„Ten tragický a těžko řešitelný fenomén, který s hrůzou sledujeme na druhém břehu Atlantiku a který je úzce propojen s dějinami a existencí samotných Spojených států amerických, teď přichází k nám – z naší vlastní vůle a námi opomíjený.“
Enoch Powell
Tento citát pochází z řeči, kterou přednesl konzervativní člen britského parlamentu Enoch Powell 20. dubna 1968 
v debatě nad návrhem zákona o vztazích mezi rasami a „tragický a těžko řešitelný fenomén“ byl ožehavý problém imigrace. Britské impérium se chystalo vytáhnout padací most, aby zastavilo příval cizinců, a britská politika bude svědkem ještě slavnější řeči pronesené na toto téma v House of Commons. Zmíněná „hrůza na druhém břehu“ znamenala boj Afroameričanů za to, aby konečně byly zrušeny zákony o rasové segregaci (Jim Crow Laws). Tato řeč byla v historii zaznamenána jako „Rivers of Blood“ – jeden z nejrasističtějších projevů v Parlamentu Spojeného království.
Afroameričané vedení Dr. Martinem Lutherem Kingem se setkali s úspěchem, když byl v roce 1964 přijat Zákon o občanských právech a v roce 1965 Zákon o volebních právech a Enoch Powell byl znepokojený, jenže měl pravdu, když mluvil o úzkém propojení s dějinami USA. Příhodně ale zapomněl na to, že dějiny imigrace byly ještě něco víc – byla to sdílená historie samotného Britského impéria.
Překlenout břehy
New wave, new craze
New wave, new craze
Let me tell you
We´re going to the party
And I hope you are hardy
So please don´t be naughty
For it´s a punky reggae party
Bob Marley
Britská knihovna v květnu letošního roku uspořádala výstavu ke 40. výročí hnutí punk – a právem. Punk by měl být oslavován jako vyjádření jedné z významných poválečných undergroundových kultur, ale okamžitě mě napadlo, že v té story bylo ještě něco víc. Co se vlastně přihodilo s Punky Reggae Party Boba Marleyho a kde je její místo v historii punku? Abychom mohli na takovou otázku odpovědět, musíme si vzpomenout na pár faktů z historie – myslím pár faktů, kterým se Enoch Powell ve svých výkřicích plných nesnášenlivosti vyhnul.
Britská monarchie nebyla k transatlantickému obchodování s otroky přizvána – oni to dělali ze své vlastní vůle a ve svém státním zájmu. Britové po několik staletí získávali výhody z obchodu, ke kterému používali extrémní násilí – a to by je mělo udělat trochu pokornějšími. Provozování násilí definuje národní charakter Británie a komunity přistěhovalců, které v Británii žily v době Powellovy řeči, nebyly odpovědné za stvoření subkultur, jako byly skupiny Teddy Boys, Bike Boys, Mods a Rockers. V roce 1964, když vzduchem létaly židle a krev tekla (jestli ne v řekách) v přímořských letoviscích Clacton, Margate, Hasting a Brighton, byla to práce Mods a Rockers – ne imigrantů. Kultovní film Quadrophenia taky není o nějakém mladém imigrantovi, který se snažil narušit status quo.
Co můžeme říct jasně, je, že britská vládnoucí elita ze své vlastní vůle v minulém století povolala svoje poddané z kolonií – ne jednou, ale dvakrát – aby prolévali krev pro slávu a ochranu impéria. Historicky se bude na vody Atlantického oceánu navždycky vzpomínat jako na hřbitov, který spojuje dva státy svou kulturou i politikou.
Přijíždí Windrush!
It takes a joyful sound
To make a world go ‚round
Come with your heart and soul
Come ‚and rock your boat
Cause it’s a punky reggae party
Cause it’s a punky reggae party
And it’s tonight.
Bob Marley
Vojáci z West Indies, kteří Spojencům pomohli vyhrát ve 2. světové válce boj proti podlosti, bigotnosti a rasismu, neměli žádné iluze o tom, proč museli jít do boje – jednoduše proto, že se nemělo opakovat žádné zotročování černých. Tečka. Po válce byli bez dlouhých cavyků posláni domů do své příslušné koloniální špíny. Viděli ale kousek světa a imigrace měla potenciál, aby pro sebe vybudovali novou realitu. A impérium znovu zavolalo: Američané poskytli z fondu Marshallova plánu prostředky k nastartování poválečné rekonstrukce Evropy a pyšní Britové nikdy ani nepomysleli na to, že by se vzdali svého postavení světového lídra, takže opět potřebovali své poddané z kolonií. Zákonem schváleným v parlamentu (British Nationality Act 1948) vládci považovali za přípustné dovolit bývalým bojovníkům a dalším vybraným občanům zemí Commonwealthu, aby se ucházeli o britské občanství s plným právem vstupu a usídlení v Británii. Ano, bylo to z jejich vlastní vůle!
Bylo to velmi významné rozhodnutí, protože vedlo k jednomu z největších přesunů kultur všech dob. Brzy potom, co byl zákon schválený, se v jamajském deníku Jamaican Gleaner objevil inzerát nabízející cestu do Británie za nemalou sumu £ 28,10. Celkem 492 lidí si mohlo dovolit lístek koupit a 23. června 1948 uvítal přístav Tilbury v Essexu nové uchazeče o britské občanství. Pro podtržení výroku o přesunu kultur bylo v Tilbury důležité vylodění dvou významných lidí. První byl Aldwyn Roberts z Trinidadu známější jako mistr calypsa „Lord Kitchener“. Druhý byl St. Ledger Letts – ten se měl usadit v Brixtonu, kde se teď koná jeden ze dvou slavných každoročních karibských festivalů konaných v Londýně. Příběh punky reggae by se nikdy nedal vyprávět bez jména Letts.
Donovan „Don“ Letts
Rejected by society
Treated with impunity
Protected by their dignity
I face reality
New wave, new craze
Bob Marley
Donovan Letts se narodil 10. ledna 1956 – a narodil se s úplně novou identitou – byl jedním ze členů první generace černochů narozených v Británii. Když vyrůstal, sledoval svého tátu, jak se snaží přizpůsobit britskému životnímu stylu a byl znechucený tím, co viděl. Poslouchal historky o tom, jak těžké bylo pro lidi z Windrush se usadit v Británii. Řekli mu, že imigranti z West Indies museli přežít časté útoky Teddy Boys a trpěli agresivními a drzými projevy nesnášenlivosti. Don Letts se dost brzy rozhodl, že jeho generace černošských Britů si tohle nenechá jen tak líbit. A taky neměl chuť pracovat na poště, na železnici nebo v NHS (National Health Service). Samozřejmě, že si vyposlechl poučky o tom, jak je moudré získat dobré vzdělání a i když nebyl proti vzdělání jako takovému, ve věku 13 let ho víc zajímaly „sex, drogy a rock´n´roll“.
Na programu tedy byla vzpoura, nicméně Don se od svého táty jednu věc naučil, a jak se ukázalo, byla to ta, která nasměrovala jeho život – jak zacházet se sound systémem! St. Ledger Letts pracoval s 50w Superstonic Soundem, který pouštěl každou neděli, když skončila mše v kostele, pro celou komunitu z West Indies. Sound systémy vlastně do Británie přišly někdy v době, kdy se Don Letts narodil. Vincent „Duke Vin“ Forbes přijel do Británie ilegálně v roce 1954 a považuje se za prvního, kdo tu vytvořil karibský typ sound systému. Tak se stalo, že byl selektorem nejlepšího jamajského soundu v té době – „Tom the Great Sebastion“. Kulturní transfer byl v plném proudu!
O co míň Don Letts poslouchal svého tátu, o to víc ho zajímaly přednášky Malcolma McLarena a Vivienne Westwood – od nich se dozvěděl o podvratné činnosti v umění, o avantgardě a jejím vztahu k undergroundové kultuře. Byl zasvěcen do teorií Guye Deborda a Situacionistické internacionály. Malcolma McLarena subverzivní teorie hodně zajímaly a byl aktivním členem kulturně anarchistické organizace King Mob v Británii. Byl hodně zklamaný z toho, že nebyl součástí událostí ve Francii v květnu 1968, kde měsíc po slavné řeči Enocha Powella vypukly stávky a extrémní násilí. Malcolm byl rozhodnutý na sebe upozornit v Británii a v Donu Lettsovi měl najít víc než spolehlivého spojence.
https://www.youtube.com/watch?v=0OYAYtFxOuE
…to be continued
