Chick Corea byl hravý, fantastický klavírní improvizátor, všestranný skladatel i průkopník spojení jazzu a rocku v 70. letech. Byl obdivován za svou práci s mnoha žánry od rocku, přes latinskou muziku až ke klasice, ale fanoušci ho milovali i kvůli očividnému potěšení z živých vystoupení. To mu umožňovalo brázdit svět křížem krážem po celých padesát let, aniž by ztratil svůj trochu vylekaný, vděčný úsměv, se kterým kráčel na pódium.
Uměl složit a zahrát sólové miniatury ve stylu Bély Bartóka nebo napsat a aranžovat kvartety pro symfonické orchestry, ale byl stejně dobrý ve svých prvcích v bouři rockové hymny zažehnuté syntezátory, kde kvílí elektrické kytary a hřmí bicí. Stejný talent měl i pro skládání nezapomenutelných melodií.
Nejvíc doma se ale nejspíš cítil v nadčasovém jazzovém formátu improvizujícího tria s basou a bubny. Hrál s některými z hlavních hvězd jazzového mainstreamu svých ranných let, včetně Caba Callowaye, Stana Getze a Sarah Vaughan, ale jeho nejslavnější hostování probíhalo koncem šedesátých let u Milese Davise. Corea byl významnou postavou v talentovaném okruhu mladých muzikantů, kteří Davisovi pomohli vyprodukovat silně elektrické, žánry popírající Bitches Brew sessions, které redefinovaly zvuk jazzu.
Na počátku sedmdesátých let Chick Corea zkoumal s Davem Hollandem, bývalým Davisovým basistou, a dalšími muzikanty atonální komorní jazz, potom se přesunul od introvertního ke komunitnějšímu snažení díky svému setkání se scientologií. Se svou kapelou Return to Forever experimentoval s bezstarostně důraznými latinskými tanečními rytmy a během desetiletí zesiloval zvuk stále rockovějšími prvky. Chick osciloval mezi rockovým nádechem a lyričtějšími latinskými vibracemi (album z roku 1976 My Spanish Heart, které spojuje jazz a flamenco) a začal také se sérií intimních improvizací se svými vrstevníky, jako byli Gary Burton nebo další klavírní hvězda Herbie Hancock.
V té době už poskytl jazzovým muzikantům spoustu nových standardních songů, včetně La Fiesty, Armandovy Rhumby a Spain. V osmdesátých a devadesátých letech si pohrával se žánry na nepřetržité celosvětové tour, vydal alba se svou kapelou Elektric Band a Akoustic a taky s působivým, dechy nabitým sextetem Origin. Přesto udržoval svou jazzovou anténu naladěnou a pravidelně znovu navštěvoval standardní repertoár a originály v jejich původní podobě. Aby zdokumentoval svou vlastní práci a představil nové umělce, založil label Stretch Records.
Na počátku nového milénia neúnavně pracoval na verzích nového klasického jazzového tria v opětovných setkáních se starými známými. Vystupoval jako hlavní hvězda v Jazz at Lincoln Center v roce 2011, uspořádaném na jeho počest. Vydával neustálý proud nových kousků, v roce 2013 založil novou kapelu The Vigil, aby spojil syrovou sílu svých dřívějších skupin a jemnost své první a stále trvající lásky – akustického neformálního jazzu.
Corea se narodil v Chelsea v Massachusetts bostonskému trumpetistovi a kapelníkovi Armandu Coreovi a jeho manželce Anně (rozené Zaccone). Corea senior vedl svého syna ke hře na piáno už od čtyř let, ale povzbuzoval ho i ke hře na trubku, bicí a vibrafon. Chick, který svou přezdívku získal od tety, která mu ráda říkala „Cheeky“, se později učil hrát na klavír od koncertního pianisty Boston Pops Salvatora Sulla, pravidelně vystupoval s místní pochodovou kapelou a jako teenager hrál v restauracích k tanci.
Formálnímu hudebnímu studiu se začal věnovat v New Yorku na Kolumbijské univerzitě a na Juilliard School of Music, ale studium brzy vyměnil za profesionální koncerty s kapelníky jako byl kubánský perkusionista Mongo Santamaria, trumpetista Blue Mitchell a v šedesátých letech Stan Getz. V roce 1967 odhalil skladatelský talent na svém debutovém albu Tones For Joan‘s Bones, kde hrál na basu Steve Swallow a na trumpetu Woody Shaw. V roce 1968 následovalo Now He Sings, Now He Sobs, kde hrál český basista Miroslav Vitouš a bubeník Roy Haynes. Tady bylo vidět, že nováček choval v úctě formát piáno-trio svých předchůdců, zatímco vymýšlel odvážné nové cesty, jak formát rozšířit.
Mezi lety 1968 a 1970 ve verzi Bitches Brew Milese Davise předváděl neústupné akordy za sóly Davise a saxofonisty Wayna Shortera, stejně jako impresionistické klávesové breaky, které jako by zabloudily k volnému pádu improvizace. Alba z roku 1971, Piano Improvisations Vols 1 & 2, objevovala zvuk lyrického sólového piána, ještě než se stal kvůli podobnému přístupu dobře známým Keith Jarrett o čtyři roky později. V roce 1984 Chick Corea zdůraznil svůj talent pro vyvažování spontánního instinktu a strukturální tvarovanosti v Bartókem inspirovaném albu Children‘s Songs.
Přestože inklinoval k jemnosti a delikátnosti, když zůstal sám s piánem a podobně smýšlejícími kamarády, upřímně si vychutnával razantní progresivní rockovou energii, kterou rozpoutal v pozdějších nahrávkách Return to Forever, jako třeba Hymn of the Seventh Galaxy (1973) a Where Have I Known You Before (1974). V novém tisíciletí pokračoval na turné s různými obnovenými kapelami a v duu s různými umělci včetně bluegrassového virtuóze Bély Flecka a s The Vigil. V roce 2011 hrál ve svých 70 letech po celý měsíc jako rezident v klubu Blue Note v New Yorku. Odtud pochází celovečerní dokumentární film a dynamický a různorodý hudební set The Musician: Live at the Blue Note Jazz Cafe.
V roce 2012 si s Bobbym McFerrinem zaimprovizovali v Mnichově i v rytmu reggae:
V roce 2019 Chick vydal album Antidote se svou kapelou Spanish Heart Band a v následujícím roce album Trilogy 2 s Christianem McBridem hrajícím na basu a Brianem Bladem na bicí.
V roce 2006 získal ocenění National Endowment for the Arts Jazz Masters a během své kariéry dostal 23 cen Grammy, přičemž nominací měl celkem šedesát. Zemřel 9. února 2021 na vzácnou formu rakoviny. Zanechal po sobě manželku Gayle Moran, syna Thaddeuse, dceru Lianu z předchozího manželství a dvě vnoučata.
Chick Corea vystupoval i u nás. V roce 2018 hrál na festivalu Prague Proms v Obecním domě s Českým národním symfonickým orchestrem, který vedl Steven Mercurio. V Brně pak zakončil jarní blok JazzFestu.
