Kdybyste se takhle minulou sobotu podvečer poflakovali na okraji Přibic … že nevíte, kde jsou Přibice? Z toho si nic nedělejte, to jsem do pátku nevěděl ani já (přitom je to kousek od Pohořelic – pro nemoraváky po cestě z Brna do Mikulova). Je tam ale po čertech hezky, rybníky, lesy, sady, takový Toskánsko s trochu víc stromama. Ostatně o krásách okolí Přibic jsem se měl přesvědčit trochu více, než by mi bylo milo. Ale o tom až za chvíli. Takže zpět… kdybyste se takhle minulou sobotu v pozdním odpoledni poflakovali na okraji Přibic a nějakou shodou okolností zabrousili k místnímu podniku jménem AquaClubBar, klidně by se podle vašeho výrazu dala pojmenovat jednotka údivu. Ne kvůli tomu, jaké mají ceny a jak skvěle tam vaří (a že vaří), ale proto, že na zahrádce zvící pětníku byste uviděli zvučit šestičlennou kapelu. Slyšíte dobře: klávesy, bicí, dvoučlenná dechová sekce, basa a akustická kytara. A nedosti na tom, půlka z nich dready dobře do půl zad a všecko to mluví slovensky. To prostě není něco, co byste čekali na takovém místě. A co teprv, kdybyste si na prosté zelené ceduli, co se na ni píše, kolik stojí pivo a utopenci s cibulí, přečetli. „Dnes na terase live koncert AKUSTIKA Prešov.“ a „Vstupné do klobouku.“ Mysleli byste si zkrátka, že máte vlčí mhu. Což by vám, naštěstí, vydrželo do prvního báječného piva u jednoho ze čtyř stolů na té půlce zahrádky, kterou nezabírala kapela (fakt to tam bylo tak maličký) a do prvních tónů zvukové zkoušky. Ale stejně byste se museli občas štípnout, jestli se Vám to jen nezdá.
To jsem ale zase trochu předběhl. Takže pěkně od začátku. V pátek jsem si vygooglil, kde jsou Přibice, poslechl pár věcí od Akustiky na YT, a dospěl k závěru, že to je sice se třemi přestupy, asi tak milion zastávkama, díky čemuž 40 km vychází na dvě a půl hodiny cesty, ale konec konců jsem, ostatně jako všichni, strávil dost času zavřený doma, takže proč ne. V důsledku toho jsem v sobotu o půl paté nastoupil do vlaku směr Mikulov s tím, že ohledně cesty zpátky uvidíme (jestli si někdo myslí, že po moravských dědinách v sobotu v noci jezdí kyvadlovka, je na hlubokém omylu). První přestup celkem fajn, ovšem v Pasohlávkách u Aqualandu se bus naplnil k prasknutí díky čemuž se mi v Pohořelicích povedlo vystoupit až o zastávku později, protože jsem se zkrátka nedostal ke tlačítku, jímž se signalizuje, že chci vystoupit na zastávce na znamení. Hlasová signalizace (rozuměj: „Pane řidiči, potřeboval bych vystoupit.“) nefunguje, či spíš je naivní myslet si, že by vůbec fungovat mohla. Naštěstí další zastávka byla jen o dva patníky, tři plivance a jedno hození kamenem dál, takže po nezbytných vyjmenovaných slovech od „ká“ do „pé“ jsem se pěšky vrátil s tím, že: „Dobrý. Zatím stíhám.“ Po prostudování jízdního řádu (Ruku na srdce. Kdy jste to naposledy dělali?) jsem dospěl k závěru, že mám ještě 10 min, což to bude tak akorát na cigáro, a pofrčím dál. Když se pak na čas (Wow!) objevil na obzoru bus, téměř jsem opět uvěřil řádu věcí. Chyba lávky, v návalu nadšení jsem se nepodíval na číslo busu a svůj omyl jsem si uvědomil až po třech zastávkách, což znamenalo vystoupit o čtvrt na osm v jakési prd…li u kostela (nechci urazit místní, tak nebudu jmenovat). Opět následovala sada vyjmenovaných slov, neboť mi bylo jasné, že odtud v tuhle dobu nejen že nepojede nic mým směrem, ale zkrátka nikam, a nezbývá mi, než zvolit dopravní prostředek tradiční – u nás zvaný pěškobus. Bylo mi samozřejmě jasné, že při nejlepší vůli nemůžu koncert takto stihnout, možná tak poslední tři takty, tak jsem se, po mnoha a mnoha letech jal nejen pochodovat a obdivovat krajinu, ale i stopovat. A světe div se, i když po příslušné okresce nejspíš projedou tak tři auta denně, projely čtyři a ten poslední pán mně vzal. Teď ale dvojnásob pozor! Se slovy: „To už se nevidí. Stopař! To je potřeba si hýčkat. Kam že to jedete? Do Přibic? Tak to já vás tam hodím.“, mě odkučíroval až na přibické náměstí a ještě mi popřál, abych si to užil. Suma sumárum, 19:59 (koncert měl začínat ve 20:00) jsem stál před teráskou Aquabaru a nevěřil vlastním očím – jednotka údivu: jeden já! Chápete správně, tady se oba příběhy spájejí a je na čase napsat něco o koncertu samotném.
Když jsem konečně zavřel udivená ústa. Boha! Tady je to maličký! Jak se sem taková kapela dostala (odpověď je v rozhovoru)! Dyť to je jak kdyby mi přijeli Wailers na zahradu na grilovačku! Bylo ale nutné absolvovat další obligátní dědinský rituál:
„Skama ty si?“
„Novinář?“
„Neděl si ze mě pr…el!“
od kterého mně zachránila kapela, přesněji řečeno, její frontman Pavol, který mi nabídl cosi červeného v panákovce, čímž debatu utnul. Během následující půlhodinky, podotýkám za vlažného zájmu většiny hostů, kapela zvučila, v poklidu popíjela pivko, a já čím dál tím víc dospíval k závěru, že tohle bude zážitek, když ne výjimečný, tak přinejmenším zcela neobvyklý. Tak uvolněná atmosféra! Takový groove už při první věci, kterou dali jako zvukovku! No páni!
Jakýkoliv pokus o srovnání ale úplně zabil ten nejmenší manažer, kterého jsem viděl zahajovat koncert. Na pódium došel tak šestiletý klučina, který do té doby popíjel s klukama z kapely džus (nebo co to bylo) a spustil: „Ja som Jirko a som rád, že ste prišli… my zme kapela Akustika z Prešova“. Než skončil, vypadalo celé obecenstvo jako reklama na chechtací prášek a řičelo nadšením. A pak to kluci rozbalili. Nejdřív tak trochu „šumsvisteskně“, pak zas trochu jako Peter Lipa. To se ale jen zahřívali. Další věci rozevřely paletu žánrů jako vějíř, nebo spíš jako barevný paví chvost. Tu dub, tam breakbeat, samozřejmě reggae a dancehall, o něco později latino (i když tak nějak cigánské). Zkrátka všehomix. Co song, to jiná poloha. Jo a jsou to Slováci, takže nezbytná troška slovenského folklóru nemůže chybět. A ze všeho kapala šťáva, jako když holou rukou rozmáčkněte grapefruit. A zapomněl jsem: komplet všechny texty slovensky a rozhodně vůbec ne hloupé. Tohle bylo něco, co by uvedlo do varu velký stage na Uprisingu (kde ostatně letos zase budou hrát). A my jsme to měli úplně na soukromo, s maminkama a děckama v kočárku na silnici podél terasy a náhodnými přišedšími, co došli podle hluku. Jaj boha, to bylo dobré! Za všechny si dovolím citovat chlapíka, který seděl u stejného stolu jako já. Ten si totiž nejdřív dělal selfíčka s kapelou – „To aby mi věřili, že jsem byl na regéčku.“, ale po koncertě, ač se snažil udržet kánon: „Není to úplně můj šálek čaje.“, musel konstatovat: „Tak tohle bylo opravdu zajímavé. Nevěděl jsem, že to může být až takovéhle.“ A to, myslím, mluví za vše.
Cesta zpátky, jako by byla vykoupením za anabázi při příjezdu. Od místních jsem se totiž dověděl, že stačí 3 km pěšky a dostanete do Vranovic, což je zastávka na vlakové trati Brno – Břeclav (vymazlená asfaltová cyklostezka, po které můžete pochodovat i když je tma jak v pytli, aniž byste se báli o prsty či dokonce o boty), kde jezdí vlaky i v jednu ráno, takže jsem stihl i DJ Skilla v Břeclavi. Ale především, Akustika v Přibicích byla trefa do černého. Nejen, že jsem neprohloupil, ale kdykoliv příště si do Aquabaru v Přibicích rád zajedu. A jestli tam bude hrát Akustika, tak tuplem! See ya at Uprising festival fellas! Looking for it very much!
Fotoreport:
Prohlédni si album na Rajčeti: https://www.rajce.net/a16882520
