Hmm. Kde začít? No, asi z gruntu. Jde přece o roots reggae. Když se ponoříte hluboko, či spíše budete kopat hluboko, narazíte určitě na opravdové legendy. Sly and Robbie, The Itals, nebo Don Carlos. A to se vůbec nebavím o Thievery Corporation (které zcela neobjektivně miluju). A pokud na to půjdete archeologicky, tedy pečlivě se štětečkem, zjistíte, že se všemi má Chistos D.C. nemálo společného. Pod tím nemálo se rozumí společná produkce, autorství a leckdy i vokální doprovod. Řeknete si: „Tomu říkám škola.“ A budete mít pravdu. Tohle album je roots zcela bez diskuze. Tím se u mne posouvá na pomyslném žebříčku hodně vysoko. Jo, zkrátka mám roots reggae rád. A hodně. S tímhle, když jsem si album pustil a začal song Crisis 2.0, jen jsem se zatetelil. Ale bohužel mi tento pocit dlouho nezůstal. Ne, že by to bylo špatné, ale další taková už na albu není. Třeba bych jen chtěl moc. Je přece normální, že na fošně je jeden, a když dobře, tak dva kusy, které zkrátka jedou. Album, které graduje song od songu, to je přírodní úkaz. No a Crisis 2.0 úkaz není. Takže ano, jsou to roots, ano mají všechno, co k tomu patří (když si dáte práci/rozumíte textům, i ta message tam je), ten borec tomu rozumí a škola, kterou prošel, je víc než poznat. Jen, vyjma Crisis 2.0, je to backvocal, a když jej budete víckrát poslouchat, zjistíte, že splývá s pozadím. To je u backvocalu správně, ale na dobrou desku to nestačí. Ještě, že je to roots reggae. Protože, jak už jsem tu jednou psal, mám ho zkrátka rád.
Crisis 2.0 je Christovo 8. album.
