cítí se, jako by zvítězili, mají pocit, jako by jejich čekání skončilo. Mnoho let poté, co Kutiho hrdelní zpěv ovládal pódia po celém světě, uhasí žízeň po osamělém hlase muzikanta, který kritizuje vládnoucí politiku.
Fela Kuti: Africa’s Bob Marley – or an African Handel?
