První musím přiznat, že nebudu objektivní. Tomu, kdo o nich něco ví, nepochybně dojde, že vzhledem k tomu, kdy byli založeni, měli spoustu a spoustu času na to, aby si našli kmenovou skupinu fanoušků, z nichž ti s nejdelším členstvím už na nich frčí přes 30 let. Pokud jde o mě, tak to není zas až tak dlouho, ale i tak to má dvě cifry. Zkrátka patří mezi ty, které mám spojené s devadesátkami, kdy oni už byli hvězdy a mně bylo náct. Právě o to jsem byl natěšenější, že je uvidím a uslyším na živo. A stejně tak mi bylo celkem jedno, že jim po dlouhé přestávce vyšly tři fošny – žádnou jsem neslyšel, že v Brně budou jen dva, z nichž jedna je nová zpěvačka – o té jsem taky kulový věděl. Hlavně že tam bude Neil Perch a tím pádem jejich sound. Ergo kladívko, skončil jsem v práci a štandopéde do Brna.
První, co je asi třeba říct, že Trojka je v domě pánů z Kunštátu, tj. v renesančním paláci. To zrovna není místo, kde byste koncert Zion Train čekali. Kromě toho jsem přijel docela brzo, tak jsem si mohl v klidu sednout do dvorany paláce, dát si kafo a cígo a nebýt toho, že tam už stály bedny Pawlač Zewls, připadlo by mi to jako normální kavárenské odpoledne. Po chvíli se ale kolem podia začali motat nějací dreadlockers a o něco později došel DJ a začal si tak pouštět. Jo, přesně, klídeček a konec konců když to tady je, co bych si nezahrál. Poslechovečka, trochu reggae, postupně čím dál víc dub. Po nějaké, dejme tomu, hoďce se vyměnili a začalo to být o něco tvrdší a elektroničtější. Možná to bylo i tím, že ten první hrál jen na gramce a ten druhý už i na komp. Lidičky se pomaličku začali loudat dovnitř a náhle jejda, objevili se mezi nimi i Neil Perch a Cara Jane Murphy. Ale pořád neformál. Kecali mezi sebou, občas s někým z crew a občas i s těmi, co si je tam přišli poslechnout (samozřejmě včetně focení). Postupně se stmívalo, na nádvoří přibývalo lidí, skupinky seděly na zemi, popíjely a kecaly. Mezi tím pobíhaly děcka a psi. Prostě jak nějaké větší narozky max. Pro mne v poho, jen jsem začal poněkud nervózně pokukovat na hodinky, protože jsem toho chtěl slyšet co nejvíc, ale taky jsem věděl, že budu muset jet poměrně brzo, bo bych se jinak neměl jak dostat dom. Naštěstí něco po osmé jsem se dočkal.
A teď jaké. Good. Hned od začátku to byl soud, kterej si pamatuju. Začali s dubem, ale bass music tam byla taky hned. Především ale potřeba vypíchnout Caru Jan. To je holka, která má hlas jak zvon, obrovskou nálož energie a gestikulaci, že bych se kolem ní bál nosit jakékoliv pití bez víčka. Vedle ní Neil vypadal, jako byl jen stafáž resp. hudební doprovod. A bylo to nakažlivý. Byť těch cca 60 lidí už většinou stálo, většina by se bez ní jen tak pohupovala, ale jí to trvalo tak dva tři tracky než si vytvořila minikotel, kterej na ni aktivně reagoval a mohla si s ním posílat vibe. No a postupně se to šířilo dál a dál. Po půlhoďce už dokonce vzadu na nádvoří, kde je brána dál do paláce, resp. do části kde je hospoda, která není součástí kavárny, hosti z hospy strhli kus tam daného plátna, aby nejen slyšeli ale i viděli a užívali si koncertu jak my. Dobré. Nad to to i začalo lákat kolemjdoucí, kteří sice o Zion Train nevěděli, ale měli čtvrtek, tedy malý pátek, a to, co bylo přes kavárnu slyšet, je natáhlo dovnitř. A nebylo jich zrovna málo. Navíc většina došla s očima navrchu hlavy a slovy: „No to je hukot, to bych tu fakt nečekal!“. … koupili si pivko a šli rovnou tancovat. Zion Train už tou dobou hrál pure bass music ještě přitvrzenou elektronikou. Dobré, ale pořád jsem ujížděl na Cara Jane Murphy, protože ona byla rozhodně nejvíc. No a stop. Bohužel. Odjezd posledního vlaku mi připomněl, že v nejlepším se má odejít (Ach jo!). Ale nesmutním, bylo to fajn, a jen závidím Pražákům, kteří si dnes mohou zajít na celou sestavu a Caru Jane. Pokud můžete (a je jedno odkud jste) nenechte si to ujít.
