za reggae.cz: Michal Tlusták
za Akustiku: Pavol Kovaľ (zpěv, akustická kytara)
Tomáš Durkáč (zpěv, vokály, basová kytara)
Jurko (nejmenší manažer na světě)
Rozhovor probíhal moravsko-slovensky, proto je přepsán do nespisovné češtiny. 😉
MT: Čau kluci. Za prvé, za mě výborný. Mně se to moc líbilo. To bych měl ale správně vystříhnout. Jestli to bude hned na začátku, nikdo to nebude číst do konce. Takže z jiné strany. Přibice? Jak to? Jak jste k tomu došli? Já su sice z jižní Moravy, ale když mi šéf psal, že na Akustiku do Přibic, tak google maps a kde to jako je? Tak jak k tomu došlo? To přece není náhoda, to tady někoho musíte znát nebo mít.
J: Můžu si přisednout?
PK: Jasné.
MT: Určitě, manažera potřebujem.
PK: Je to přesně jak říkáš. Já mám čtyři sestry. Z toho dvě teď žijí na Moravě. Jedna ve Vlasaticích, jedna v Přibicích. Takže sem jezdím často. A obě dvě mají za manžele Čechy. Katka se tu vdávala. Žili v Londýně, ale přestěhovali se sem. Přes ně jsem poznal Radka, majitele Aquabaru a organizátora festivalů. Hráli jsme tu i s jinými kapelami. Jezdíme sem už hodně roků.
TD: A je to tu vážně super. Vždycky nás to hrozně potěší. Ta příroda, lidi a vůbec všechno … to nás vždycky úplně…
PK: …a mají tady dobré pivo.
TD: Pivečko, samozřejmě.
PK: Aquabar, to je klasika.
TD: Máme to tady strašně rádi.
PK: Jo, jsou tu super lidi. Já sem jezdím hrát i akusticky sám. Když je nějaká oslava. Všichni se tu potkáme. I naše písničky tady všichni znají.
MT: To mně přivádí k poznámce, kterou jsi říkal během koncertu. Máte pravidlo, že vždycky musí být více lidí v hledišti, než vás je na jevišti. A někdo tam dával k lepšímu, že už jste hráli o dvanácti pro jedenáct lidí. To vás opravdu někdy hraje tolik?
TD: Ano, hráli jsme už i ve dvanácti. Ale děláme si z toho fakt srandu. Nejsme kapela, která by se někam tlačila. Děláme to pro radost, a jsme rádi, že můžeme hrát a je jedno kde. Dvanáctičlennou sestavu jsme měli například na Uprisingu, kde hrajeme každý rok.
PK: Ale můžu ti poslat fotku ze Street Tour, kde nás bylo ještě víc. To jsme měli asi deset koncertů za čtyři dni a hráli jsme akusticky a tam se kolikrát x lidí přidalo. Večer pak v nějakém klubu, kde nás bylo snad čtrnáct i s technikem.
MT: Malý autobus, jo?
TD: Hlavně to není moc marketingový plán, protože na tolik lidí si vydělat …
J: Deset koncertů za jeden den to je moc. Stačí, když děláme tři. Děkuji, paní (servírka přinesla burger). Takže tady jsem vybral do klobouku vstupné …
TD: Počkej, Jurko, za chvíli …
MT: To mi pěkně nahráváte, kluci. To jsem se stejně chtěl zeptat. Říkáte Street Tour. Jak to vzniklo?
PK: No, když jsme byli mladí, tak jsme se snažili. Říkali jsme si, budeme se živit hudbou. Jdeme na to. Založíme kapelu a nebudeme dělat nic jiného. To bude super. Ale nakonec si na to každý přijde, že to tak jednoduché není. A pak jsme začali dělat hudbu, protože nás to baví a děláme ji rádi a pro lidi. Samozřejmě jsme rádi, když z toho něco máme, protože je taky třeba z něčeho žít. Ale určitě to neděláme pro peníze.
TD: Ale hlavně jsme akustická kapela, takže to umíme rozbalit i bez zesilovačů a podobných věcí. Začínalo to původně jen s kontrabasem, španělskou kytarou a zpěvem… jo, a píšťalka.
PK: I proto se jmenujeme Akustika a z toho to všechno vyplývá. Začínalo to jen s kytárkou, kontrabasem a perkusemi a až po tom se z toho postupně stalo to, že bychom si dnes už mohli říkat Elektrika.
TD: Elektroakustika …
MT: To zase tak nějak předpokládá určitou mutlifunkčnost vás všech. Tebe jsem si všiml, že tys byl dnes i vokalistka, kromě toho, že jsi basák.¨
TD: Jasně. Však to tak je.
PK: K tomu jedna historka. Kdysi jsme měli jeden koncert a tři dny před ním odešel zpěvák a já se tak musel naučit všechny písničky a Durky měl zpívat tam, kde jsem původně zpíval já. A jak to bylo, jak jsem to říkal? Durky tady musíš zpívat. Jak to? Já nejsem zpěvák. No a co, však zpíváš vokály, tak seš. Zítra zpíváš koncert, tak jsi zpěvák.
TD: Je to takové, nebo spíš my jsme takoví, že umíme zahrát na jakýkoliv nástroj. Každý z nás hrál v různých kapelách.
PK: Já třeba na bicí. Nebo Filip Činčala, to je bubeník. Ten hraje lidovky v souboru PULS. Jakub hraje ve filharmonii. Já zpívám operu. Teď teda momentálně ne, ale zpíval jsem. Takže každý z nás si vydělává hudbou, ale ne touto kapelou.
MT: Tady bych navázal na debatu, kterou jsme před tím vedli na schodech. Ono se to trochu i nabízí. Slovenská kapela, která nehraje folklór, ať už je žánrově kdekoliv … zrovna u vás je to těžké zařadit, vy opravdu hrajete kde co … takže váš vztah k tomu. Myslím slovenský folklór.
TD: Dříve jsme byli víc ovlivnění lidovou tvorbou. Bylo to víc do folklóru. Šlo určitě i o skladbu nástrojů – píšťalky, smyčce i housle jsme v kapele měli. Všechno se to měnilo. Je to podle mě hlavně tím, že každý jeden z nás vnímá, že hudba je živá, že to není pořád stejné. Vždycky to zkrátka vnímáme jinak. Každou píseň, i když už ji hrajeme x roků, pokaždé zahrajeme jinak. Pořád se to někam hýbe.
PK: A hlavně nejsme jako kapela omezení žádným žánrem. Jsme multižánrová kapela a neřešíme to. Můžeme hrát i metal, když chceme.
oba smích
TD: To se mi na tom líbí. Tak jsme to chtěli dělat. Zkrátka proč hrát jen roots reggae, nebo cokoliv jiného?
MT: Tak, to jsme malinko odběhli k folklóru. Ale já bych teď navázal trošku aktuálně. Dneska se tady hrály nějaké nové věci, o kterých jste říkali, že teprve dneska se to poprvé povedlo všechno pořádně …
TD: Skoro jo.
PK: Proběhly nějaké změny. Já jsem se například přestěhoval z Prešova do Bratislavy, tak nemáme čas pořádně zkoušet. Samozřejmě, že zkoušíme, ale jak to není desetkrát vyhrané na koncertě … Však víš. To pak zavřeš oči a jde to samo.
TD: Ale dnes to fakt šlo dobře.
MT: Říkal jsi, že jste teď měli tři dny Street Tour a koncerty docela po sobě, takže my tady v Přibicích máme docela kliku, že jste teď dva dny zkoušeli, takže…
oba smích
MT: Je teda nějaká nová deska?
PK: Víš co? Nová deska není. Děláme sice nové věci, ale chtěli jsme spíš singly nebo EP. Dokonce jsme měli i termín v nahrávacím studiu, ale kvůli koronaviru …
MT: Ale něco takového je i nadále v plánu. Minimálně ve formě toho EP. Ne?
PK: Určitě, v nejhorším případě začátkem příštího roku bysme to určitě mohli zvládnout.
MT: No, a abychom to zachovali v úrovni příjemného a klidného večera a já vás tady nevyslýchal půl hodiny, poslední otázka. Předpokládám, že se na vás můžeme těšit na Uprisingu …
PK: To určitě.
TD: Tam budeme.
MT: …a mezi tím ještě někde?
PK: V Košicích hrajeme na Naturfestu. To je takový ekofestiválek. Ale upozornil bych na jinou akci. U nás v Prešově 10. 8. jeden náš kamarád pořádá sochařské sympozium. Je tam patnáct kovářů a celý týden něco vyrábějí, aby to pak vystavili. A letos to bude nově na Šarišském hradě …
TD: …protože tam konečně zavedli elektřinu…
PK: …jo. A tam se těším. To bude super.
MT: O.K. Díky. Užijte zbytku večera. Uvidíme se v Blavě.
Report a fotky z koncertu jsou zde.
